Svlékni tmu tour jako turné ve svých útrobách skýtající tajemství nejrůznější atmosférické hudby mělo dostaveníčko i na brněnské Melodce, a to v pátek 27. ledna. A podobný hudební koktejl přišel v chladných zimních chmurech opravdu vhod. Člověk se totiž na melancholickou hudbu, jejíž snové tóny unášené mrazivým vánkem proudícím mezi pouličními lampami ozařujícími poklidné ulice chladného města v noční prázdnotě, dokonale naladil.

Při příchodu do prostorů Melodky jsem pro mou nedochvilnost očekával, že vše už bude v plném proudu, ovšem nebylo tomu tak. Dying Passion, s novou deskou se o slovo znovu hlásící progresivní náladotvůrci, začínali svůj set s poměrně velkým zpožděním, totiž zhruba po osmé hodině, což mi tvořilo nemalé vrásky na tváři, protože jsem o půlnoci potřeboval stihnout noční odjezd. Ale k věci. Dying Passion mě při pokusu poslechnout si je doma odradili svým celkovým vyzněním, kdy jsem si až říkal, že je tu všechno špatně a že podobná muzika pro mě opravdu není. Naživo jsem však nepochopil, že jde o tutéž kapelu.

Dying Passion zahráli set, v němž kombinovali jakýsi doom/gothic rock s post/progressive rockovou hudbou, a tímto koncert posluchači nabízel škálu nálad a emocí, které byly základním stavebním kamenem. Bál jsem se, že se bude jednat o progresivní „onanistickou“ muziku bez duše, ale dostal jsem emotivní atmosférickou palbu pocitů kořeněnou o vyšperkovanou instrumentální stránku nezabíjející to, co jsem hledal a výše právě zmínil. Emotivnost. A místy Dying Passion nasadili i svou přímočařejší a chytlavější tvář, tou mezi progresí vždy vytvořili most. Překvapila mě ale i zpěvačka Zuzana Lípová mající živě mnohem barvitější a kvalitnější projev než studiově (alespoň z toho, co jsem slyšel). Dokonce tak, že jsem chvíli přemýšlel, zda je to jedna a ta samá vokalistka, ale ano, samozřejmě to byla ona. Instrumenty tedy doplňovala svým goticky hlubokým vokálem, hrubším ukřičenějším zpěvem, nebo klasicky čistým zlatým středem. I zvuk by se dal nazvat čistým a čitelným - ani nevím, zda má smysl řešit na Melodce zvukaře a jeho práci, když je vždycky víceméně skvělá. (Tentokrát jsem koncert odsledoval ze zadu sálu, netuším, jaký byl zvuk v první řadě).

Každopádně abych jen nechválil: čím delší koncert byl, tím méně a méně mě bavil. Začátek setu mi přišel nejsilnější, poté začala moje pozornost kolísat. Nevím, zda to bylo zvolenými skladbami, ale vystoupení DP mi pak utíkalo opravdu pomaleji a pomaleji… občas něco zaujalo, pak zas nic. I když se ale nejedná o muziku, kterou bych doma poslouchal, celkem jsem byl ovšem překvapen.

Heiden byli hlavním důvodem mé návštěvy… no, spíše jejich předchozí deska A kdybys už nebyla, vymyslím si tě, kterou - od těchto dříve blackařů, nyní post-rockerů - poslouchám nejvíce. Moc jsem se těšil, že konečně zažiji nějaký ten „post-rock“ naživo, neboť jsem tímto žánrem, co se koncertů týče, nedotčen. Z vystoupení skupiny jsem však odcházel z různorodými pocity. Převážná část setu totiž patřila poslední fošně Na svůj příběh jsme sami, jež mi studiově nesedla, a v živém provedení mi písně rovněž nevoněly. Je mi líto, ale spíš než post mi nová tvorba přijde prostě písničková, až popová.

Naštěstí jsem se dočkal i skladeb pocházejících z labutího alba, tedy Setkání či Co času zbývá. Škoda že jich kapela nezahrála v onen večer více, například Labuť a lyra by bodla přímo do srdce. Každopádně těmito kousky mě skupina vedená frontmanem Kverdem okouzlila a ponořila do sebe samotného, ano, působilo to na mě tak, jak přesně mělo. Melancholický post-rock, naživo znějící tvrději než z desky, ale atmosféru snového zvuku Heiden to určitě nenarušilo. Kverd dokonce v určitých pasážích nasadil svůj skřek, čímž jsme si mohli zavzpomínat na začátky uskupení a musím uznat, že mu pořád velice jde; měl by jej zařadit do výraziva Heiden více, třeba se v budoucnu dočkáme.

Somnus Aeternus přišli, zahltili klub v tíživou temnotu, která rozdrtila celý prostor drásavou atmosférou a naprostým šílenstvím trhajícím duši každého, kdo byl v tento večer přítomen, a rozprášili předešlé hudební zážitky v mojí mysli v prach. Má duše se kroutila v nekonečné agónii, stejně jako frontman Insomnic prožíval tu svou na pódiu. Nechápal jsem. Ale netajím se, že jsem do posledního alba brněnských doomařů nepronikl. Exulansis je kvalitním dílem, sklízí velmi kladné ohlasy, uznávám jej, ale necítím v něm to, co cítit potřebuji. V živém provedení však vyniklo právě to, co jsem celou dobu hledal… a hodně intenzivně.

Už s první skladbou Zen and the Demise jsem kapele propadl a nevěřícně kroutil hlavou. V koncertním hávu totiž stonásobně vyniká jak doomová temnota, opravdu hutná prázdnota a zmar, tak zoufalá agrese trhající paprsky slunce na cáry, prohlubující zmučenost duše skladeb. To vše doplněné o bravurní technické pojetí činící z doom metalu Somnus Aeternus nadžánrový pohled na věc. Kompozice mi také přišly trošku svižnější a dravější než na desce, což věci také rozhodně prospívalo.

To, co však Somnus činí jedinečnými, je frontman Insomnic, který je podle mého tím nejlepším vokalistou, jakého undergroundově metalové Česko má, aniž by to vůbec vědělo. Přeháním? Ale vůbec ne. Insomnic strhl pozornost všech jak hlubokým growlem, jímž přítomné ukolébal a poté pohřbil do hlubin zapomnění, ale především agresivním blackovým skřekem, při němž běhal mráz po zádech tak, že mi byla zima snad více jak v zimních brněnských ulicích. Dočkali jsme se i čistého zpěvu v písni Insecure Pawn, v níž nás všechny obklopila jemná melancholie přinášející zklidnění. Tím skupina přítomné pohladila po tváři. Ale nebojte, následně nastala další erupce depresí a zloby, jen škoda, že jsem musel zdrhat na spoj a nemohl jsem prožít koncert v celé jeho kráse. Každopádně doporučuji všem, je to síla a Somnus Aeternus jsou naprostá TOPka české scény, co se koncertní formy týče.

Přes částečně rozporuplné pocity z vystoupení Dying Passion a Heiden jsem odcházel omráčen žalem Somnus Aeternus, jejich vylévání srdcí zapříčinilo kolena podlamující zážitek, díky němuž hodnotím večer jako fantastický. Trojice melancholických formací sklidila velmi početným davem zasloužené ovace a ten, kdo v útrobách Melodky hledal před zimou zahřátí, nalezl zde mrazivou atmosféru směle se rovnající počasí venku. Pražáci, Plzeňáci, Slováci, vyražte!