Dramaturgové festivalu Spectaculare, ač byl prý původní záměr lehce odlišný, vsadili převážně na známá a osvědčená, popř. notně „hypeovaná“ jména poslední doby. Tohle není ani tak výtka, jako spíš konstatování, Praha holt není Berlín, a tak jsem rád, že tu někdo alespoň takovouhle akci udělá. Vystoupení byla rozumně dávkována po dvou interpretech za večer, což napomáhalo lepší „vstřebatelnosti“ a člověk si mohl, na rozdíl od jiných festivalů, skutečně vybrat do čeho svůj čas a peníze investovat chce a do čeho ne – za to rozhodně „palec hore“.

První večer, na který jsem zamířil (pokud nepočítám projekci Einstürzende Neubauten - ½ Mensch v BioOku – mimochodem film vřele doporučuji shlédnout), se odehrával v holešovickém Doxu – „centru současného umění“. Místo pro mě do onoho večera neznámé. Ukázalo se, že jde o docela rozsáhlý, spletitý a trochu zvláštně řešený komplex. Do sálu, kde se koncert odehrával, bych se asi nikdy bez šipek nedostal. Spousta podivně na sebe navazujících chodeb, místností, schodišť a nakloněných ramp, taky celkem příjemná kavárna, ovšem s(e) (ne)slušně nastřelenými cenami. Vlastní sál je obdélný, téměř krychlový, s hodně vysokým stropem, strohý, bílé stěny, je tu minimum vybavení, které by mohlo jakkoliv drnčet či jinak rušit, nebo by se od něho zvuk mohl nějak odrážet apod. A židle – fajn.

Po chvíli přichází MARSEN JULES v mafiánském kloboučku, představuje sebe a VJe ANDERSe WEBERGa, se kterým dnešní audiovizuální představení připravil. Jules není žádný nováček, první desku vydal už v roce 2003. Ve své tvorbě kombinuje ambient a drone s minimalistickou klasikou, většinou pracuje se smyčci, někdy i klavírem, na loňské, asi nejrozmanitější desce vydané jako Marsen Jules Trio je (mj.) ke slyšení i „dark jazzový“ saxofon. V původních promotextech bylo avizováno právě toto trio, z čehož nakonec bez vysvětlení sešlo - to celkem zamrzelo, živé housle nebo klavír bych uvítal. Takhle vše jede z Marsenova laptopu, do jaké míry to celé živě ovlivňoval, je pro mě otázkou. Myslím, že vycházel hlavně z nového alba Beautyfear, jehož název celkem dobře vystihuje hudbu na něm. Ta se náladově nachází někde na rozhraní pocitů krásna, pod kterým je ale cítit něco lehce znepokojivého, jeho hudba přichází ve vlnách a proměnlivě se „přelévá“ od jedné polohy ke druhé, bez toho, aby jedna ze složek (krása a strach), měla nějak výrazně navrch. Propojení s projekcí funguje výborně – motivy tvoří rozvíjející se květiny a jiné rostliny, včely, stromy, pole, nahá dívka, olizující se ústa – vše se ale pomalu zabarvuje do psychedelických, „nezdravých“ odstínů, potemňuje, mění se na surreálné motivy, u kterých pak už není jasné, na co se to člověk vlastně dívá. První cca třetinu setu si dost užívám, zvuk je skvělý, vše pracuje, jak má. Hudba ale stále přichází jen v lehce proměnlivých vlnách, po polovině už to začíná být až příliš jednotvárné a lehce únavné. I projekce se začíná opakovat a posledních asi 10-15 minut si vlastně už spíš přeju, aby byl konec a přemýšlím nad útěkem. Pořád ale trochu bláhově doufám, že se ještě něco změní a ono nic. Bylo to celkem příjemné, ale mohlo to být klidně o třetinu, možná i polovinu kratší, nebo nám Jules mohl nabídnout o něco rozmanitější set.

 
Nicméně přišel jsem hlavně na FENNESZe, pro mě možná největší lákadlo festivalu. I když už se v ČR představil nejednou, zatím jsem ho viděl jenom v rámci Regenorchesteru XII, kde neměl příliš prostor se předvést. Z jeho tvorby mám asi nejradši desku Black Sea, která je mi nejbližší svou chladnou, melancholickou, přesto příjemnou náladou, ideálním poměrem ambientu, glitche, noise i kytarového brnkání. Jeho poslední tvorba se nesla ve znamení většího zjemňování, méně noise a víc minimalistického ambientu, popř. příjemných melodií. Na začátku je nám Josefem Sedloněm sděleno, že Fennesz bude hrát převážně z nové desky, která by měla být víc hluková a syrovější. Rozhodně nelhal. Už po chvíli se topíme v nádherně očistné a zároveň naplňující hlukové lázni. Christian Fennesz je z těch, kteří ukazují, že noise může být i krásný, příjemný a „světlý“. Jeho hudba je zároveň drsná i hladivá, z prchavé, nestálé abstrakce se vynořují konkrétní motivy, které se ale opět rozplývají do nestálého oceánu zvuku. Je zrnitá, těžce uchopitelná, působí „tekutě“. Sám Christian používá termín „liquid music“ a jeho zvuk i kompozice jsou vodou a obecně plynutím slyšitelně inspirované. Stejně tak jsou prchavé a tekuté i dojmy z koncertu.

Fennesz vše tvoří za pomocí elektrické kytary, efektových krabiček a laptopu. Někde vespod jsou melodie, které jsou umě překryty několika propracovanými vrstvami hluku a šumu. Nebo je to naopak? Tak či tak, tahle syntéza mu funguje náramně. Některé okamžiky, kdy byla hudba nejmohutnější, se celkem blížily až drone/shoegaze takových Nadja, vzdáleněji snad i My Bloody Valentine - Fennesz zůstal stále mnohem abstraktnější, blíž má přece jen k některým polohám Orena Ambarchiho nebo Tima Heckera. Ve dvou chvílích na kytaru téměř blackmetalově bzučel. Mělo to velkou sílu, zvuk byl skvělý, kvalitní, bylo to nahlas, ale rozhodně ne nepříjemně. Došlo i na ambientnější chvilky, těch bylo ale minimum. Objevil se i vybrnkávaný motiv, který jsem určitě znal, něco ze starší desky, ale co to bylo, už jsem se pak zpětně nedopídil. Bylo to krásné, pohlcující, ale najednou, v nejlepším.. konec. Co to jako..? Fakt? No to snad ne! Nehrál ani půlhodinku (neměřil jsem to, ale prý 23 minut). VJ JON WOZENCROFT (mj. zakladatel a grafik labelu Touch) pak vysvětluje, že Fennesz měl na laptopu špatně nastavené hodiny a skončil kvůli domnělému „curfew“ zbytečně o 12 minut dřív, ale i tak by byl na můj vkus jeho set dost krátký. Naprosto výborný a intenzivní koncert, nicméně z délky setu zůstává na patře trochu trpká pachuť. Kde (všude) se stala chyba?

Nezmínil jsem projekci. Za moc nestála. Amatérsky působící záběry z jižní Anglie asi měly korespondovat se syrovostí muziky, ale moc mi to dohromady nešlo, až příliš konkrétní a nezajímavé, opakující se, moc nočního cestování autem za deště. Wozencroft se zrovna nepochlapil. Bylo mi to ale tak nějak jedno. Po chvíli jsem stejně zavřel oči, tahle hudba žádnou projekci nepotřebovala. Chci znova a víc!

---

Druhý den se odehrává rovněž v Doxu. Na programu je Rafael Anton Irisarri a bvdub. Ze setu prvního jmenovaného mám mírné obavy, z jeho studiové tvorby u mě totiž převládá pocit, že „kope 2. ligu“. Až příliš mi připomíná tu estetiku a postupy Badalamentiho, nebo staré Stars of the Lid, jinde některé své kolegy z labelů Miasmah nebo Type (mj. Deaf Center, Svarte Greiner, Elegi…), popř. Machinefabrieka, navíc jejich citu pro kompozici, práci se zvukem a celkové zajímavosti zatím nedosahuje. Abych nebyl jen za škarohlída, tak tu 2. ligu kope dobře a druhá polovina posledního alba slibuje zlepšení. Tenhle dojem mi potvrdil i koncert.

RAFAEL ANTON IRISARRI buď dost dbá na image, nebo byl nastydlý, jinak si tu šálu a čepici nedovedu vysvětlit, chladno v sále nijak zvlášť nebylo. Jinak je to, co do vystupování, celkem sympaťák, na začátku se s publikem pozdraví a nastíní, o co dnes půjde. Prý terénní nahrávky z posledních týdnů, do toho kytarová improvizace a na závěr variace na něco z poslední desky. Sál se noří do tmy a z reproduktorů se linou celkem abstraktní ruchy, hluky a šumy těžko identifikovatelného původu. Při snaze to nějak přiblížit mi imaginace nabízí představu červů nebo žížal vrtajících v zemi, popř. pohyby hmyzu nebo travin, tohle vše samozřejmě mnohokrát zesílené, do toho občas nějaké pískání. Postupně se přidávají z počátku nenápadné, pomalu sílící ambientní vlny, z části nejspíš z Irisarriho laptopu, jiné tvoří na elektrické kytaře – mj. smyčcem. Hudba je to potemnělá, spíše chladná, ale zase žádný dark ambient, i VJové velmi vhodně operují s modrou a šedou – přesně tyhle barvy hudbu vystihují. Projekce vsadila na kombinaci reálného obrazu a grafiky. Koruny stromů a traviny se prolínají s modrými čárami, které se vzápětí rozprsknou na letící ptáky apod. Prostřední část projekce je vyloženě abstraktně-grafická, nedá se to moc popsat. Starali se o ní čeští VJového DAN GREGOR a DUŠAN URBANEC a nemůžu si vzpomenout, kdy jsem naposledy na koncertě viděl tak nápadité a vkusné propojení projekce a hudby. Chvíli se i velmi hluboce dronuje, aparatura zvládá dobře, dochází i na propracované beaty. Mám upřímnou radost, že mi jeho snažení konečně nic výrazně nepřipomíná, možná jen dosti vzdáleně Fennesze (kvůli práci s kytarou). První dvě kompozice jsou skvělé, vše zůstává přesně na rozhraní něčeho jen mírně povědomého a surreálna, které spíše převažuje, přesně tak, jak to mám rád a jak mi to přijde nejzajímavější. Škoda, že poslední kus cca 35timinutového (?) bloku už tak dobrý není, zvukově i kompozičně je to už o něco nudnější. Irisarri do podkladu hraje na kytaru jednoduchou, ale až příliš vtíravou „badalamentiovskou“ linku (možná to byla The Witness z poslední desky, nebo nějaká variace na ní?) a už ani projekce složená ze siluet ptáků a počítačových tajících ledovců (nebo co to bylo?) není moc zajímavá. I tak mě Irisarri vesměs příjemně překvapil.

Pokud jsem měl z jeho setu „trochu obavy“, tak bvduba jsem se vyloženě bál. Jeho sladkobolný ambient/techno/dub není rozhodně panák mého rumu, i když některé polohy jeho hudby jsou pro mě řekněme… neurážející. Brock Van Wey to ale rozjíždí zrovna z tou polohou co mi vadí nejvíc, sladké, ehm, “hřejivé“ vokály, vlezlé melodie, příliš lásky, přátelství a „srdíčkolámavosti“. Až moc mi to vyvolává představu nostalgické party plné spousty „fajn lidiček na extošce“, co rádi i trochu té kýčovité melancholie. Ani nevím, proč to zkouším vydržet, přijít tomu na chuť. Ve chvíli, kdy se projekce zbarvuje do duhových, cukrkandlových barev, se smíchem zdrhám :). Ne, tohle fakt nezvládám.