Kde: Hyvinkää, Finsko
Kdy: 16. až 18. květen 2024

Na sever Evropy jezdím poměrně často a mám ho rád. V Norsku jsem byl jako turista i jako návštěvník nějakých akcí už několikrát, zvládl jsem také festivaly na Islandu, v Estonsku a Litvě, Dánsko jsem rovněž navštívil a jednou nohou jsem se podíval i do Švédska (kam se letos spolu s Norskem taky ještě vracím). Finsko mi ale až do letošního roku na seznamu navštívených zemí furt chybělo. Přitom se sem dá dostat z Prahy dost jednoduše (přímé lety do Helsinek trvají jen krátce přes dvě hodiny).

Pár lidí, co odtud pocházejí nebo zde bydlí, rovněž znám a k tomu se ozvalo i pár dalších kamarádů včetně mé přítelkyně, že by se docela rádi podívali na Steelfest ve městě Hyvinkää, které je necelou hodinu od Helsinek. Tuto blackmetalovou akci samozřejmě znám a sleduji ji. Pokaždé se tu pár zajímavých jmen objeví, ale nikdy jsem nebyl úplně přesvědčen k tomu, abych sem vyrazil. Když se ale v letošním line-upu objevila jména jako Dødheimsgard, Ved Buens Ende nebo Mysticum ve společnosti finských blackařin a dalších zahraničních jmen, řekl jsem si, že to je dostatečně silná sestava k tomu na festival vyrazit a spojit ho i s nějakou tou turistikou.

Z Prahy s Jánětem vyrážíme ve středu krátce po osmé ráno a vzhledem k posunu času o jednu hodinu přistáváme ve Finsku někdy o půl dvanácté místního času. Jelikož je vlak z letiště považován za součást MHD hlavního města, dostáváme se do Helsinek za půl hodiny za pouhá 4 €. Vlastně se jednalo o jeden z nejvíce pohodových transferů z letiště, které jsem zatím zažil a doveze vás do úplného centra. Ať s sebou nemusíme tahat po městě kufry, hážeme je na hotel a jdeme se věnovat turistice, na kterou máme dostatek času.

První navštěvujeme ve skále postavený kostel Temppeliaukio, kam je sice docela drahý vstup, ale jedná se o poměrně unikátní místo. Pokračujeme do Sibelius parku, kde se nachází poměrně známý Sibelius Monument. Park se zrovna renovuje, takže jeho velká část je zavřená, ale k samotnému památníku se naštěstí dá dostat. A byť se jedná pouze o několik kovových trubek, díky velikosti a zpracování to byla vlastně jedna z nejzajímavějších věcí, co jsme v Helsinkách viděli.

Pak to bereme zpátky přes místní rozsáhlý hřbitov, kde jsou navíc nějaké kostely atd., ale směřujeme poměrně rychle zpátky na hotel, kde máme sraz s kamarádem Henrim, který byť už žije hromadu let v Praze, přijel za námi ze svého domácího Oulu a festivalu se rovněž zúčastnil. Cestou kupujeme nějaké pivo v menším obchodu, kde nás pobavilo, že vedle Plzně a Kozla za 4 € jde koupit za stejnou cenu rovněž Children of Bodom ležák od Fat Lizard nebo třeba ejly z výborného estonského Põhjala pivovaru, které byly logicky naší volbou.

S těmi českými pivy ve Finsku to je celkově srandovní. V obchodech je najdete skoro všude, ale hned u nádraží je restaurace Vltava, kde nabízejí Dobrý den IPA od Permona, o kousek vedle je zase Zetor restaurace atd. O nabídce piv na festivalu se pobavíme ještě později, stejně tak jako o super hospodě v Helsinkách. Před tím ještě procházíme centrum, kde jsou nějaké další kostely, parky, sochy, přístav atd., prostě klasika, kterou jde proběhnout v rámci pár hodin. Nejzajímavější z toho je asi pravoslavná katedrála Uspenski, kam se dostanete zadarmo i dovnitř.

Co se hospod v Helsinkách týče, tak výběr zde je opravdu velký, a to i co se týče craftů. Už když kouknete online na jídelní lístky a ceny, jde docela dobře poznat, která z nich je více turistická past, kde si připlatíte, a co je rozumnější podnik. My vybíráme pivnici Juova Hanahuone, kterou provozuje několik pivovarnických nadšenců a co se jídla týče, tak hlavně piva, nemohli jsme být spokojenější. Nebýt toho, že kamarádi, s kterými jsme se tam setkali, v určitou dobu už chtěli jít spát, sedím tam snad ještě teď. Cenově se to pohybovalo v průměru za 9 € za 0.4 l, ale všechno byly fakt dobroty. Na čepu snad 30 kusů, většina z Finska, ale šlo tam najít i zahraniční věci, v lednici měli Clocka, jeden z barmanů měl na sobě triko Zichovce a celkově se tam pilo a kecalo super.

Čtvrtek 16. května 2024

Ve čtvrtek jsme se ještě před cestou na festival, jelikož nás zde až tak moc kapel nezajímalo, rozhodli vydat na výlet na komplex ostrovů Suomenlinna. Tam jezdí za pár drobných trajekt přímo z centra Helsinek. Jedná se vlastně o námořní obrannou pevnost zapsanou v UNESCO, která je úplně ideální na půldenní výlet. Procházením se po ostrově mezi kanony jde strávit klidně několik hodin a rovněž tam je docela OK pivovar a další restaurace. Musím ovšem říct, že z nějakého důvodu mi místní pivo chutnalo mnohem více z plechovky než čepované. Lososovou polévku zde měli ovšem parádní.

Pak ale už konečně nastal čas na cestu na Steelfest. Z Helsinek sem jezdí přímé vlaky, kterým to do Hyvinkää trvá dle spoje 40 minut až hodinu. Jednosměrný lístek je za 9 €, což je taky přijatelné. Jediný, co bylo na prd, tak zrovna ve čtvrtek večer byla výluka na spoji, který jel po konci festivalu. Dřívější i pozdější spoje i vše v následujících dnech jelo dle plánů, ale ve čtvrtek by se muselo dvakrát přestupovat na navazující autobusy, které jely dvakrát tak dlouho. Bylo se tedy třeba rozhodnout, zda nám stojí za to vidět všechny kapely nebo se raději chceme nějak normálně dostat zpátky na hotel. A jelikož poslední čtvrteční kapelou byli Gorgoroth, kteří stejně budou hrát letos aji v Praze, raději jsme zvolili dřívější spoj. Jinak tyhle přejezdy mezi festivalem a Helsinkami byly úplně v pohodě. Pokud bychom sem jeli někdy v budoucnu, klidně volím podobný model, než se tam táhnout se stanem, případně bydlet někde v prdeli, protože přímo v Hyvinkää ubytování skoro žádné není.

Areál festivalu byl jinak hodně kompaktní. Netroufám si přesně odhadnout, kolik zde tak mohlo být lidí, ale řekl bych, že maximálně 2 tisíce, a to možná hodně přeháním. Jedná se o starou továrnu na zpracování vlny, kde jsou dvě stage, jedna venkovní, jedna vnitřní a u obou je dostatek místa na to, aby pojmuly všechny návštěvníky. Před venkovním pódiem bylo volného prostoru vždycky dost a i uvnitř se minimálně před zvukaře šlo nacpat taky v pohodě. Obě stage byly navíc fakt kousek vedle sebe v docházkové vzdálenosti kolem dvou minut, a to ses po cestě zvládl aj vychcat. Rozhodně zde není třeba nachodit maratony jako na Brutale. Všude je navíc opravdu hodně místa k sezení, takže když tě bolely nohy, nebyl problém na kapelu koukat od stolu.

Trochu na prd, že touhle dobou je ve Finsku světlo skoro celou noc, plus jak na sviňu vyšlo hrozně hezké počasí, kdy na nebi nebyl skoro ani mráček. Přijatelná tma tedy byla venku akorát na poslední kapelu, což některým black metalům trochu ubralo na atmosféře a bylo docela vtipné sledovat, jak se některé pandy na pražícím slunci potí. Pro návštěvníky ale místo ve stínu pod stromem nebo podél zdi najít šlo. Naštěstí většina těch temnějších nebo atmosféričtějších kapel, kde záleží i na vizuálu, hrála uvnitř, kde světla fakt moc nebylo. Na pozdější kapely tam sice bylo už docela vedro, ale nic, co by nešlo vydržet, jen v kotli ses holt trochu zapotil.

No a pivo, které určitě zajímá všechny čtenáře Marastu, byla teda taky kapitola sama pro sebe. Čepovaný pivo tu neměli vůbec, akorát plechovky. O Krušovicích za 9 € snad ani psát nemusím, ty byly tou úplně nejhnusnější volbou aji ve Finsku, kterou pili jen ti největší sebemrskači. Za stejnou cenu zde měli taky Hartwall Lahden Erikois IPA, což mi přišlo jako jediné v pohodě pivo, které jsem pil většinu času. Jako žádný zázrak, byla i celkem slabá (pod 5 %), ale šlo jí vypít bez problémů dost. APA od stejné firmy byla podstatně horší, tu jsem měl jen jednou, NEIPA stejně tak. Pak tu měli ještě třetinku Aura ležáku za 6 €, což na Finské poměry docela šlo, ale furt to nebylo kdovíjak dobré, plus se mi hlavně nechtělo kupovat pivo po třetinkách, případně po sixpacích, ve kterých bylo o euro levnější. Docela mi tu ale zachutnaly ginové long-drinky. Ty sice stály 7 € za třetinku, ale jednak nacamrávaly fakt více než veškerá piva a až na ananasovej, kterej jsem zkusil jen jednou, jsem všechny další OriGINaly polykal s chutí.

Na rozdíl od piva ale třeba pochválit výběr jídla. Byly tu nějaké možnosti i pro vegany, ale my většinou nakupovali místní věci jako smažené ryby, losí meatballs, lososa a hlavně GRUNDLEE! Miska plná malých rybiček s omáčkou za 10 € byla nejlepší volbou, co si na fesťáku dát. Jednak to bylo fakt dobré a hlavně tě to mega zasytilo, takže stačily třeba dvě misky za celý den. A jak jsem byl nachcaný, samozřejmě jsem si ještě jednu porci pokaždé kupoval aji cestou na vlak. Tohle bych zavedl fakt všude! A jako jo, uzený brisket za nějakých 20 € byl sice taky parádní, ale to už je zbytečná zhýralost.

V návaznosti na drahý chlast třeba zmínit i docela otravnou ochranku, která byla ještě důkladnější než na Brutale a ženě se prý i stalo, že jí zkoušeli sáhnout mezi prsa, jestli se náhodou nesnaží něco propašovat v podprsence. To mi přišlo už docela za čárou. Jednou za den to ale holt člověk přežil, protože zde údajně platí pravidlo jednoho vstupu/odchodu za den. Jasný, asi nechceš, aby návštěvníci po každé kapele vylezli z areálu a pak chlastali podstatně levnější beery koupené v obchodě za rohem. A byť tohle pravidlo reálně nebylo nijak kontrolováno a vymahatelné, stejně tě to docela demotivovalo být na festu už od první kapely a hlavně kvůli tomuhle naprosto postrádá smysl stanovat v přilehlém kempu.

Naštěstí známé tváře z jedné nejmenované kapely tam slivku, rum aj borovičku protáhly, takže nebyl problém se každý den pořádně nadrat. Mikko Aspu, dle slov z jeho vlastního reportu, údajně po areálu sekuritka s flaškou taky naháněla :) Oni celkově Finové i přes místní ceny evidentně lejou mnohem více než jejich sousedé v Norsku, na Islandu a jinde. Žádné problematické situace jsem nezaznamenal, ale pár na stole spících jedinců tu najít šlo. Někteří z naší party tomu tedy taky dávali solidně na prdel, ale díky tomu, že nebyl problém si na hajzlech napustit do flašky nebo kelímku vodu, nebylo třeba řešit dilema, zda si za peníze na nealko raději nekoupit další drink.

Co se čtvrtečních kapel týče, tak první, komu jsme věnovali pozornost, byli Švédové CRAFT. Na ty jsem se poměrně těšil, protože jednak mám některá jejich alba docela rád a hlavně se jednalo o mé první setkání s touto bandou naživo. Už podle prvního songu a pohledu na kapelu šlo ovšem poznat, že tohle nebude úplně okay. Jasně, nesoudím hudební výkon podle vzhledu, ale když je celá kapela v černých hadrech a kuklách, ale zpěvák tam nakráčí ve fosforeskujícím triku W.A.S.P a jen se tam tak nějak divně potácí, asi něco není v pořádku.

A byť Craft už oficiálně oznámili, že mají nového zpěváka, kterým je Mannevond z Koldbrann, na poslední chvíli před festivalem přišla zpráva, že Steelfest bude úplně posledním koncertem, kde vystoupí ještě jejich původní frontman Nox. Sice jsem si na jednu stranu říkal, že je fajn vidět Craft ještě s ním, ale jeho výkon byl fakt totálně tragický. Zvuk Švédové taky neměli nic moc, ale ten ožralecký vokál by tohle pohřbil, i kdyby zbytek kapely hrál úplně geniálně. Přitom kytary aji bicí valily docela solidně. Většinu setu bubeník držel rockovější rytmus, do něj se objevily i nějaké disharmoničtější riffy a gule to rozhodně mělo. Zazněly fláky jako třeba I Want to Commit Murder nebo Fuck the Universe, i tak jsem ale odcházel hodně zklamaný. Čekal jsem black’n’roll jak cyp, dostal jsem podivně kyselé blitky. S novým zpěvákem to snad někdy v budoucnu bude lepší.

Následoval přesun do vnitřní stage na COMMANDER AGARES. Z alb se jedná o hodně ambientní a poměrně raw atmosférický black, který tvoří jediný člověk. Vzhledem ke splitům s Graveland a The True Werwolf asi tušíte, odkud vítr vane. Naživo mě překvapilo, v jak početné sestavě Commander vystupuje. V některých momentech bylo na pódiu dokonce sedm lidí, byť nepopírám, že někteří tam dělali občas jen divadlo. Celkem vtipné ale bylo, že jeden ze členů byl dokonce i náhradní zpěvák. Když začali, trvalo asi dva songy, než se samotný Agares se svými obřími rytířskými rukavicemi vůbec ukázal. Henri si dělal prdel, že je beztak tak vylitej, že museli sehnat někoho dalšího, kdo to odzpívá za něj. Mně teda přišel výkon obou zpěváků docela vyrovnaný, byť teda musím říct, že kdyby tam byl jenom jeden řvoun, klidně by to stačilo.

Hudebně to nebyl kdovíjaký zázrak, divadlo tedy hezké, ale jinak docela béčkový atmo black, kterému nepomohl ani poměrně marný zvuk, který byl špatný po většinu čtvrtečního večera. Vzhledem k tomu, že to bylo celkem teatrální, kapela měla za svými zády na obrazovce zapnuté docela hezké logo a na pódiu se furt někdo střídal, koukalo se na to celkem hezky. Na druhou stranu by zase šlo říct - kolik to muselo dát pro několik lidí práce, aby vše zahráli, a přitom taková blbost. Každopádně se jednalo přesně o jednu z těch kapel, které mimo Finsko asi těžko uvidíte a jejich koncerty na Steelfestu jsou poměrně speciální událostí, což je vlastně jeden z důvodů, proč sem přijet, jestli máte finskou ug blackovou scénu v oblibě.

Venku pak pokračoval HELLBUTCHER. Už dle názvu je docela jasný, co je tohle za kapelu. Pokud vás právě napadlo jméno Nifelheim, máte pravdu. Jedná se o novou realizaci jednoho z bratrů Gustavssonů. Vzhledem k tomu, že se Hellbutcher s Tyrantem evidentně docela pohádali, Nifelheim je momentálně u ledu a jelikož se Per nejspíše nudí, sehnal k sobě další lidi, s kterými pokračuje v hraní metalu. Jasně, stejně jako v Nifelheimu tady zpívá a asi nikoho nepřekvapí, že to zní přesně jako Nifelheim. I když, abyste neřekli, že tyhle kapely od sebe nedovedu odlišit, tak tam, kde Nifelheim drhnou více thrashové riffy a tlačí speedmetalové tempo, Hellbutcher je rockovější a přišel mi více jako worship první vlny black metalu.

Nic, z čeho byste teda padli do kolen, ale zábavné to bylo. Už jen díky tomu, že Per byl tradičně oháknutý v hromadě kovo-šrotu a protože to je prostě METAL jak cyp. Na závěr, aby kapela pouze potvrdila, odkud čerpá svou inspiraci, došlo i na dva covery. První byl Die in Fire od Bathory a následoval Black Metal od Venom. Jako ne, že by mě to překvapilo, ale celkem by mě jako kapelníka štvalo, když coverovačka, kterou slyšel úplně každej tisíckrát, stejně sklidí silnější reakci, než jakýkoliv song z tvé tvorby, ale to je holt takový evergreen. Od Nifelheim ovšem žádný song, aspoň během toho, co jsem Hellbutcher sledoval, nezazněl, takže distanc od společné tvorby s bráchou je momentálně myšlen asi dost vážně.

Pak ovšem opět dovnitř na další finský atmo black. Na řadě byla ANTIMATERIA. Na své jediné řadovce Valo aikojen takaa z roku 2016 stejně jako Commander Agares sólo projekt, naživo čtveřice. Opět s pěkným logem, ale docela marným zvukem. Tyvole, říkám si, že jestli takhle tady bude znít všechno i následující dny, tak byl tenhle festival akorát vyhozené prachy. Spoiler alert: nebyl, evidentně to nebylo až tak prostorem nebo zvukařem, ale nejspíše samotnýma kapelama. I tak mě ale tito Finové aspoň nějakou chvíli bavili. Oproti Agaresovi byli rozhodně méně ambientní a mnohem více kytaroví s výraznými melodiemi, byť celkem slušná atmosféra jejich setu byla též zachována. Plus to příjemně šlapalo, bavil mě i zábavný finský vokál. Asi nic, co bych musel vidět okamžitě znovu, ale jako jedna z kapel, od kterých jsem před festivalem nic neslyšel, to účel rozhodně splnilo.

AETERNUS, kteří následně hráli venku, byli hned o něčem jiném. Sice se přiznám, že jsem nikdy nebyl fanouškem této kapely, ale od prvních tónů šlo poznat, kdo tady umí hrát a taky byli asi první seriózně znějící kapelou. Byť jsou z Norska, tak už dávno nehrají black metal, s kterým začínali. Dnes jsou Aeternus primárně valivý death metal. Sype se tu fest, kytary solidně kvílí, blackmetalové včelíny jsou sice rovněž přítomny, ale než aby tvořily základ skladeb, spíše sem tam připomenou původ kapely. Baví mě hluboký kytaristův growl, celkem i některé riffy. A byť tito Norové fakt nejsou kapelou, kterou bych si pustil doma, ve čtvrtek jsem byl z jejich koncertu fakt příjemně překvapen. Možná ani nebyli kdovíjak skvělí, ale fakt byl znát velký rozdíl v jejich zvuku oproti komukoliv, kdo hrál před nimi. Jo, kdyby všechny ostatní kapely zněly takhle, bylo by to super.

Překvapivě pak ale koukám na to, že aji HORNA zní dost dobře. Tuhle kapelu jsem viděl v minulosti několikrát a vždycky jsem se jim totálně vysmál. Na letošní Steelfest si ale Finové připravili něco opravdu speciálního. Odehráli zde hned tři sety. Každý den jeden a pokaždé s jiným zpěvákem. Začalo se pěkně od minulosti, takže ten čtvrteční byl s Nazgulem (což je, vy víte kdo). Tenhle malý skřet ale ječel fakt pořádně, ale kupodivu i zbytek kapely byl fakt parádně sehraný a krásně to Horně odsýpalo. Tady šlo fakt poznat, že na rozdíl od našich minulých setkání si Finové s oslavou svých třiceti let dali opravdu záležet. Žádné pitomé tupačky, tady se fakt jel hodně raw napálený set.

Ten čtvrteční byl určitě ze všech nejagresivnější a nejšpinavější, byť ten zvuk, který měli, byl oproti předchozím kapelám na vnitřním pódiu taky vlastně super. Dostatečně čitelný, ale zároveň tak akorát syrově zprasený. A vzhledem k tomu, že jsem před tím do sebe u stolku s dalšími českými alkoholiky natlačil solidní množství rumu, jel se model pařím-paříš-paříme. Někteří finští návštěvníci se evidentně chlastu taky nebáli, protože nějaká pleška, co stála před námi, se celou dobu kroutila do tvaru sinusoidy a marně se snažila dostat do vzpřímenější polohy.

Na Hornu se ale aji hezky koukalo, své logo v projekci pravidelně střídala s jakýmsi hořícím Sauronovým okem. K tomu se na pódiu objevil ještě další hostující zpěvák, údajně to byl snad Hoath z Behexen, který nazpíval Pimeys Yllä Pyhän Maan, což je song, který dle setlistu ve čtvrtek fakt hráli. Tímhle koncertem každopádně rychle měním svůj názor na tuto kapelu a začínám se těšit na další dny. Laťka byla první den nastolena poměrně vysoko.

Poslední kapelou, z které jsme koukli aspoň na kousek, byli švédští UNLEASHED. Ty jsem viděl naposled ještě před rokem 2010 někdy po vydání desky Hammer Battalion. Od té doby jsem neslyšel snad ani jeden jejich song. A byť si nemyslím, že by byli špatnou kapelou, je to prostě strašně šablonovitý death metal, kde když slyšíte dva songy, zbytek je jako přes kopírák. Sice to šlape, ale to jejich sólování je fakt zbytečné a nějak mi po hromadě black metalů a v pokročilé únavě začínají být celkem ukradení. Čekám, jestli od nich neuslyším hitovku Death Metal Victory, kterou snad ten večer vůbec nehráli, nebo aspoň Hammer Battalion.

Po necelé půlhodině na to ale už dlabeme, kupujeme si po cestě ještě jedny grundle a jdeme na vlak, abychom se dostali nějak rozumně do Helsinek. Další den bude kvůli brzkému startu náročný, a tak se chceme i kvůli dementní výluce aspoň trochu vyspat. GORGOROTH tedy vynecháváme s tím, že na ně zajdeme v Praze. Druhý den jsem se doslechl, že byli prý docela dobří, Hoest za vokálem super, ale asi nic úplně výjimečného, čeho třeba litovat. Více se snad dočtete v reportu od Opata na Fobii a já doufám, že v Praze budou minimálně v podobné formě.

Pátek 17. května 2024

V pátek není na nějakou turistiku moc čas. Vstaneme a po jedenácté se rovnou cpeme do restaurace na oběd. Padla volba na Konstan Möljä, což je hodně tradiční finský podnik, za normální situace i docela drahý. Od 11 do 14:30 tam ale mají za 16 € all you can eat bufet, kde se můžete nacpat parádní masovou polévkou, rybím filé s krevetami, sledi a prakticky vším možným. K tomu tam mají i nějaký domácí Ale, jsme nadšení, asi nejlepší jídlo naší dovolené a navíc fakt za hubičku. Nebýt další den sobota a nemít už jiné plány, nejraději bychom sem šli klidně znovu. Po cestě zpátky koupíme nějaký beer do batohu, v hospodě s happy hour stíháme za 5 € dokonce i jedno čepované Karhu (mnohem lepší než Aura, kterou měli na festivalu) a někdy po druhé už sedáme opět na vlak. V Hyvinkää se podíváme ještě do místního kostelu, který vypadá jako nějaká vesmírná loď Goa'uldů ze Stargate a pak už fakt na festival, kde začíná náš nejnáročnější den.

Bylo totiž třeba stihnout INFERNO, které hrálo už o tři čtvrtě na čtyři. Popravdě jsem se docela po prvním dni bál, jak zde zrovna tahle kapela vyzní, vzhledem k tomu, že poslední dobou pracuje s hodně specifickým nastavením zvuku, aby dosáhla té správné atmosféry. Ještě před koncertem šlo ale vidět zpěváka, jak se prochází před pódiem a kontroluje, zda je vše v pořádku. A jako jo, tady šlo hned během zvukovky poznat, že Inferno bude mít doposud nejlepší sound ze všech. Fakt dobré, že si na tomhle kapela dává záležet a nejde jen tak hrát s tím, že to nějak dopadne. Stejně jako na veškerých koncertech za poslední tři roky, i tentokrát hráli set poskládaný z jejich posledního alba Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity). Jelikož měli docela krátký čas, z předchozího Gnosis Kardias došlo tentokrát jen na jeden přídavek a Ω ≻ 1 na rozdíl od následného pražského koncertu nehráli, což však vůbec nevadilo.

I s ohledem na dobu, kdy hráli a okolní podmínky, odehráli dost silný koncert. Aji v tom vedru, ve kterém se člověk potil, i když stál na místě, mi v některých momentech proběhla na rukách solidní husina. Plus dávám rovněž za vizuál, který mi přišel po Islandu snad nejsilnější. Díky obří obrazovce, místo nějaké prťavé projekce, šlo pozorovat za hudebníky různé vizuály, které spolu s vhodným nasvícením vypadaly hodně honosně. Zvukově, jak jsem již zmínil na začátku, to rovněž klaplo parádně. Samplů jsem se někdy chytal možná více, někdy méně, ale byly tam. Perfektně ovšem vyzněly Karlovy činely, s kterými si během skladeb dobře hraje a primárně atmosférické songy tím dobře zpestřuje. Vokály byly možná výraznější, než si pamatuji z minulosti, nijak dominantní, ale ono to mělo i své opodstatnění.

Na poslední song se totiž ke kapele jako hostující zpěvák připojil Matron Thorn z Ævangelist, který momentálně žije právě ve Finsku. S Adramelechem se během skladby celkem vyrovnaně doplňoval, ale i po dohrání setu zůstal jako jeden z mála členů na pódiu a při svíjení se na zemi pokračoval ve řvaní do mikrofonu během Ska-Gulova kytarového ambient-noise outra. Jednalo se očividně o improvizaci, které by slušelo možná ještě pár dalších efektů na vokálu, ale zafungovala dobře. Kapela s Matronem údajně plánuje kolaboraci na nadcházejícím albu, tak jsem zvědavý, jak to dopadne. Live to ale Infernu tentokrát klaplo fakt skvěle. Dokonce bych řekl, že po Islandu a Estonsku to byl nejlepší jejich koncert, co jsem zatím viděl. Laťka pro páteční kapely byla tedy nastavena vysoko.

Nicméně hned následující CORPSESSED pokračovali rovněž s parádním hudebním výkonem. Spolu s Krypts se jedná o jednu z nejzajímavějších současných oldschool deathmetalových kapel, která nakládá z alb, ale osobně mě bavili hlavně naživo. Už kdysi v Praze spolu s Cruciamentum solidně naložili (jejich další koncerty v Praze jsem žel nezvládl), ale tentokrát to tlačilo snad ještě víc. I na pařícím slunci předvedli Finové válec jak hovado. Naštěstí na ně šlo koukat z pravé strany pódia, kde se pod stromem vytvořil příjemný stín, protože na slunci v tu chvíli fakt nešlo vydržet. Kapele, na kterou to žluté svinstvo pralo přímo na pódiu, tedy fakt nezávidím. I tak se do toho ale s plnou silou opřela a svůj odporný death odehrála fakt precizně, ale zároveň i dost násilně.

Zvuk opět naprosto výborný, dost hlasitý a hutný, přesně tak, jak si tahle banda zaslouží. Zpěvák si sice během setu párkrát klekl, či dokonce sedl, což ale v tom třicetistupňovém vedru docela chápu. Stejně ze sebe ale vytlačil fakt hluboké grcky, v kterých ho doplňovali i kytaristé. Sypance střídaly doomové pasáže, které v danou chvíli fungovaly stejně dobře jak veškeré náklepy. Rovněž si vybavuji, že jsem v některých momentech pozoroval na poměry žánru fakt precizního bubeníka, který Corpsessed solidně táhl kupředu, ale zároveň jejich hnus i zajímavě rytmicky doplňoval. Jako neříkám nic, tohle bylo fakt dobré a těším se, až tyto Finy uvidím zase na klubovém koncertu v Praze nebo na nějakém dalším festivalu. Pozornost a dobrou pověst si určitě zaslouží.

Nebyl ale čas ztrácet čas, následoval návrat dovnitř, kde už hráli Norové STRID. Ty jsem viděl za poslední rok a půl potřetí. A byť si tedy furt stojím za tím, že hrají docela nezáživnou nudu, na kterou fakt nejde celý set soustředěně koukat ve stoje, silnou atmosféru a kvalitní živou interpretaci materiálu z devadesátek jim nelze nepochválit. Z těch koncertů, co jsem od nich viděl, mě asi nejvíce “bavil” ten v Tallinnu na Howls of Winter, Chaos Descends byl nejslabší, tentokrát to bylo tak někde mezi, ale spíše lepší než horší. Opět parádní zvuk, tady bylo zlepšení oproti čtvrtku fakt o sto procent.

Se songwritingem atd. to je diskutabilní. Na jednu stranu hudba Strid funguje přesně tak, jak má. Reálně si myslím, že co do feelingu a autenticity atmosféry je na tom mnohem lépe než velká část veškerých pure depressive suicidal blacků, které jsou kolikrát akorát úsměvné. Ze Strid ten chlad a melancholii lze opravdu cítit. Na druhou stranu mi i přes veškeré hráčské kvality a emoce připadají šíleně nudní. Koukat na ně celých 45 minut, kór na festivalu, kde hrají další desítky kapel, je prostě nadlidský úkol.

V reálu to tedy vypadalo tak, že jsem si koupil pivo, poslouchal Nory od baru, pak šel dopředu před zvukaře, dal si jeden song, pak jsem si zase s pivem šel sednout za Janou a kámošema, další song zepředu, pak zase sednout atd. Navíc si celou dobu říkám, že fakt nechápu, proč mají Strid kurva tři kytary, když by to šlo klidně zahrát na jednu nebo max na dvě. Nevím, zda je tohle pro kapelu dobré skóre, i tak ale přes všechny negativní komentáře říkám, že se mi Norové fakt líbili.

Venku pak hráli kanadští DÉLÉTÈRE. Ti mi sice dle nahrávky, co jsem od nich slyšel doma, přišli jako docela fajn melodický black, ale nakonec byli jedinou páteční kapelou, kterou jsme se rozhodli vyignorovat. Chvíli na ně koukám, ale nějak mi nepřijde, že by to živě kdovíjak fungovalo. Zároveň mě baví jejich na slunci roztékající se corpsepainty, a hlavně máme hlad, tak se jdeme nažrat a víme, že nás čeká dalších sedm kapel, co chceme vidět. V klubu bych si dal koncert těhle Kanaďanů určitě raději. Některé jejich riffy totiž zněly docela dobře.

Pak přišla řada na BATUSHKA, resp. БАТЮШКА. Jednalo se o verzi, za kterou stojí Krzysztof Drabikowski, který je aspoň dle jeho slov autorem původního projektu, který od něj ukradl tlusťoch Bartłomiej Krysiuk. Kde stojí pravda a kdo je opravdovým autorem a kdo zlodějem, mi je úplně ukradené, stejně jako hudební tvorba všech těhle kapel. Ale když už tenhle cirkus na Steelfestu hrál, šel jsem se na něj aspoň ze zajímavosti podívat. Když vyšla Литоургиiа od původní Batushky, asi jako každý jsem tohle album aspoň nějakou dobu poslouchal, a dokonce jsem i originální inkarnaci, pokud se nepletu, třikrát viděl naživo. Desku Панихида, kterou nahrál Krzysztof, jsem slyšel asi dvakrát a přišla mi jako úplná nuda, kterou má ještě menší smysl ztrácet čas než s tou původní.

Ale co, bylo mi jasné, že aspoň borci přijedou v nějakých hábitech, jejich pódium bude hezky vypadat a třeba si poslechnu nějaké ty liturgické zpěvy. Tvle, regulérně čumím na to, kolik harampádí s sebou na pódiu měli. Jestli i původní Batushka byla cirkus, nevím, jak nazvat tohle. Kromě kostýmů, obrázků, svíček a dalších pičovin tam měli aji jakousi rakev s lebkou. Docela se divím tomu, že se jim s tímhle chce na festivaly tahat, ale jako neříkám nic, vypadalo to dobře. Ale co je asi důležitější, tak kromě toho, že to dobře vypadalo, tak to i dobře znělo. Ne, fakt. Stále si stojím za tím, že to nové album je fakt blbost, ale live to díky zpěvům a hodně slušnému zvuku hezky fungovalo.

Jestli si dobře pamatuju, stará Báťuška měla kromě frontmana ještě tři zpěváky. Tady byl jeden řvoun a dva, kteří zpívali čistě. Možná to dříve bylo hlasově ještě pestřejší, ale zase nemůžu říct, že by tomu tentokrát něco chybělo. Plusové body dávám taky za to, že kromě Pesní z Panychidy zahráli aji několik skladeb z Liturgie, které přeci jen fungovaly ještě o něco lépe. Do konce nezůstávám, jdu dopředu na Ved Buends Ende, ale Jáně říká, že poslední song, kterej byl taky starej, byl asi nejlepší a nejhezčeji odzpívanej.

A co tedy VED BUENS ENDE? Co ode mě jako chcete, abych je zase chválil jako ve všech starších reportech? Pokud jste je ještě nečetli, tak si je sakra otevřte a nastudujte si je, už mě nebaví se opakovat. Jasně, že je tahle kapela super skvělá a úžasná. Zmíním tedy jen to nejdůležitější a spíše budu tentokrát kritizovat, což ale furt neznamená, že by to nebyl výborný koncert. Byl, ale holt mám srovnání s hromadou dalších, které byly v drtivě většině ještě lepší. Zaprvé, Skoll měl hrozně přebasovanou basu. Jako je určitě dobře, že ji šlo dobře slyšet, rozhodně lepší, než kdyby chyběla, na to je u VBE až moc důležitá. I tak ale během prvního songu a půl docela přeřvávala zbytek a kytarám šlo trochu hůře rozumět. Brzy se to srovnalo, ale furt ten zvuk nebyl ideální, nejspíše asi nejhorší ze všech koncertů, co jsem zatím viděl. Průser ne, ale extra chválit taky nemůžu.

Nějak mi je jedno, že zrovna tito Norové hráli za světla, tmu k jejich koncertu nepotřebuju. Jasný, na Islandu s vytripovanou projekcí to bylo geniální, ale aji za těhle podmínek super. Krátký set? Za ten nemůže kapela. Těch 45 minut, jelikož jsem je viděl už po… sedmé, osmé?, by aji stačilo. Přijde mi ale zbytečný, aby i tak hráli coverovačku Mesmerized od Celtic Frost místo svých skladeb. Jo, cover to je dobrý, když máš dost času, rozhodně jej uvítám, poprvé jsem z něj byl vyloženě nadšený, ale kdyby místo něj rubli raději Remembrance of Things Past nebo aspoň A Mask in the Mirror, který vždycky před tím hráli, byl bych teda raději. Ale stejně to je úplně boží kapela a jeden z hlavních důvodů, proč jet letos na Brutal.

Co hraje jako další? MISÞYRMING. Kurvaaa, já se nezastavím! Loni jsem je viděl snad pětkrát, letos už jednou v Trondheimu taky, čekají nás aji na Funkenflugu, ale stejně prostě musíš hrozit a pařit. Dle očekávání je na Islanďany fakt narváno a další lidi furt přibývají. Areál vše zvládá, ale vedro je teda uvnitř už solidní. Misþyrming se s tím ovšem neserou a nakládají, jak je u nich zvykem. Dávno jsou pryč jakkoliv rozporuplné pocity z jejich poslední desky. Protočím při domácím poslechu Með hamri tolikrát, jako debut Söngvar elds og óreiðu? To asi ne. Ale naživo se na songy z novinky po všech těch koncertech, kde jsem je slyšel live, fakt upřímně těším a je mi už dnes reálně jedno, co Islanďané hrají.

Ve Finsku tedy Misþyrming zahráli hodně vyvážený průřez tvorbou, kde snad z každého alba zazněly tři songy. Jasně, závěrečná epická hymna Ég byggði dyr í eyðimörkinni je prostě kvlt, to mega potěší pokaždé, když ji hrají. Celkem věřím, že i přesto, že se se členy kapely už docela dobře známe a pokaždé spolu kalíme pivka a kecáme, jak jen to jde, zůstávám k jejich koncertům objektivní, ale tentokrát snad nemám co vytknout. Reakce davu byla taky hodně nadšená, dost možná zatím nejsilnější ze všech. Tentokrát tedy opět v pořádku, ale pokud se Islanďanům poněkud více nevysere zvuk, ono to snad ani nejde jinak.

Následně ale přišel čas na něco, na co jsme byli hodně zvědaví. Původně v tenhle čas měli hrát Ofermod, kteří byli pro mě jedním z největších lákadel, takže mě zrušení všech budoucích koncertů z jejich strany včetně Steelfestu docela mrzí. Na poslední chvíli je ovšem nahradili INFERNAL WAR. A jako myslete si o téhle kapele, co chcete, to, že hrají totálně nasypaný námrd, jim neodpáře ani nejortodoxnější antifašista. A jelikož jsme kupodivu tyto Poláky v minulosti ještě neviděli, cpeme se na ně dopředu a těšíme se na pořádnou vyhlazovačku. Kuuurwaaa!!! Infernal War rozjíždí rychtu jak hovado plnou přísných riffů a blast beatů, kterou nechávají drtivou většinu rádoby agresivních war metalů daleko za sebou. Spill the Dirty Blood of Jesus? Hned jako druhej song, kámo! Nabíhám se zaťatou pěstí do pseudo-kotle a očekávám lámání kostí.

Finové ovšem dodržují social distancing aji na metalových koncertech, takže se koná spíše taková srandovní žďuchačka mezi pár jedinci než nějaký mosh. Veškeré plešky navíc okupují přední řady. Největší bordel dělá v kotli malý Asiat a vedle něj týpek v růžové košili s palmami. To jen, kdyby se náhodou někdo bál na podobném festivalu srážky s agresivním náglem. Buďte úplně v klidu. Kapela to tam ovšem pálí fakt solidně. Hraje se dost z poslední řadovky Axiom, ale kromě výše zmíněného kultu dojde i na další starší pecky. Určitě dali Spears of Negation a úplný závěr snad patřil Ściąć Nazarejczyka.

Jediné, co bych IW vytkl, jsou docela dementní triggery na kopácích. Na jednu stranu chápu, že když tam sypeš takový tempo, asi by to bez nich bylo fakt těžký pořádně nazvučit, aby to furt dostatečně nakládalo, ale tohle byl zkrátka jediný škraloup na téhle militantní kráse. Jak dohráli, akorát se na sebe souhlasně podíváme se zamračeným výrazem v tváři a pravíme: “kurva, to byl nářez!” Jo, a kdyby to někoho zajímalo, tak žádná vzpřímená pravačka, pouze zaťaté pěsti.

Pak pokračovala HORNA se svým druhým setem. V pátek se chopil mikrofonu Corvus a kapela hrála materiál, který vznikl po přelomu tisíciletí. Úplně nejvíce songů zaznělo z řadovky Sanojesi äärelle. Stejně jako první den, i tentokrát šlo poznat, že si kapela na koncertě dává sakra záležet, vše bylo dobře odehrané, zvuk rovněž dost v pohodě. Osobně tedy říkám, že se mi páteční set líbil trochu méně než ten čtvrteční. Jestli byl materiál s Nazgulem hodně syrový, energický a téměř punkový, skladby hrané s Corvusem byly asi nejvíce melodické, harmonické a dalo by se říct až hymnické. Záleží samozřejmě na vkusu, vše má své plusy a mínusy. Mně to holt v pátek sedlo trochu méně, čímž ale koncert jako takový nechci shazovat.

I tentokrát platí, že Horna naservírovala mnohem lepší a zábavnější gig, než jsem od ní vůbec čekal a jsem fakt mile překvapen, že i já, byť se téhle kapele už X let směju, musím uznat, že to prostě bylo dobré. Kéž by tohle nebyla výjimečná událost, ale Finové mi takto nasekali na prdel pokaždé. Jde ovšem poznat, jak se liší vkus jednotlivých lidí. Třeba Henri mi říkal, že pro něj byl Corvusův set ze všech tří nejlepší. Může za to evidentně i fakt, že jej má jako zpěváka ze všech vokalistů, kteří prošli Hornou, nejraději. A byť mě jeho vox až tak do kolen nedostává, třeba uznat, že hlas má opravdu silný. Do mikrofonu ječel snad z metrové vzdálenosti a stejně byl krásně slyšet. Tak to bychom měli a jsem zvědavý na to, jak dopadne Horna v sobotu.

Headlinerem na venkovní stage byla v pátek ukrajinská KRODA. Celkem upřímně se přiznám, že byť kapelu samozřejmě znám, na rozdíl od jiných členů naší party, jsem ji nikdy až tak moc neposlouchal. Když se zaměříme klidně jen na ukrajinské pagan/folk blacky, vždy jsem měl trochu jiné oblíbence. Reálně od Krody tedy až tak moc nečekám, dokonce jsem měl od některých známých reference, že jsou naživo docela hrozní. Jak tak ale koncert poslouchám, říkám si, že vlastně nezní vůbec blbě. Na to, že dle dostupných informací nikde nehráli od roku 2019, byli docela slušně sehraní a jejich hudba nezněla vůbec úsměvně. Kdo čekal hopsačku s nějakými fidlátky, asi byl zklamán.

Jasně, nějaké flétničky ze samplů zazněly, ale jinak to byl poměrně seriózní melo/atmosférický black s výraznými klávesami. Čisté zpěvy šly sice taky ze samplů a zpěvák Eisenslav, který je vlastně jediným původním členem kapely, se furt procházel jako macho po pódiu sem a tam, ale jinak mě na koncertě Krody nic neiritovalo. Zvuk byl taky pro tento druh hudby dost slušný a vlastně nemohu říct, že by mě tohle vystoupení nebavilo. Navíc bylo na Krodu, jako na jedinou venkovní kapelu, konečně aspoň částečná tma, což docela dost pomohlo celkové atmosféře. Částečně vtipné byly akorát painty jednotlivých členů, kteří vypadali jako Immortal pandy, což nevím, jak moc se slučuje s jejich hudbou, ale zase proč ne. Cry to me, river z debutu zahráli, takže celkově asi spokojenost.

Den ale ještě nekončí, furt nás čekají ještě INQUISITION. Ty jsem viděl před měsícem v plzeňském Parlamentu, kde v komorních prostorech pro 100 lidí předvedli nekompromisní blackmetalovou přednášku. Zvuk zde měli parádní, odezva davu byla top a hlavně na závěr celého setu jako druhý přídavek vpálili do lidí aji Crush the Jewish Prophet, což snad deset let do té doby nikde nehráli. Naprosté nadšení. Na Steelfestu to samozřejmě bylo větší, rozhodně ne tak přímý zážitek jako v malé podzemní hospodě, ale musím říct, že taky výborné. Během zvukovky prý měla Inkvizice docela dost marný sound, ale ve chvíli, kdy jsem do sálu naběhl já, už znělo vše parádně. Dokonce bych řekl, že jedna z nejlépe nazvučených kapel festivalu. Jasný, jedna kytara a bicí, ale minimálně od Bölzer vím, že i tohle jde solidně posrat.

Tady bicí přísně diktují, kytara mocně valí jeden riff za druhým a i vokál jde krásně slyšet. A Hidden Ceremony of Blood and Flesh, což je asi nejlepší song z novinky, hráli hned jako jednu z prvních skladeb, čímž to pěkně odpálili. Z letošní desky zazněla taky skladba Crown of Light and Constellations, během které Dagon zpívá i čistě, a v tenhle moment jsem byl až šokován, jak parádně tahle pasáž živě zní. Tohle konkrétně vyznělo fakt ještě lépe než v Plzni. Pokračuje se hity z Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm, což je snad má nejoblíbenější deska z novější tvorby. Jde se ovšem i mnohem více do historie, vlastně až k debutu Into the Infernal Regions of the Ancient Cult. Úplně nejvíce ale bez jakéhokoliv překvapení nakládají jebance Magnificent Glorification of Lucifer.

Po asi 40 minutách ale přichází dilema. Zdrháme a zkusíme stihnout dřívější vlak, který jede krátce po jedné, nebo tady zkejsneme na další hodinu a budeme doufat v to, že nějaké speciální přídavky zahrají i na festivalovém pódiu? Být to čistě na mě, tak samozřejmě zůstávám, ale jelikož máme domluvený na sobotní dopoledne výlet na další ostrov a většina ostatních je rozhodnuta, že už jdeme, rychle kupuju poslední grundle a přidávám se ke zbytku na cestě na vlak. Holt jebat jednu tříminutovou písničku, kterou jsem stejně slyšel naživo před měsícem. Zůstává akorát Henri, který do nás další den tlačí, že Inquisition byla nejlepší kapela festivalu a potvrzuje, že Crush the Jewish Prophet nakonec fakt zahráli. Co se dá holt dělat, ale i těch 40 minut jejich koncertu bylo fakt přísných. Tahle kapela naživo asi nikdy nezklame.

Sobota 18. května 2024

V sobotu na žádnou z brzkých kapel zrovna nespěcháme. Jasně, třeba na Torsofuck bych se ze srandy klidně podíval, ale koho potřebujeme vidět, jsou až Diocletian o tři čtvrtě na šest. Využíváme tedy volného času na další výlet a po probuzení vyrážíme autobusem na ostrov Seurasaari. Zde je kromě hezké přírody a třeba největšího smrku (což se finsky řekne Kookkain Kuusi, haha) hlavně také skanzen tvořený hromadou starých, převážně dřevěných domků. Normálně je vstup do vnitřních prostor většiny objektů placený, ale jelikož zrovna byl nějaký muzejní den, dostáváme se do mnoho z nich zadarmo. Ještě před tím, než začneme po ostrově pořádně šmejdit, ale po příchodu přes hezký dřevěný most dáváme společný piknik.

Henri totiž objednal pizzu, kterou nechal poskládat dle jeho slov podle tradiční severo-finské receptury. Na stole nám tedy přistává reindeer + kebab + mayonnaise + blue cheese pizza. Přiznávám, že takhle na papíře to zní fakt děsivě, ale bylo to fakt super žrádlo, které jsme do sebe s chutí nafutrovali, byť nám pizzy dovezli nenakrájené a museli jsme si je barbarsky natrhat rukama. Btw. v Helsinkách evidentně rozváží jídlo borci v Teslách. Po žranici a nějakém tom pivu tedy obcházíme ostrov, pobaví nás mimo jiné objevení prezidentských fitness schodů, ale celkově si procházku po Seurasaari užíváme až do té doby, než uznáme, že je čas na to jít opět pomalu na vlak.

Do Hyvinkää přijíždíme tak akorát včas, abychom stihli před příchodem do festivalového areálu dát pár piv a hezky se na první kapely připravit. S DIOCLETIAN jsem se od loňského Prague Death Mass festivalu viděl už počtvrté a nelze jakkoliv říct, že bych s přibývajícími koncerty ztrácel o kapelu zájem. Naopak, touha rozrážet dav zaťatou pěstí je s každým gigem o to silnější. PDM byl možná jediným, kde to kvůli tichému zvuku úplně neklaplo, Sturmes Reigen v Německu ovšem Novozélanďané zdecimovali ultimátně. Následný pražský koncert s Altars Ablaze a Bloody Vengeance byl rovněž velmi přísný. Ze všech nejhlasitější a co se davu týče, asi i nejživelnější. Na Steelfestu, kdybych měl k popisu použít jedno konkrétní slovo, tak to bylo nejkoncentrovanější.

Hráli zde svůj nejkratší set, ale jelikož do davu pálili jednu vraždu za druhou bez jakýchkoliv keců, zabíjeli náramně. Volume a vyvážení nástrojů bylo tak akorát, nějaká bitka rovněž proběhla. V kotli opět rozjížděl bomby nasranej Asiat, který vládl moshi aji na Infernal War. A i přesto, že bylo uvnitř vedro jak zmrd, samozřejmě jsem mu s mlácením dalších lidí taky pomohl. Zpětně sice říkám, že po hudební stránce, i přes chcíplý dav, jsem si Diocletian úplně nejvíce užil asi v Německu, ale všechny ty letošní koncerty byly totální válka. Antichrist Hammerfist nechyběl ani na jednom, s borci se po koncertech vždycky příjemně pokecalo, doufám tedy, že nějaká další příležitost k tomu rozjet pořádné násilí na Dioklecián se v dohledné době opět objeví.

Od finských BARATHRUM pak šel rozhodně očekávat zajímavý zážitek. Asi nikdo nepředpokládal, že hudební výkon této kultovní formace bude jakkoliv kvalitní. Počítali jsme ale s tím, že se hodně zasmějeme. Minimálně Henri říkal, že pokud zvládnou dohrát koncert až do konce, aniž by zpěvák totálně odpadl, tak to bude zázrak. Tak trochu lvl Azazel, byť furt o něco méně tragický. Demonos Sova teda vypadal, že jisté promile má už za sebou a únava dělala svoje hlavně na vizáži frontmana. Místo zpěvu se věnoval spíše dementním proslovům ve finštině mezi skladbami. Údajně nadával na slunce a vzýval Satana. Co jiného taky chtít, žejo? Zbytek kapely to odehrál tak nějak, aby se neřeklo. Celí Barathrum zněli jako blackmetalový Turbonegro revival na toluenu. Bez debat rozhodně nejhorší kapela festivalu, avšak chlastat během jejich setu rum a smát se jim bylo poměrně zábavné. To nemohu popřít. Co “hráli” za skladby bylo ale úplně jedno, na Warmetal ovšem nedošlo.

Pokračovalo se dalším finským kultem, od kterého šlo očekávat ledaco, ale to, co nakonec WHITE DEATH předvedli, překonalo snad veškerá očekávání. Na minulém Steelfestu se jejich zpěvák nechal přibít ke kříži, na kterém zpíval, když mu jiný člen držel mikrofon u pusy. Tentokrát obří kříž na pódiu nechyběl, měl ovšem jinou oběť. White Death na svůj koncert nechali přivézt mrtvou ovci, kterou ke kříži přivázali zadními končetinami a v průběhu koncertu ji mačetou rozsekali na sračky. Během prvních dvou songů začali useknutím hlavy, ale pokračovalo se rozpáráním břicha, vykucháním vnitřností, které spolu s hlavou létaly po pódiu, a až do posledního songu najatý řezník pokračoval v rubáním do zbytku zvířete, až z něj zbyly jen separátní končetiny.

K tomu na bocích pódia byly na dalších křížích po vzoru Gorgoroth dvě nahé ženy a o postupném odhalování samotných členů kapely snad nemusí být ani řeč. Co se šokující live performance týče, v tomhle White Death byli rozhodně nejdál. S hudbou to je trochu rozporuplnější. Kdo nemusí fakt přímočaře hopsající black metal s elementárními melodiemi, asi tu neměl co dělat. On to je svým způsobem fakt Abba black. Zahrané to ale bylo asi podstatně lépe, než jsem čekal (s Barathrum se to vůbec nedalo srovnávat) a ono to svým způsobem fakt fungovalo.

Ta melodická chytlavost se vám prostě zažere během prvního opakování riffu pod kůži, a automaticky máte chuť začít pařit se zbytkem kapely. Když přišla řada na závěrečný song White Death's Power, zpěvák šel donaha a spolu s řezníkem hodil ovčí hlavu s nohou a kožešinou mezi lidi, kteří si se zbytky zvířecí mrtvoly samozřejmě začali házet. Lehké zklamání, že vnitřnosti zůstaly na pódiu a neletěly také mezi lidi. Stejně tak by k ještě větší odpornosti mohlo pomoct, kdyby ovci před začátkem koncertu nenechali vykrvácet, ale dotáhli ji na pódium i s veškerým obsahem tělesných tekutin. Takhle to byla sice šokující, ale furt relativně čistá morbidní zábava. Etickou přijatelnost téhle show samozřejmě nelze vůbec řešit, ale zároveň nelze pochybovat o tom, že se tento koncert zapsal do paměti všem přítomným.

Následoval přesun na ACHERONTAS. S těmi jsem se v minulosti již párkrát naživo setkal a pocit z jejich koncertů byl mnohdy diskutabilní. Pamatuji si hodně cool occult show, které se fanoušek mohl leda vysmát, ale aji relativně solidní gigy. Momentálně Řekové hrají v čtyřčlenné a na jejich poměry relativně civilní sestavě. Jasně, zpěvák Acherontas V.Priest na sobě nějakou tu róbu s šátkem přes xicht měl, ale už jsem je viděl dělat podstatně větší divadlo. Trochu škoda, že s nimi na pódiu nebyl baskytarista, který by hudbu zvukově přeci jen trochu posunul. Dvě kytary ve správném setupu sice dovedou utvořit zajímavou zvukomalbu, ale tentokrát tomu zkrátka něco chybělo.

Skladby, které hráli, mi rovněž nepřišly až tak živelné, jak by mohly, většinou byly docela roztahané. Zajímavé kytarové postupy se sice našly, některé pasáže fungovaly i na denním světle dobře, ale stejně když srovnám Acherontas s jinými kapelami, které s podobnou estetikou a hudbou pracují či pracovaly, Řekové za nimi docela zaostávají. Když vzpomenu z těch okultnějších třeba na Nightbringer nebo z těch disonantnějších zase na Svartidauði, tak jejich koncerty fungovaly podstatně lépe. Navíc nejsilnější skladbou, kterou Acherontas hráli, byla stejně závěrečná Wampyric Metamorphosis ještě z dob druhé řadovky Stutthof. O nějakém nadšení tedy úplně mluvit nemůžu, byť mě ten gig vlastně docela bavil a průserem bych jej také určitě nenazval.

Uvnitř pak hráli DENIAL OF GOD, což je sice dánský blackový kult ze začátku devadesátek, takže aspoň chvíli na ně koukáme, ale nakonec byli jedinou kapelou, kterou jsme se rozhodli celkem vyignorovat. Bylo třeba odpočinout nohám, naplnit břicho i doplnit tekutiny. Ona se u stolu naší party záhadným způsobem objevila zase nějaká flašky gořalky, čehož třeba pochopitelně využít, že ano. Ať ale Dány úplně nepřeskočím, mohu říct, že se jednalo o poměrně slušně zahranou poctu první vlně black metalu s dost výraznými melodiemi. Určitě by si šlo u nich vzpomenout třeba na Mortuary Drape. Jde rozhodně poznat, že to nejsou žádní mladíci a moderna je pro ně sprosté slovo. Na druhou stranu nutno říct, že se fakt nejedná o ostudnou pičovinu jako třeba Baxaxaxa. Místy se i pěkně sypalo, vypadalo to rovněž solidně. Těch kýčovitých kytar, melodií a hudebních postupů obecně tam bylo na mě v danou chvíli však až příliš. Neztrácíme tedy čas a jdeme se připravovat na další mnohem důležitější kapely.

Jedním z největších lákadel celého Steelfestu byli pochopitelně Norové DØDHEIMSGARD. Jak již z mých reportů víte, jedná se o jednu z mých nejoblíbenějších kapel a po několika setkáních na různých festivalech je rovněž považuji za jedno z nejlepších live těles současné doby. Je až neskutečné, jak se od doby, kdy předvedli hodně pochybný výkon v pražském HooDoo, tehdy ještě s Aldrahnem, vyšvihli nahoru. Vicotnik se na spolupráci s jinými zpěváky vykašlal, chopil mikrofon do svých rukou a sehnal k sobě live sestavu, která funguje tisíckrát lépe, než kdykoliv v minulosti. Koncert DHG na islandském Ascension festivalu bez jakéhokoliv přehánění považuji třeba za jeden z pěti nejlepších koncertů bez ohledu na hudební žánr, co jsem v životě viděl. I následně na Chaos Descends v Německu Dødheimsgard potvrdili, že jsou ve výborné formě.

Od té doby se v kapele událo pár změn. No změn, řekněme spíše novinek. Jednak Norové loni vydali novou desku Black Medium Current, která je v jistých kruzích možná rozporuplná, ale zároveň všude po světě sbírá nadšené reakce. Šlo tedy očekávat, že i ve Finsku pár nových skladeb naživo zazní, na což jsem se upřímně dost těšil. A další změnou budiž rozšíření koncertní sestavy o druhého kytaristu, kterým je Jonas Ulrik Eide. Tommy Thunberg, který i sám zvládal veškerou komplikovanou riffařinu sám, má tedy výpomoc, s kterou je banda ještě našlapanější. I přes to, že Dødheimsgard hráli na venkovním pódiu, kde to některým kapelám včetně spřízněných Ved Buens Ende zvukově ne vždy úplně klaplo, zněli DHG naprosto výborně. Občas prospělo se posunout trochu dopředu či dozadu, ale fakt si nemám na co stěžovat. Obě kytary, basa, samply i bicí, vše šlo slyšet parádně.

O Vicotnikovu vokálním výkonu jsem toho v minulosti už napsal dost a ano, stále si stojím za tím, že se z něj stal nejlepší zpěvák v historii kapely. Kromě toho, že vše parádně odeřval i odzpíval, koncert doplnil o naprosto výbornou show, kdy kromě různých opiček na pódiu rozhazoval rovněž z kapes jakýsi zelený prášek, který také rozmazával po obličejích svých spoluhráčů a fanouškům v první řadě. Ztřeštěné? Možná. Ale k jaké jiné kapele se něco podobného hodí více než právě k jeho Dødheimsgard? No a co ty nové songy?

V sobotu zazněly dva, a to úvodní Et smelter, která nejen že vkusně otevírá album Black Medium Current, ale zafungovala i jako vkusné intro celého koncertu. No a pak jako čtvrtou zahráli Interstellar Nexus, což je asi nejsilnější flák z celého alba. I naživo vyzněla parádně, a to včetně závěrečné techno pasáže, ve které frontman pokračoval ve řvaní. Perfektní! Dále po jednom kuse zazněly skladby ze čtyř starších alb, a to konkrétně Sonar Bliss, The Snuff Dreams Are Made Of, The Ultimate Reflection a koncert dle očekávání uzavřela pecka Traces of Reality. Možná poměrně krátký gig, ale stačilo to k tomu, aby se Dødheimsgard bez problémů stali naprosto nejlepší kapelou celého festivalu, na čemž jsme se shodli prakticky úplně s každým, s kým jsme následně bavili. Dokonce aji Mikko Aspa DHG ocenil. Už teď se nemůžu dočkat, až je opět uvidím v Bergenu na Beyond the Gates a na Brutale, kam si už jen kvůli nim ten lístek prostě koupit musím.

Festival tímhle ale nekončil. Teď nás čekala HORNA se svým třetím setem. Mikrofonu se v sobotu chopil Spellgoth, který zůstává zpěvákem kapely už od roku 2009. Kapela se tedy prezentovala v současné sestavě a hrála nejnovější materiál. Do třetice všeho dobrého klaplo nakonec i tentokrát. Slyšel jsem sice názory na to, že od té doby, co Finové hrají s poměrně moderním soundem, už pro fanoušky staré tvorby nejsou až tak zajímaví. Já jakožto člověk, co nikdy nebyl velkým posluchačem Horny, s tímhle názorem úplně nesouzním. Sice jej chápu a rozdíl oproti předchozím dvěma večerům byl poměrně znatelný, ale osobně se mi Horna v sobotu líbila více než její páteční set.

Svůj poslední koncert odehrála asi nejvíce profi, s poměrně uhlazeným soundem, ale nový materiál na mě i přesto působil nejtemněji. Vokálně to bylo v sobotu možná rovněž nejméně zběsilé, i tak ale nemohu říct, že by Spellgoth podal jakkoliv špatný výkon. Hlasově pracuje oproti svým předchůdcům s hlubšími polohami a možná je více technický než animální řvoun. K lehce disonantní a sofistikovanější hudbě ale jeho vokál poměrně dobře sedí. Před festivalem jsem každopádně vůbec nečekal, že tohle napíšu, ale Horna i napotřetí zahrála fakt dobře.

Jestli jsem se do teď téhle kapele fakt hlasitě smál, po Steelfestu musím svůj názor rozhodně přehodnotit a jsem celkem zvědavý na další setkání s touto finskou smečkou. A pokud to v budoucnu bude stát za prd, jsem fakt rád, že jsem měl možnost být součástí této speciální události, kde jsem každý den viděl kapelu v parádní formě, s bohatým průřezem celé své diskografie a se třemi různými zpěváky. Kdybych to měl nějak krátce zhodnotit, tak první den byl nejsyrovější a nejagresivnější, druhý koncert byl zase nejvíce melodický s nejvypjatějším vokálem a ten třetí byl zase nejmodernější, nejprofesionálnější a nejtemnější. Osobně za mě čtvrtek a sobota překonaly páteční koncert, ale třeba Henriho zase nejvíce bavil pátek. O tom, co bylo nejlepší nebo nejzábavnější, se tedy musel rozhodnout každý sám. Kdo jsem totiž já, abych vám jako kokot tvorby téměř neznalý tlačil do hlavy, co bylo lepší a co horší?

Následně přišel čas na poslední kapely a zároveň headlinery festivalu. BLASPHEMY jsou přesně tou kapelou, která když někde hraje, je na ně pokaždé najebáno. Kvlt bohů války si tito Kanaďané vybudovali úspěšně a chce je vidět prakticky každý, i když od nich třeba neslyšel ani jeden song. Jejich jméno a logo holt prodává mnohem více než jejich hudba. Já je viděl tentokrát počtvrté, ale zároveň poprvé na open air pódiu. Uvnitř to vždycky byla přeřvaně natlakovaná koule, v které se dalo těžce orientovat, ale zároveň zabíjela. Na Steelfestu předvedli Blasphemy svůj tradiční bordel, kde se v krátkých intervalech sype a řve, jak jen to jde. Vzhledem k tomu, že se ale tentokrát jejich násilný chaos nekoncentroval v uzavřeném klubu, nebyla to až tak výrazná zvuková anihilace.

Na jednu stranu možná fajn, že šlo tomu, co jednotliví členové hrají, trochu více rozumět, ale nemyslím si, že to zrovna prospělo výslednému dojmu. Co si budeme, Blasphemy nejsou zrovna jednou z těch nejpřesnějších kapel. Kolikrát nešlo poznat, zda je vedle někdo z hudebníků nebo zpěvák. Hlavním mínusem ale budiž, že to prostě tolik nezabíjelo. Na Never Surrender v Berlíně to možná byl nečitelný mrdník, ale zároveň vraždící smrt. Teď ten klubový tlak zkrátka docela chyběl. Větší část setu tedy místo intenzivního sledování koncertu raději prokecáme, prochlastáme a chystáme se na závěr celého festivalu.

Poslední kapelou Steelfestu totiž byli MYSTICUM. Ti nahradili odpadlé Nokturnal Mortum, kteří se do Finska z Ukrajiny nemohou dostat. Abych ale pravdu řekl, ve chvíli, kdy pořadatel Mysticum oznámil, mi byli okamžitě nějací NM úplně ukradení. S Mysticum jsem se před Steelfestem setkal naživo už dvakrát, a vždycky to byl naprosto nelidský diktát. Očekávání vrcholu festivalu bylo tedy na místě. A byť bylo předem jasné, že tak obrovskou vizuální show, jako měli předloni na Brutal Assaultu, ve Finsku vzhledem k velikosti stage asi nepředvedou, stejně to byl totálně epileptický teror. Řadu světelných reflektorů, které se v jistých momentech postaraly o tak silnou záři, jakoby hráli ve dne, samozřejmě nezapomněli.

Velká obrazovka za zády rovněž promítala promakanou projekci. Sice v půlce setu Norů jak na sviňu poprvé za celý festival asi na 10 minut vypadla, ale před koncem naštěstí opět naskočila. Ony se ale i samotné světlomety postaraly o vydatnou show. Jediné, co tentokrát chybělo, byly svítící podstavce, na kterých třeba v Josefově trojice stála. Troufám si jinak tvrdit, že co se zvuku a hlavně intenzity bicího automatu týče, tak tentokrát byli Mysticum nejintenzivnější rychta ze všech tří našich setkání. Oproti Blasphemy tady naopak fakt prospělo, že hráli na vnitřní stage, kde ten jejich náklep fakt nehumánně nakládal. K tomu jedno tremolo střídalo druhé, takže tu pařbu, co jsme v danou chvíli rozjížděli, si snad ani nedovedete představit. I statičtější členové naší party se okamžitě stali nejlepšími tanečníky total-piko-disco a škubali s sebou do rytmu, jako by právě dostali záchvat.

Setlist byl víceméně totožný s tím, co Norové hrávali jinde. V první půlce hlavně novější jeby z Planet Satan včetně LSD. Pak přišla řada na starší fláky jako Kingdom Comes nebo Black Magic Mushrooms a úplný konec pak patřil geniálnímu závěru s výbuchem v podobě All Must End. Mysticum jsou prostě palba nejsilnějšího kalibru a v rámci industriálního black metalu lze opravdu těžko najít kapelu, která vám naživo nabídne podobně masakrální zážitek. Výborná třešnička na dortu na závěr celého festivalu a ti, co si Mysticum po Blasphemy nechali ujít, mohou jen litovat. Oproti předposlední kapele bylo na Nory totiž docela poloprázdno a většina návštěvníků se rozhodla vzít roha na dřívější vlak. Dobře jim tak! My jsme vydrželi a bylo to nejlepší možné rozhodnutí. Po Dødheimsgard totiž byli nejlepší kapelou celého festivalu.

Steelfest byl tedy tímto u konce a nám nezbývalo nic jiného, než se taky dobelhat na vlak, dojet zpátky do Helsinek, vyspat se a v nedělní večer se letadlem vrátit zpátky do Prahy. Při odchodu z festivalu mě sice docela nasralo, že hodně stánků s jídlem to už zabalilo a já si už nemohl dát své oblíbené grundle. Co se dá dělat, za ty tři dny jsem jich tu naštěstí sežral dost. V neděli sice máme teoreticky ještě dost času na nějakou tu turistiku, ale raději chrápeme co nejdéle v hotelu, ať máme po festivalu dostatek sil na to dostat se na letiště. I tak jsem ale po probuzení ze všeho furt solidně vygumovaný.

Ať nám to čekání ale aspoň trochu uteče, ještě se jdeme podívat v Helsinkách k parlamentu, naproti kterému je zároveň něco jako národní knihovna. Moderní budova, do které je volný přístup a můžete se dostat na její horní terasu, odkud je hezký výhled právě na parlament, ale i přilehlý park. Chvíli se tam tedy flákáme, pak nakoupíme nějaké jídlo, sedáme na vlak, jedeme na letiště, tam pokecáme s Infernem a dalšími českými návštěvníky, no a po nějakých dvou a půl hodinách v letadle jsme z Helsinek v Praze.

S festivalem i návštěvou Helsinek a přilehlých ostrovů jsme tedy hodně spokojení. Byla to docela drahá sranda, mě osobně to se vším všudy vyšlo na nějakých 33 tisíc. Pravda, třeba lety jsme nevybírali na rozdíl od ostatních podle nejlevnější ceny, ale spíše dle komfortu, protože se nám nechtělo na tak krátké cestě přestupovat, případně letět zpátky po festivalu hned v 7 ráno. No a nějakých 10 tisíc z celé částky tvoří jen útrata za pivo. Máš ale na podobné akci sušit hubu a ušetřit, nebo se bavit? Já měl tentokrát v rozhodování jasno. Něco mi ale říká, že na Beyond the Gates v Bergenu, což už teď je ještě dražší akce než celé Finsko, se ale přeci jen budu aspoň trochu krotit, haha.

V úvodu reportu jsem veškeré plusy a mínusy popsal dostatečně, tak se snad netřeba opakovat, ale ať to aspoň trochu shrnu. Areál je hodně na pohodu a krásně kompaktní, cestování mezi Hyvinkää a Helsinkami je taky úplně na pohodu. Kapely zde hrály super a až na první zvuk měly většinou dost dobrý zvuk. Dødheimsgard a Mysticum jasně vítězí, ale Inferno, Infernal War, Inquisition a další odehráli taky výborné koncerty. Horna překvapivě všechny tři dny hodně fajn. Největším divadlem budiž White Death a největší pičovinou zase Barathrum, ale aji tady jsem vlastně rád, že jsem je mohl vidět.

“Nekorektních” lidí tady logicky několik bylo, ale až na stretching horních končetin asi během tří kapel s nikým nebyl vůbec žádný problém. Úplně v pohodě se váleli před festivalem v parku a pili piva pár metrů od pikniku nějaké přistěhovalecké rodiny. Plus bylo na rozdíl od českých festivalů všude hezky čisto a pořádek. A když už se nějaké plechovky na zemi objevily, přiběhly děcka nebo Vietnamci, kteří je posbírali a šli vrátit do obchodu za prachy.

Největším mínusem budiž tedy drahé a hnusné pivo, které mi vadilo ještě více než téměř celodenní světlo na blackmetalové akci, ale stejně jsem ho pil ve velkým. Otázkou tedy budiž, zda bych Steelfest ostatním doporučil a zda se tam mám chuť vrátit? Jako, akce to byla dobrá a rozhodně neříkám, že se sem už vrátit nechci. Ale i vzhledem k tomu, jak festival recykluje kapely a jak vypadaly předchozí ročníky, asi sem nepoletíme hned za rok nebo za dva a raději se podíváme zase někam jinam.