Hned týden po naprosto výborném šestém ročníku A Sinister Purpose festivalu, jehož silné zážitky vstřebávám ještě teď, padlo rozhodnutí, že jedeme na další blackmetalový výlet do Německa. Sturmes Reigen 2024 byl prvním dvoudenním fesťákem, který pořádal Kombinat Schwarz Metall, což je údajně promotér, který stál v minulosti za hromadou menších německých UG blackových akcí, ve spolupráci se Sol Records. Vše se konalo v městečku Neustadt an der Orla, kam autem z Prahy jde dojet za 3 hodiny, a to konkrétně v prostoru Wotufa Saal. Nikdy jsem tam nebyl, vůbec jsem nevěděl, co od místního zázemí čekat, dostupných informací na internetu bylo taky minimum, ale dostalo se ke mně info od známých, kteří tam byli v minulosti na jiném festivalu, že je to prý hrozně fajn hala/klub.

Celkem překvapivě jsem polovinu kapel z line-upu vůbec neznal, ale když jsem viděl na plakátu jména jako Cénotaphe, Obskuritatem, Nawaharjan, Häxenzijrkell nebo Diocletian, nedalo mi to a dvoudenní lístek za 95 € jsem si koupil. No co, přinejhorším tam bude hrát několik blbostí, třeba zde objevím pár fajn kapel, a aspoň si zapařím s pár kamarády. Původně to sice vypadalo, že sem pojedu úplně sám a dokopat se ke koupi vstupenky mi nějakou dobu trvalo, ale kdybych předem věděl, jak skvělý festival to bude, neváhám s nákupem ani vteřinu.

On urychlenému rozhodování nepomohl ani fakt, že sehnat nějaké ubytování ve městě, kde se hrálo, bylo naprosto nereálné. A jelikož se mi nechtělo platit za nocleh někde, kam je třeba po programu ještě čtvrt hodiny dojíždět, nakonec padla volba na stan, čehož jsem se ale v první půlce dubna taky docela obával. Do poslední chvíle nikdo nevěděl, jestli bude necelých 30 stupňů jako před týdnem nebo třeba sněžit a mrznout (viz aktuální počasí v ČR). Naštěstí bylo počasí ke kempování úplně ideální a vzhledem k tomu, jak to ve Wotufa Saalu funguje, lépe jsme se rozhodnout ani nemohli, na čemž jsme se shodli i se spolucestujícím Vihkavem a kamarádkou Agátou.

Jedná se o něco mezi klubem a kulturákem, kam se podle mě vejde klidně přes 500 lidí. Určitě to je větší prostor než třeba Nová Chmelnice nebo Futurum. Ve výsledku tu prý každý den bylo kolem 300 lidí a akce se zaplatila, ale troufám si tvrdit, že ani na jednu kapelu nebyli uvnitř všichni, protože jsem měl pocit, jako by tam bylo většinou tak 150 hlav. Hned vedle sálu je celkem poměrně rozlehlá louka, kde si můžete zadarmo postavit stan nebo tam klidně přespat v autě. A přestože jsme stanovali ve stínu až na samotném konci kempoviště, jestli nám sem trvalo dojít od vstupu jednu celou minutu, je to možná až moc. Tohle za mě byl kromě samotných kapel největší plus téhle akce, protože jako slušní Češi jsme si samozřejmě dovezli plné auto plechovkových piv a litr slivky, abychom náhodou nestrádali, a díky kompaktnosti areálu bylo minimálně první večer velmi veselo. Kromě nás tu jinak bylo třeba dalších 20 stanů a aut, jinak totálně prázdno, takže kapacity jsou zde až dostatečné.

Naštěstí i samotný Wotufa Saal disponoval na východoněmecké poměry celkem pitelným pivem. 3,5 € za 0,4 litru je ještě přijatelná cena za ležák, jehož jméno si už nepamatuju. Poslední třetina sice už chutnala všelijak, ale pamatuju si i mnohem větší utrpení na jiných festivalech (zdravím Chaos Descends). Jelikož nám ale auto při příjezdu nikdo neprohledával, pochopitelně bylo lepší mít vlastní zásoby. Další výhodou budiž taky kuchyně, která rovněž byla přímo propojená s koncertním sálem, takže nebyl problém si během koncertu zajít na Schnitzel asi za 8 € (jestli zde mají něco veganského, jsem popravdě ani nezjišťoval). Lehce mě sice šokovala absence nějakých toalet v kempu, ale jelikož klub se záchody zůstal otevřený po celou noc, nebylo třeba žádných bojových podmínek. A dva dny bez pořádné sprchy holt jdou přežít.

pátek 12. dubna

Konec keců o zázemí a gastronomii, pojďme k tomu hlavnímu, proč jsme sem přijeli. První kapelou, která celý festival v pátek ve čtyři odpoledne otevírala, byla česká ZMYRNA. Ti na poslední chvíli nahradili odpadnuvší Fiat Nox a v obměněné sestavě zde odehráli koncert, během kterého si vyžrali poměrně dost technických problémů, ale osobně musím říct, že mě tu bavili více, než když jsem je viděl posledně.

Rakouský Celebrare Noctem rovněž loni otevírali, a byť tam sice vypadali lépe a nic se jim tam asi neposralo, tentokrát to prostě vyznělo líp. Základem budiž mnohem více nareverbovaný vokál, který pomohl celkové atmosféře. Kapelu sice nedávno opustil baskytarista Hrdla, jehož čisté zpěvy byly celkem rozpoznatelným prvkem jejich hudby, ale musím říct, že Michal i s novým baskytaristou se poprali s jeho pasážemi docela dobře. Mínusem budiž tentokrát věci, za které samotná kapela moc nemohla. Jak hráli jako první, venku bylo ještě hodně světla a hnědo/žluté závěsy nezvládly sál během jejich setu dokonale zatemnit.

Když tedy pustili kouřostroj, tak spolu s kouřem z kadidla vznikl v celém sálu takový svítící oblak, který byl pomalu kontrastnější než pódium s hromadou svíček. Tohle trochu zabíjelo atmosféru i druhý den a mnohem lepší by byly černé závěsy, ale co jsem pochopil od pořadatelů, zrovna tohle je něco, na co si majitel sálu nechtěl nechat vůbec sahat.

V první půlce koncertu Zmyrny rovněž nastaly technické problémy s druhou kytarou, která prakticky nehrála, ale jelikož ty nejzajímavější věci stejně hrál Michal a druhý kytarista se věnuje spíše rytmickému křoví, až tak mi to vlastně nevadilo. V druhé půlce už se všechno srovnalo, šlapalo to, některé riffy byly rovněž gut. Lépe než nové skladby ale stejně fungovaly ty úplně nejstarší s výraznými zpěvy. Po koncertě jsem se od členů kapely dokonce dozvěděl aji další detaily, jako třeba to, že Michalovi v průběhu setu praskla jedna z jeho nejdůležitějších strun a některé pasáže musel narychlo hrát jinak, ale zrovna tohle je něco, čeho jsem si osobně vůbec nevšiml, hlavní bylo, že to zkrátka vyznělo dobře.

_________________________________________________________________________________

I druzí HÄXENZIJRKELL trochu bojovali s problémem u zvuku kytary, resp. kytarista Marcel musel několikrát odběhnout do backstage a zase se vrátit zpátky na pódium. Na samotném koncertu se to ale naštěstí nijak negativně nepromítlo. Ano, kytara by mohla být ještě hlasitější, špinavější, masivnější a hutnější, jak to znám z jejich ostatních koncertů, ale jinak vše vyznělo cool, a to hned z vícero důvodů.

Tím nejhlavnějším byl fakt, že Häxenzijrkell zde úplně poprvé ve své historii vystoupili ve třech, jelikož se k nim přidal i baskytarista. Jednalo se o Hanse, který stojí za belgickými LVTHN, Oerheks a dalšími projekty. A byť nemohu říct, že by hrál kdovíco úchvatného, jeho basa celý set příjemně zhutnila, což především vzhledem k čistěji znějící kytaře tentokrát dost pomohlo. Hodně prostoru dostaly rovněž Pelleho bicí, které tentokrát zněly dost úderně a masivně, ale největší magii dodávalo až absurdní echo na vokálu.

Pokaždé, když Marcel zařval nebo zaječel, každý jeho vokální projev se zopakoval snad pětkrát. Chvíli jsem se tomu i smál, protože čeho je moc, toho je příliš, ale zrovna Häxeni jsou kapelou, které takhle přepálený efekt na vokálu jen a pouze pomůže. A byť teda musím říct, že když jsem je viděl několikrát v různě malých klubech, např. v Praze ve Vopici a v Underdogs, vždycky na mě jejich magie dýchla ještě více, ale aji tentokrát (i přes stálou přítomnost venkovního světla) to stejně skvěle fungovalo i nádherně vypadalo. Plus i přes brzký slot odehráli dostatečně dlouhý set, ve kterém samozřejmě nechyběla ani závěrečná pecka Dämmerung z jejich nového splitu s Drengskapur, kterou v posledních letech své koncerty ukončili snad pokaždé. O moc velké překvapení tedy nešlo, ale napsat to sem musím už jen z toho důvodu, jak výborně tahle skladba maká i z desky, kterou by si tím pádem každý měl pořídit!

Když už jsme se ovšem spolu s Häxenama opět potkali na dalším fesťáku, netřeba dodávat, že následná párty (hlavně s bubeníkem, který jako jediný z nich zůstal až do neděle) nabírala slušné obrátky, ale o tom snad až později.

_________________________________________________________________________________

Jako další přišli na řadu belgičtí HEINOUS. Jedná se mimochodem o kapelu, ve které působí i členové Adaestuo jako VJS (který jim nahrál klávesy), plus jejich bubeník hrál s Adaestuo na jejich jediném koncertě v Bruselu.

Když jsem poslouchal jejich předloňskou desku Ritual, Blood and Mysterious Dawn, docela se mi líbila, má slušné riffy a říkal jsem si, že by mohla i live fungovat dobře, pokud zvolí trochu jiný poměr hlasitosti instrumentální sekce oproti přeřvanému vokálu.

Když začali, bylo vše tak přeřvané, že Belgičané nebyli moc enjoyable. Vše strašně řezalo a nebylo moc konkrétní. Když o tom přemýšlím, Heinous byli jedinou kapelou, která to na Sturmes Reigen fakt odnesla zvukově, byť sound u všech dalších kapel byl jinak dost dobrý.

K tomu třeba připočíst stejně jako na albu hrozně hlasitý vokál, který podle mě u podobné hudby, pokud chceš zachovat aspoň nějakou atmosféru, fakt nesmí takhle vyčnívat. Plus dávám za to, že hlas zpěváka zněl méně drunk než na albu, ale stejně byl docela rušivým elementem.

Jelikož naživo neměli žádné klávesy, počítám, že VJS tentokrát přítomen nebyl, ale zároveň si nemyslím, že by absence kláves nějak vadila. Tahle kapela hlavně fest sype a svým přístupem mi docela připomněla i své belgické kolegy LVTHN, jejichž koncerty mě tedy vždycky bavily více.

Jinak painty, krev i svíčky stále přítomny. Riffy se zdály hodně cool, ale i kdyby kytaristé hoblovali epicky jako Adaestuo nebo Theriomorph, je to s tímhle zvukem celkem k ničemu, protože se do toho posluchač nedovede vůbec ponořit a solidní násilí to taky nezachránilo. Takže kapela za mě OK, líbí se mi, ale snad to příště s lepším zvukem bude ještě o poznání lepší.

_________________________________________________________________________________

Následovali Švédové DOMGÅRD, jejichž logo vídám na plakátech různých festivalů už delší dobu, ale nikdy v minulosti jsem s nimi ještě neměl tu čest. Popravdě ani jejich albům jsem nikdy moc nedal, byť mi přišla sympatická a s příjemnou atmosférou, ale to, co předvedli live, mé dojmy z jejich hudby pouze pozvedlo.

Jednak měli hodně cool zvuk, ale i adekvátní světelný setup, který se k jejich show fakt hodil. Dominovala modrá světla, ale občas zde byly přidány i červené či fialové reflektory, což mi nejvíce připomnělo setup Hetroertzen, když hráli v Estonsku na Howls of Winter. Hudebně se jednalo spíše o pomalejší atmosférický metal, ovšem s typicky severskou dikcí na vokálu. Asi nejlepší přirovnání, co mě napadá, je hodně atmo-black verze Khold, kteří jsou sice oproti Švédům hrozný rokenrol a navíc z Norska, ale někde to tam prostě bylo.

Hlavní ovšem, že to Domgård fakt šlapalo a live měli oproti deskám i slušný drive, plus dobře fungovaly jejich dobré riffy. Celkové vyznění šlo tentokrát hodně ovlivnit tím, kde jste stáli.

Vpředu to mnohem více řezalo a lezly ven úderné bicí, vzadu naopak dominovala silná atmosféra. Sám vlastně nevím, která tvář kapely se mi líbila více. Řvali jinak oba dva kytaristé, což zrovna u nich mělo docela dobrý smysl, protože se vzájemně střídali mezi rytmickými a táhlejšími polohami. Ve výsledku každopádně super kapela, od které jsem reálně skoro nic nečekal, ale bavila mě dost. Furt jsem měl sice trochu pocit, že jsem v nějakém kulturáku kvůli těm žlutým závěsům, ale s ubývajícím světlem naštěstí vše začalo být čím dál lepší.

_________________________________________________________________________________

Poté ale konečně nastal čas na jednu z hlavních kapel, kvůli kterým jsme do Německa přijeli. Řeč je o NAWAHARJAN, kteří byli rovněž jedním z hlavních důvodů, proč jsem už loni cestoval na Howls of Winter do Tallinnu. Tam odehráli parádní koncert, ale pravdu řečeno, tehdy to u mě vyhrály trochu jiné kapely.

Je nicméně dost zajímavé, že na to, jak jméno téhle bandy na blackmetalové scéně rezonuje, jejich koncerty jsou snad ještě vzácnější než vystoupení Mare, proto jsem rád, že jsem měl další možnost se s nimi vidět. A nebudu moc chodit kolem horké kaše a rovnou napíšu, že jak za mě, tak i u mých kamarádů to v pátek Nawaharjan vyhráli a minimálně Agáta tvrdí, že byli i nejlepší kapelou celého festivalu.

Stejně jako v Estonsku, i tentokrát hráli jen ve třech s dvěma kytarama a bez basy. Na rozdíl od našeho předchozího setkání mi to ale tentokrát vůbec nevadilo, jelikož měli fakt mega výborný zvuk. Když jsem se bavil s Marcelem z Häxenů, který je viděl mnohem víckrát než já, sám mi řekl, že zde měli asi úplně nejlepší sound.

Na to, že hráli bez baskytaristy, to bylo dost basové, vše hezky čitelné, i vokál byl krásně srozumitelný. Nicméně i po hudební stránce to fakt krásně makalo a došlo mi, jak chytře to je složená hudba.

Prim zde hrají samozřejmě nejvíce top riffy, které mají drive, melodie i atmosféru, ale hrozně dobrý je i jejich bubeník. Jeho rytmika v hrozně chytrém poměru kombinuje sypací a tupací pasáže přesně tak, aby vás to bavilo, chtěli jste si lehce zatancovat, ale zároveň vše dostatečně nakládalo a nesklouzlo to k nějakému bum čvacht nesmyslu. Vlastně si nemám na co stěžovat, až na to, že mi to v danou chvíli přišlo kurva krátké, a že nehráli více věcí z Lokabrenna, ale hodně svůj set řezali staršími, anglicky zpívanými skladbami. Ty jsou sice taky fajn, ovšem když došlo na závěrečný kus Hradjungo, byla kvalita songwritingu hned někde jinde.

Nicméně, takhle dobrý gig jsem snad ani nečekal. V Estonsku to možná bylo ještě o něco větší atmo a honosnější, ale na Sturmes Reigen naopak větší metal a po všech ostatních stránkách mnohem lepší.

Hurá, to kvůli čemu jsme přijeli, fakt stálo za to, takže jdeme samou radostí o to více pařit a chlastat. Plechoví Bakaláři se slivkou padaj solidním tempem, takže na poslední dvě kapely jdeme už v hodně hezkém stavu, někteří tu poslední dokonce i prospali, haha.

_________________________________________________________________________________

Slušně posilnění tedy přicházíme na COLD EARTH, což je prakticky melodičtější vedlejšák lidí z Thorybos. Jejich album Your Misery, My Triumph mě docela baví, byť je teda plné opakování furt stejných čtyřakordových riffů. Na půlhodinový poslech ale cajk, plus má solidní energii. To jsem ale ještě netušil, co mě vlastně čeká live.

Nejdříve kouknu na pódium, kde na postu live basáka vidím to tlusté prase z Absurd, což docela vysvětluje větší koncentraci plešatých fans v davu. V tu chvíli jsem už ale moc nalitej na to, abych měl jakýkoliv pud sebezáchovy, takže při spuštění prvních násilných sypaček docela hodně rychle se zaťatou pěstí rozrážím ne zrovna láskyplně vypadající dav.

Stejně jako v Thorybos, ani tady se kapela nešetří a sází to do lidí hlava nehlava. Vlastně mě nenapadá lepší přirovnání než melodický war metal. Ty melo riffy se neživo oproti albu sice lehce ztrácely, ale o to větší hate a gule to mělo.

Sype to, maká to, takže se Míša stále snaží rozjet neexistující mosh, ke kterému se přidává jeden jediný člověk, takže mě samozřejmě nejvíce inteligentně napadne ve třech různých jazycích nadávát všem okolo, jaké to jsou líné sračky, abych se ujistil, že mi aspoň někdo rozumí. Hahaha, jako jestli jsem nedostal přes držku tady, tak už po ní nedostanu snad nikdy.

Na závěr samotného gigu, který mě tedy svým násilím fakt mile překvapil, ještě zpěvák pije nějakou červenou tekutinu a plivá ji po mně. Nejdříve jsem chvilku smutný z toho, že mám možná zničené nové triko Rope Sect, ale následně jsem ještě více zklamaný z toho, že se ani nejednalo o pravou krev :( BM spirit byl ale během tohohle gigu hodně přítomen, takže aj tak říkám UGH!

__________________________________________________________________________________

Některé z nás čekala ale ještě poslední kapela, a to WARLOGHE. Popravdě, podle předposlechu to vlastně byla banda, od které jsem čekal úplně nejméně, protože ten lopaťáckej Darkthrone revival jsem nezvládal moc seriózně poslouchat. Ale co, třeba to bude naživo lepší, kór s pořádnou hladinkou. O nějakém backgroundu kapely před koncertem vůbec nic nezjišťuji, naopak do sebe házím zbytek placatky, další pivo a jdu se s posledními silami dopotácet do sálu.

Nejdříve to je nařvané jak zmrd, hodně syrové, a to jak zvukově, tak hudebními postupy. Vypadá to ovšem docela hezky, všude tuna mlhy, jenom bílá světla, dost minimalistické. Když si ale říkám, že nějak nechápu kvlt téhle kapely, potkávám nějaké známé, kteří dokonce prý přijeli jenom na ně.

Tvle, proč jako? Vždyť je to z Finska a alba to má úplně strašný. Po festivalu se teda podívám na Metal-Archives, kdo zde vlastně hrál a zpětně už se tomu vlastně až tak nedivím, ale osobně jsem o live sestavě tohoto one man projektu ještě v pátek neměl ani tucha, haha. Hups, stane se. Nicméně nevědomost je sladká a dost možná mi o to více pomohla, abych si Warloghe docela užil.

Po pár skladbách si fakt dobře sedl zvuk, který byl teda úplně hrozný, ovšem fakt výborně funkční. Jsem až překvapený, jak dobře může takováto kapela vyznít a reálně si v rámci raw blacku asi nedovedu představit něco lepšího, než předvedli právě Warloghe.

Jasně, jsem už v tu chvíli hodně někde a reálně si toho až tak moc ani nepamatuju, ale v určitou chvíli to prostě sepnulo, byl to Satan jako prase, pěsti lítaly vzduchem a makalo to. Kytary jely nonstop včelíny, místy mega skřípaly, koule to taky mělo, a co chtít jiného od poslední kapely prvního dne než hodně trve sataňizmus? Z pochopitelných důvodů vám ale podporu téhle kapely samozřejmě doporučit nemůžu.

sobota 13. dubna

Druhý den díky stínu a příjemnému chládku vylézáme ze stanu snad až někdy kolem desáté. Chvíli jsme přemýšleli, jestli nerisknout nějaký výlet po okolí, kde se nachází pár zámků a dalších nesmyslů. Vzhledem k páteční jízdě to ale raději nebudeme pokoušet. Navíc ranní pohlazení od krásně vychlazených Únětic bylo natolik lákavé, že jim zkrátka nešlo odolat. Pak se asi hodinu loučíme s Häxenzijrkell a jejich belgickou basovou výpomocí, kteří míří zpátky domů. Naštěstí nám tu nechali aspoň bubeníka, se kterým je v sobotu ještě zábava, haha.

Kolem dvanácté se ale aj my dokopeme k odchodu z areálu a jdeme hledat něco k snědku. A jak to už v Německu bývá, polovina podniků je o víkendu zavřených a zrovna v té nejhezčí restauraci, kterou jsme si vyhlídli, je v sobotu soukromá akce. Díky, no. Ale posílaj nás do nějaké rybí restaurace hned vedle, kde si ale po prohlédnutí podniku raději dáváme řízek a Currywurst. Že bychom si pochutnali, říct nemůžeme, ale to ve východním Německu nikdo ani nečeká, žejo. Hlavní, že nemáme hlad.

Pak si procházíme centrum městečka, které je tedy docela malé, ale celkem hezké. Je tu nějaký ten kostel či radnice, malé barevné domečky a totální klid. Při cestě do Lidlu pro nějakou vodu a nanuky jdeme kolem místní vývěsky, kde zjistíme, že v místě konání festivalu bylo minulý víkend představení Žabího krále. Kurva, to by byl headliner! Teď mě zpětně skoro mrzí, že jsme místo tohoto kultu byli v Lipsku na Mare, ale co se dá už dělat, žejo. Maximálně do sebe poslat po příchodu do areálu nějakou další slivku s pivem a jít na první kapelu.

Tou byli pražští ALTARS ABLAZE, kteří se právě vydali na tour s Diocletian. A jak asi někteří víte, když jsem se s touhle kapelou viděl v minulosti, vždycky jsem k tomu měl jisté výhrady. A to třeba i na Prague Death Mass, kde jsem doufal, že se mi tam díky pořádným podmínkám budou líbit.

O to více jsem rád, když konečně můžu napsat, že napočtvrté to konečně vyšlo a jejich gig jsem si fakt hodně užil. Sice zde hráli v osekané sestavě bez basy, což si zrovna nemyslím, že by na jejich set mělo až takový vliv, ale fakt zde měli zvuk, který se k podobné hudbě sluší a patří. Kytarám šlo možná méně rozumět, ale zase měly fakt bm feeling a pořádně tlačily. Co je ale nejdůležitější, tak tentokrát nešly slyšet žádné plastové triggery!

Ony tedy prý použity byly, ale zvukař místo nich naopak vytáhl mikrofony, takže kopáky fakt kopaly a i zbytek bubnů zněl fakt výborně, včetně krásně kovového virblu. Konečně to fakt byla krutě nasypaná black/death kapela a ne nějaký sterilní death. Sepp tentokrát sice tolik neattilovatěl jako na PDM, ale zato měl hodně přísnou dikci. Škoda jen těch pauz mezi skladbami, které AA naživo ještě nevychytali.

Když přišel čas na titulní song z jejich řadovky  Life Desecration a kytaristé zrovna jen kvílivě nesólovali, jejich riffy valily tak, až jsem si z toho kokot vylil pivo. Naštěstí byl vedle mě Pelle, kterej se se mnou o jedno, i se svou spotřebou 8 piv za kapelu, ochotně rozdělil a pokračoval v nejpřísnějším headbangingu v sálu, haha.

Tohle byl každopádně konečně uvěřitelný metal smrti a nejlepší gig Altars Ablaze, co jsem viděl. A dokonce ani Frank už nehrál v kšiltovce, ale měl přes hlavu kapuci. Vše je tedy v pořádku a nastává čas na další slivku.

_________________________________________________________________________________

Jako druzí pak hráli Řekové ΜΝΉΜΑ. Jejich nahrávky jsou hodně raw black noise, kde prasácký sound fakt skřípe a trýzní ušní bubínky. Docela mě tedy zajímalo, jak se jim něco podobného podaří předvést live. No a řekněme, že koncertní podoba kapely je o dost jiná.

Nejdříve mi trochu vadilo, že to bylo málo nahlas a málo noise, ale když jsem přistoupil na pravidla hry, okamžitě mě Μνήμα začali bavit. Hráli sice jen jako trio, a to s jednou kytarou, bicími a vokálem, ale bylo to fakt nádherně maniakální, násilné a zároveň teatrální. Zpěvák se hodně schovával pod jakousi vlajkou s pravoslavnými symboly a celou dobu ze sebe vydával naprosto nelidský jekot. Hudebně to bylo poměrně dost minimalistické. Kytara byla spíše melodická, než aby hrála nějaká svinstva, ale zároveň hodně drhla přísná tremola do úderných bubnů. Jediným noise prvkem bylo vlastně kytarové vazbení mezi songy, ale neva.

S přibývajícím časem ovšem rostla hlasitost a intenzita gigu, takže bylo možné se přesunout od soundsystemu, kde to killovala hlavně rubanice do virblu. Rostla ale ovšem i intenzita samotné hudby. Jednu chvíli to bylo fest hooliganské, skoro switch na blackový GG Allin štýl, načež zpěvák slezl z pódia a začal pořvávat mezi lidmi.

Vihkav okamžitě hlásá něco o nejlepším koncertu festivalu a jde si koupit obě kapelní trika. Já naopak cením kytaristovo tričko Naked Whipper, haha. Na poslední song pak ještě nastala celkem překvapivá změna, kdy se zpěvák vyměnil s bubeníkem. Prdel ale byla, že najednou to bylo ještě více husté, s ještě lepšími bicími aj vokálem. Kurva, byl to fakt super gig s parádní show, byť jsem od nich původně čekal něco dost jiného, ale makalo to.

_________________________________________________________________________________

Následující THROMOS byli asi jedinou kapelou, jejíž set jsem osobně více prokecal, než poslouchal, a byť nebyli kdovíjak špatní, kdybych měl vybrat jedinou kapelu festivalu, která mě až tak nezaujala, budou to asi oni.

Tito Němci mají hodně obsáhlou diskografii. Na to, že hrají od roku 2004, vydali už 13 alb. Jestli ale všechny zní stejně jako jejich gig, nemám moc potřebu se nimi prokousávat. Nechápejte mě špatně, ono to rozhodně blbé nebylo.

Měli vlastně hrozně hezkou stage s hromadou svíček a i jako kapela vypadali vizuálně dobře. Hráli takový táhlý black s poměrně melodickými riffy, které doplňovaly i dobře šlapavé bicí. Po formální stránce vše v pořádku, ale holt na mě během jejich koncertu nedýchl ten správný spirit.

Hráli prostě takový ten severský black, ovšem bez opravdového ducha, a nepomohly tomu ani hlášky jako in nomine satani. Možná mi vadil i hlavní ječivý vokál, který zněl hrozně žensky, až na to, že jej měla na svědomí postava s vousatou bradkou. Tady to u mě holt neklaplo, vizuál tentokrát asi lepší než hudba. A jelikož to znělo fakt furt stejně, šlo se raději roztáčet turbínu námrdu a učit naše německé kamarády, jak se správně vyslovuje sataňizmus a mrdaj mamky(r).

_________________________________________________________________________________

Jestli je ale nějaká banda, která mě na Sturmes Reigen fakt totálně dostala, byli to španělští SPECTRUM MORTIS. Jelikož jsem je třeba měsíc před festivalem ještě prakticky neznal, určitě je považuji za největší objev, a kdybych měl říct jen jedno jméno, nejlepší kapelou celého víkendu pro mě byli pravděpodobně oni.

Je sice trochu škoda, že zrovna oni hráli furt tak brzo, protože větší tma by se jim fakt hodila, ale co, dostatečně to vynahradili temnotou své hudby. Hráli hodně satanistický death doom, který osciloval někde mezi Grave Miasma, 13th Moon, ale i s částečným dotykem Grave Upheaval. Nebylo to ani extrémně pomalé, ale ani nonstop nasypané. Heavy as fuck to ovšem bylo totálně. Řekněme podobný trademark, který tlačíme s Můrou, akorát ještě mnohem více religiózní. Základ tvořily naprosto top riffy, které tvořily jak doomové záseky, tak valivá tremola. K tomu hodně úderné bicí, které lámaly lebky a dovedly i solidně zasypat.

Objevily se ale aji vyloženě brnkací doom pasáže, do kterých zpěvák rozjel parádní hrdelní zpěvy. On vokál byl kapitolou sám pro sebe, protože střídal hodně husté řevy, growly, ale aji výborně temné čisté zpěvy. Zároveň byl i dobře rytmizovaný, prostě totální zaříkání.

K celkovému feelingu pomohla i skvostná pódiovka, kde jednak bylo dost svíček, členové byli vkusně zamaskovaní, ale největší kvlt byl centrální oltář s dost velkým převráceným Ježíšem. Ok, mohl bych si sice postěžovat, že bych to snesl ještě více nahlas a ještě více tmavé, ale to jsou už jen detaily. Atmosféra i tak makala a Lucifer byl přítomen.

Poslech jejich desky Bit Meseri - The Incantation tedy rozhodně doporučuju a hned po koncertě říkám Seppovi, že pokud je na další Prague Death Mass nedotáhne on, tak je zkusím do Prahy nějakým způsobem pozvat já, bo tohle bylo fakt výborné.

_________________________________________________________________________________

Ufff, už teď jsme někteří byli i se sobotním programem až nadmíru spokojení, a to nás ještě čekala nálož od dalších čtyř výborných kapel. Vlastně hned další OBSKURITATEM byli jedním z hlavních důvodů, proč jsem na Sturmes Reigen jel.

Jedná se o hlavní z bosenských raw blackových kapel, které tvoří Black Plague Circle. Ze všech spřízněných projektů jsem z Bosny viděl zatím pouze Sulphuric Night na loňském Howls of Winter, a ti mě tam dostali takovým způsobem, že svá očekávání z Obskuritatem jsem zkrátka nedokázal mírnit.

A jo vole, opět nemůže být řeč o jakémkoliv zklamání. Sypalo to hned od začátku jak kráva a kytarové včelíny jely nonstop. Uprostřed pódia se promenádoval s mikrofonem mozek projektu Osman, který na sobě jako jediný měl celkem minimalistický paint, zbytek kapely hrál prakticky v civilu. Vzhledem k tomu, co za hudbu Obskuritatem hrají, opět třeba pochválit zvuk, který byl dobře čitelný, ale stále dostatečně raw. Ne tak nechutný jako z některých alb, ale zároveň fakt dobře funkční.

Příjemně mě překvapilo, že začali prakticky těmi nejlepšími vály z posledních desek. Bezpečně jsem poznal titulní song z Arogantni nihilizam, ale chytal jsem se u více skladeb, což jsem popravdě až tak moc ani nečekal. Bosňáci každopádně rozjeli party jak zmrd, kde maká prakticky vše. Raw riffy, rytmika jak debil a k tomu mocné aaaarrggghhhh. Reálně si říkám, že od nich dostávám naživo přesně to, co jsem chtěl. Na to, jaká to je popravčí četa, tak jsem samozřejmě očekával živější dav, ale co chtít od Německa, žejo? Kam se každopádně hrabou veškeré black punky, takhle se kopou prdele!

Šlo sice vidět, že borci spolu hrají málo live, takže na sebe dost koukali, ale koho to reálně sere, žejo? A co mě úplně nejvíc dostalo, byl závěr, kdy Osman s mikrofonem opustil stage a zbytek kapely až do úplného konce dál drhl bez zastavení. Tenhle instrumentální ending byl snad ještě přísnější než dosavadní průběh setu. Total fucking katarze.

Kdybych měl sice srovnávat své dojmy s gigem Sulphuric Hate, tak ti naživo byli rozhodně temnější, ale Obskuritatem zase pořádný punch in the face. Není tedy co řešit, opět maximální spokojenost.

_________________________________________________________________________________

Teď měly přijít ovšem ty největší jatka celého festivalu. Přichází na scénu novozélandský war metal DIOCLETIAN. Od těch jsme čekali mnohé už na loňském PDM, kde ovšem kvůli failu zvukaře byli až nechutně potichu, takže zážitek z jejich smršti byl satanužel nic moc. O tom, že to tady bylo hlasitější, se asi netřeba bavit.

Nicméně, na začátku gigu jsem si říkal, že by pár decibelů navíc stejně neuškodilo. Netrvalo to ale dlouho a hlasitost se zintenzivňuje a konečně vylízá reálná násilnost kapely. Diocletian to pálí do těch pár přihlížejících takovou energií, až se musím divit tomu, že ještě neprobíhá lámání kostí v kotli. Jako jasně, opět si třeba říct, že jsem v Německu a tady nějakou pařbu prostě čekat nemůžete, ale kurvafixdopíče, proč vůbec chodit na warmetalové kapely, když se nechceš pobít?

Ugh, war, bleagh! Novozélanďané tam jebou mega nátěr jak hovado a já jen čumím, jak jsou výborně sehraní a jaký hate předvádí Rigel, který pozici frontmana s baskytarou zastává na výbornou.

S kapelou pak padlo pár slov, a evidentně i samotný Brendan zastává názor, že Dioklecián má momentálně svůj nejsilnější lineup vůbec a šlape jak nikdy v minulosti. Jebat na to, že některé novější nahrávky jsou celkem slabé, naživo jednoznačně funguje model vražda-smrt-zabití. Violence, violence, violence! Chaos, chaos, chaos! Dioklecián tlačí intenzivnější válku, než drtivá většina kapel na loňském Never Surrender festu v Berlíně. Nicméně už i mé síly ubývají, a tak se rozhodnu pro jeden rychlo-řízek, kterej do sebe v sále natlačím asi během dvou skladeb, lehce si oddychnu a hybaj zpátky do kotle.

Pičo, teď je to ještě intenzivnější než na začátku. Dělaj si prdel? Chytám kolem krku Seppa a tlačím ho do davu, ten mi rány samozřejmě okamžitě oplácí, ať se tam aspoň něco děje. Evidentně tím silně urážíme nějakou plešku, která na nás čumí pohledem “co si to jako kurva dovolujeme”, haha. Fuck off you scum!

Jako okay, jestli jsem si na začátku stěžoval na hlasitost, a že to není až taková anihilace, jakou bych chtěl, tak druhou polovinu setu jsem měl pomalu problém rozdýchat aji já. Antichriiiiiiist Hammerfist! Tady už těžce mrdáme novozélandské mamky a tak tak vydržíme do konce. Jako o tom, že Prague Death Mass je těžce překonanej, se vůbec nebavme, ale větší násilí jsme si na tomhle festivalu ani nemohli přát.

Tohle po boku Black Witchery, některých gigů Revenge a Death Worship řadím mezi nejlepší warmetalové koncerty, co jsem kdy zažil. Underdogs v Praze spolu s Bloody Vengeance je totální povinnost.

_________________________________________________________________________________

Jako dát po tomhle jakýkoliv nasypaný metal by už vůbec nemělo smysl. Představa, že Diocletian v agresivitě ještě něco překoná, byla v danou chvíli neexistující. Naštěstí pořadatel festivalu udělal úplně nejlepší dramaturgický tah ever a jako další šla hrát finská KIIRA. Po té nejnásilnější kapele ever přišla naopak ta nejpomalejší, nejminimalističtější a nejatmosféričtější.

Finové hráli naprosto monotónní táhlé riffy, kde za šestiminutový song vystřídali snad dva nebo tři akordy, ale bylo to fakt chladné, procítěné a monolitické. Vývoj skladeb, pestrost a nějaké gradace z velké části udával primárně bubeník, který vždycky ve správný moment do svých pomalých sypaček vkusně přidal nějaké přechody a změny, které pomohly tomu, abyste neměli pocit, že posloucháte furt to samé dokola. Kytarové melodie a změny byly sice taky přítomny a fungovaly výborně, ale byly tak minimální, že při jejich poslechu nebyl problém se ponořit do hluboce ambientního stavu.

Tady perfektně fungoval přístup, jaký má třeba Sortilegia, kde kytara rovněž drhne donekonečna jeden riff a tlačí to kupředu především bicí. Až na to, že Sortilegia má samozřejmě úplně jiné atmo. Tady šlo primárně o chladnou atmosféru, podobná třeba první desce Vemod.

Vlastně mi dochází, že Kiira vůbec nezní jako finská kapela. Není to nějaký humpolácký rokec nebo raw black, ale fakt elegantní hudba. Schválně si poslechněte poslední desku I​ä​tt​ö​m​ä​n sanat, která se mi na rozdíl od starších věcí fakt hodně líbí, ale naživo to i díky dalším vjemům prostě fungovalo ještě lépe.

Kapelní vizáž i její oltář byly rovněž hodně minimalistické. Nějaké divadlo kolem něj sice dělali, ale jinak čistě modrá světla, čtyři malé svíčky a k tomu uctívání nějakého černobílého pohanského obrázku. Zajímavé bylo rovněž, že místo klasického kadidla pálili během koncertu nějaký mentol, což rovněž pomohlo k navození mrazivého pocitu. Během posledního songu si pak říkám, že v něm úplně cítím Darkspace feeling. A celkově byl konec setu Kiira totální vesmír.

Reálně jsem fakt nečekal, že tahle kapela z tak mála dovede vymačkat tak moc. Za mě asi největší překvapení festivalu a fakt nechápu, jak po totální válce v podání Diocletian zvládla Kiira zahrát něco tak epicky majestátního.

_________________________________________________________________________________

Furt nás ale čekala poslední kapela a headliner festivalu, plus pro mě zároveň jeden z hlavních důvodu, proč jsem na Sturmes Reigen vyrazil. Jednalo se o francouzské CÉNOTAPHE, jejichž řadovou desku Monte Verità jsem si velmi oblíbil, ale i jejich dřívější materiál mám poměrně rád.

Původně jsem měl kapelu vidět už v Berlíně na Never Surrender festivalu, kde byli oznámení, ale jak se kvůli covidu posouval, nakonec ze soupisky odpadli. Proto jsem byl docela rád za možnost je konečně vidět někde poblíž.

Z toho, jak Cénotaphe vyzní live, jsem měl sice trochu obavy. Jednak jsem si říkal, že tenhle typ zpěvu nejde moc dobře interpretovat naživo, ale stejně jsem doufal, že to bude gut. No, částečným zklamáním ten koncert sice byl, ale nemůžu říct, že by za to mohl výkon kapely. Kokot zvukař z nějakého důvodu pustil kytary jenom z pravé strany, což zrovna u kapely, jejíž hudba stojí na super melodických riffech, je docela idiocie. Když se to ani po pár skladbách nespravilo, šel jsem aj zvukaře seřvat, ať to zkusí spravit, ale nestalo se.

Na pravé straně sálu byl sice zvuk dobrý, tak jsme logicky všichni stáli tam a koncert si užili, nicméně zrovna na headlinera festivalu mi tohle přišlo jako velký fail. Taky si myslím (byť jistý si tím nejsem), že z tvůrčí dvojice Khaosgott a Fog byl na pódiu jen zpěvák, ale autor hudby ne. Soudím primárně dle toho, že ještě na nedávných kapelních fotkách měl Fog holou hlavu a naživo s Cénotaphe hráli jinak samé máničky.

Na výkon kapely to ale nemělo vliv, najatí hudebníci to odehráli fakt dobře, a to jak parádní riffy, tak aji přesné a úderné bicí. Nakonec i Khaosgottův vox byl naživo dost fajn a lepší, než jsem čekal. Sice by mohl mít v sobě ještě více beznaděje, ale ječel fakt slušně, plus měl i dostatek reverbu, takže to krásně fungovalo. Jo a veškeré čisté zpěvy zněly taky parádně, snad ještě lépe než samotný ječák.

Cénotaphe jinak měli celkem nudnou stage presence, vlastně jako jediní na fesťáku plném pand hráli úplně v civilu. Naštěstí to ale vykompenzovali svou dobrou hudbou. Konečně něco pozitivního a tanečního, přesně to, co na konci dvoudenní akce plné sataňizmu a nenávisti potřebuješ.

Částečným mínusem budiž, že Francouzi hráli skoro samé staré songy a z Monte Verità zazněly snad jen dva nebo tři kusy. Jako chápu, že chtějí udělat průřez svou tvorbou, ale čekal bych ten poměr trochu naopak. Ale co, dobrá riffovačka a nonstop tremola jsou prakticky všude, takže jsem se bavil hodně i tak. Jen teda ve chvíli, kdy mě začali bavit úplně nejvíce, tak skončili a odešli. Hráli snad jen 40 minut nebo tři čtvrtě hodiny? Já chci víc, a ostatní taky!

No co se dá dělat, i tak to bylo gut a jsem rád, že jsem Cénotaphe konečně viděl. Teď ještě doufat v to, že se mi někdy poštěstí uvidět aji jejich starého spoluhráče s Nécropole a budu nejvíc happy.

Sturmes Reigen byl tedy tímto u konce a nezbývalo, než se odebrat ke spánku. Okay, zas tak rychlé to nebylo, je třeba si ještě pokecat se známými, poslat do sebe pár dalších piv a celkově si pochvalovat, jak parádní festival to byl.

Na to, že se jednalo o akci, kde jsem při zveřejnění line-upu polovinu kapel původně vůbec neznal, ve výsledku jsem docela v šoku z toho, kolik jsem zde viděl skvělých koncertů. Takovou koncentraci dobrých kapel kolikrát nemají ani mnohem elitnější blackové fesťáky, kde se většinou nějaká ta blbost vždycky najde. Tady ovšem ne, a stojím si za tím, že zde ani jedna kapela nebyla špatná, byť se mi některé mohly líbit více a některé méně.

Původně jsem sem jel, že chci vidět těch pár známých jmen a zbytek mě třeba bude, ale taky nemusí bavit. Nakonec jsem zde ovšem poznal hned několik parádních skupin, u kterých vím, že je budu v budoucnu sledovat, což je vlastně to úplně nejlepší, co se ti na hudebním festivalu může stát.

Zároveň bych strašně rád jako vždy napsal, která kapela byla nejlepší, ale tady se mi to hrozně těžko vybírá, protože mě bavilo fakt prakticky vše a ve chvíli, kdy jsem si řekl, že právě dohrála nejlepší kapela, přišel další, klidně odlišný, ale podobně skvělý koncert. Klub s hodně kompaktním areálem, kde není třeba nachodit od stanu k pódiu kilometry, byl rovněž parádní.

No prostě jeden z nejpříjemnějších a nejzábavnějších víkendů, co si lze přát, na čemž jsme se shodli i s Agátou a Vihkavem, kterým ještě jednou děkuju za to, že se ke mně na tenhle výlet přidali. Myslím, že určitě nemáme čeho litovat, a pokud se bude konat příští rok další ročník, je velmi pravděpodobné, že na něj s radostí vyrazíme znovu.