Les Legions Noire (LLN) je jeden z největších pojmů dějin black metalu. Musím ale přiznat, že o tomhle volném sdružení („ehm“) umělců se mi vždycky lépe četlo, než se poslouchala jejich sporá tvorba.

Desky Vlad Tepes a Mutiilation, abych jmenoval ty, které aspoň částečně zachycují hnilobný odér francouzských lesů a zřícenin přelomu tisíciletí, se poslouchat dají, ale mají svou přidanou hodnotu především v příběhu. A právě jméno a příběh hraje ve prospěch Mutiilation i na poslední desce.

V tom se liší nejen od přímého předchůdce (Sorrow Galaxies, dnes již moc nepřipomínaného alba, kterým se dlouho zdálo, že Meyhnach uzavřel tvorbu Mutiilation), ale hlavně dnes již naprosto klasické desky Black Millenium (Grimly Reborn), která je výkladní skříní LLN a patrně z hudebního pohledu nejlepší deskou vzešlou z jejich kruhu.

William Roussel aka Meyhneach se krom Mutiilation podílel na mnoha více (Hell Militia) i méně (Gestapo 666) zdařilých projektech, aby po třinácti letech novým materiálem oživil nepochybně nejslavnější jméno, na kterém se kdy podílel. O tom, jestli je důvodem prázdná kapsa nebo tvůrčí přetlak, se dají vést polemiky. Ostatně ve stati minulosti, kontroverzních projektech, o LLN, o drogách a podobně, by se dalo pokračovat dlouho, až bychom příběhy pokryli rozsah recenzi vymezený. Jenže každá deska by především měla obstát sama o sobě, tak jak se dostane třeba neznalému posluchači do rukou, i bez příběhu. Nejsem si jistý, zda Black Metal Cult takto solitérně obstojí. Pojďme se v krátkosti podívat na důvody.

Tím prvním je zvuk, který se prostě nepovedl. Je za tím z velké míry nepovedené ozvučení bicího automatu, které pravděpodobně rozházelo i zvuk celku. Nenamítal bych ani fň proti škrčení hlohu, ruchům a duchům lesa, zvukovým prasklinám, zatuchlosti plísně kryjící blány snímačů… jenže o tomto nehovořím. Jde spíš o technicky nepodchycené sloučení některých stop, ze kterých - obzvlášť při vyšší hlasitosti - i z kvalitních souprav leze nepříjemný bzukot bez organického původu.

Druhým důvodem mé nespokojenosti s novou deskou Mutiilation je prakticky nulová snaha cokoli jakkoliv vymýšlet. Mustr, který, pokud se pomatuju, naposled před lety vyzkoušel Meyhnach s Hell Militia je převzatý a nasolený s těmi nejjednoduššími texty. Jasně, Myehnach to v hrdle pořád má, takže když zasípe „black medl kalt“ anebo ve druhé Hominicide ječí „Kill, kill“, je z toho na šéfovi rosička. Vokály jsou na nové desce to nejlepší. Jenže na ojedinělých momentech zdařilého vokálu celých více než čtyřicet minut nemůže stát. A riffů je tu tak málo a jsou tak generické, že to prostě celek (šéf) neustojí. Zejména v závěru alba (The Fall of Islam a The Mirror of Disillusion) už je výplně více než obsahu. Chrlení nenávisti je jistě důležité, ale nestačí. Žánr je plný desek, které se otevřeně hlásí k dědictví LLN a přitom je rozvíjí surověji, syrověji a po svém, ať už jsou z Portugalska, Bosny, z USA. Mutiilation mezi nimi působí archaickým dojmem, a to nemyslím v dobrém. Hell Milita, když se obrátím k souputníkům/následníkům z nejbližších, to předloni s novou deskou vysmahli o úroveň výše. Mutiilation spíš žije z minulosti se vším všudy.

Mutiilation (Meyhnach) spoludefinoval black metal, jak ho známe, a elementárním žánrovým nárokům i na své nové desce dostál. Není důvod ji nějak hanit a kdo má žánrovou esenci v krvi a chce si dopřát další dávku, směle vpřed. Tady jde do žil ověřené matro. Jen bohužel, pocit překračování hranic („transgrese,“ jak se říká učeně) už u desky Mutiilation zažít určitě nejde, a to v žádném smyslu tohoto sousloví. Je to hra na jistotu.