Po Praze (2x), Ostravě a dlouhém čase se Swans dočkalo i Brno. Brňáci zareagovali nadšeně přesně v tom správném počtu: když vcházíme do Flédy, tedy prostoru zhruba velikosti Akropolis bez balkónu, je plná, ale ne k nehnutí, kauza Lucerna se neopakuje.

Večer otvírá Jamie Stewart z Xiu Xiu a Former Ghosts, tedy těch zajímavějších indie kapel, což platí především díky využití netradičních zvuků a lo-fi přístupu ve víceméně popových písničkách. Jeho sólový set bohužel pouze míchá velice procítěný zpěv a velice procítěnou kytaru, čehož je po pěti minutách dost. Snad bych si jindy užil dost volnou formu, ale to je vše. Škoda, dřív s sebou Gira vozil zajímavější záležitosti.

SWANS na sebe nechávají čekat. Hvězdičky. Budiž jim to odpuštěno. Při jejich setu mi opět běhal mráz po zádech, když jsem sledoval Giru diktujícímu zbytku kapely vražedné nasazení, opět jsem byl nadšen z úžasné zvukové intenzity, při níž opět šlo o uši, opět jsem pozoroval němé výměny ve dvojicích hecujících se k co největšímu výkonu.

To všechno už tu bylo. Proč se vyplatí chodit na koncerty Swans zas a znovu?

Sety Swans mají už někdy od OFFu 2012 pevnou vnější strukturu: začátek klidné To Be Kind přejde v závěrečnou zvukovou explozi, která tak uvede intenzitu celého setu. Uprostřed bude sekaný Coward, vystupující proti plochám ostatním songů. Závěr s The Seer už bude ubíjet a vyplivne posluchače úplně vyždímaného.

Ale uvnitř téhle konstrukce se toho děje spousta. Nově zní velice intenzivní (i když to je u Swans poněkud tautologické) Mother of the World. Co je důležitější, část setu po Coward působí úplně jinak než v Praze (za což můžeme rozhodně děkovat i kvalitnější práci zvukaře a akustice klubu). Ubylo ubíjejících pasáží zásek-maximální rána a postupů z The Seer. Na jejich místo nastoupily jednak naprosto primitivní až debilní rockové riffy, které jsou však umně dekonstruovány a které hraje kytara Normana Westberga se zvukem lávy na živém mase, takže zabíjí, jednak kombinace neuvěřitelně rozsáhlých kytarových dronů (ve spojení mohutnosti a odstupu mi připomínaly Hunting and Gathering na poslední desce O))), jenže Swans v těchto místech míň riffují), zvukového Mississippi, s hypnotickou rytmikou.

V jednom přístupu dominuje ničivá Westbergova kytara a je ho použito například v Toussaint L’Ouverture Song, kde Gira křičí jméno, přejíždí si prstem po krku a kráká, v druhém basa a dvoje bicí – například závěrečná Oxygen, což původně byla skvělá akustická písnička, ale teď není k poznání.

V průběhu svého pátého koncertu Swans (třetího v posledních devíti měsících) začínám spatřovat paralely mezi vystoupeními Swans a psychedelickými drogami. Pokud je berete dvakrát, třikrát do roka, je to zážitek a očista. Ale mít tuhle zkušenost každý týden, zničí mě to. (Tady opouštím paralelu a metafyziku, prostě by mi odešel sluch.)

Koncerty Swans znamenají neustálou změnu: Nathalie a She Loves Us zněly jinak než před čtyřmi měsíci. Swans na sobě neustále pracují a hrozivé je, že opravdu hrají čím dále lépe. Dotahují k nedosažitelné dokonalosti svůj koncept naléhavé prázdnoty: ne radost, jak tvrdí Gira, ne hrůza, jak tvrdí žurnalisté, prázdnota je klíčová v koncertech Swans. Neznamená to absenci emocí, na to je nasazení kapely příliš skutečné. Hudba Swans nese jakousi prázdnou emoci, dosud nenaplněnou pozitivitou nebo negativitou. Posluchač je pohlcen čistou silou zvuku. Je to právě triviálnost, jednoduchost jejich postupů, která umožňuje maximální zaměření na intenzitu, na čistý zvuk s minimem konotací, který naléhá jen sám sebou, nikoli zpovědí, výzvou, kázáním. Díky této prázdnotě jsou živí Swans tak očišťující a tak výjimeční.
 
Setlist:
To Be Kind
Mother of the World/Screen Shot
Coward
She Loves Us
Nathalie
The Seer/Toussaint L’Ouverture Song/Oxygen