Živé vystoupení PHARMAKON víceméně potvrdilo můj názor, že hype kolem její loňské desky Abandon bylo lehce zbytečné. I naživo jde o víceméně klasické power electronics, pomalé hlukové masy a údery, násilné a nepříjemné, ovšem do opravdové působivosti, o originalitě nemluvě, něco chybí. Ze začátku tvoří instrumentální složku jen jednoduchá smyčka a Pharmakon se věnuje spíše performance - při zpěvu se láme, chodí do publika, později mlátí do plechu. Poměrně chudý zvuk však toto představení neospravedlňuje, jelikož mu - ve světlé Lucerně pod diskokoulemi - chybí maniakálnost Prurienta nebo Burial Hexe, kteří dokáží do hluku svými pódiovými kreacemi vnést démonickou, destruktivní náladu. Dále samozřejmě výše zmínění dokáží mrazit samotným zvukem, který u Pharmakon přechází až k závěru s vrstvením smyček z příjemného hlazení do zákeřnějších poloh.

SWANS jsem viděl pošesté. Druhý až pátý koncert pro mě byly úžasné, jedinečné zážitky, ne snad hudebně nejlepší, ale svou čistou intenzitou nesmírně působivé. Ovšem zároveň s poslechem alb a přemýšlením o nich se stalo, že mě Swans naživo už asi nemohou zastihnout nepřipraveného. Tentokrát tak byl zážitek spíš klasicky estetický než extatický a Swans tak oceňuji čistě pro to, co dělají v hudbě, než pro to, co by hudba dělala se mnou.

Do dlouhého dronového intra nastupuje kapela. Tak jako vždycky, jen Westberg si nechal narůst patriarchální bradu a Thor Harris se mohutným plnovousem ještě více přiblížil severskému bohu. Intro přechází do nové, ale pro nové Swans víceméně typické skladby Frankie M. Postupné vynoření a následné provedení hypnotické pasáže tažené mocným rytmem už tu bylo několikrát. Tentokrát však Swans pracují maximálně efektivně, bez násilných a poněkud bezcílných hlukařin. De facto není co vytknout. Girovu zpěvu je poprvé rozumět, blues/americana inklinace pobaví, fajn. Čtyřicet minut plyne velice příjemně.

Následující trojice známých skladeb A Little God in My Hands, The Apostate a Just a Little Boy velice dobře demonstruje, že neexistuje definitivní podoba písně Swans. Skladby z To Be Kind jsou masivnější, jednodušší a podobně působivé jako na desce; obě jejich verze fungují samy za sebe, posluchač netrpí vynecháním detailů ze studia, ani nebude při poslechu desky tesknit po živé intenzitě. Apostate však demonstruje asi nejlépe, jak se Swans po The Seer vyvíjejí. Původní verze skladby představuje v kostce genialitu i problémy alba; famózní basovou linku doplněnou Westbergovým sekáním a Girovým vzýváním „space cunt“ předchází často poněkud bezzubý hluk. Naživo však Swans udělali z tohoto čekání cíl sám o sobě, dlouhé pasáže blížící se k dronu jsou promyšlené a zábavné, ale především dokazují, že Swans nemusí fascinovat jen primitivními rytmy. Výpadek Pravdicova aparátu v oné povědomé závěrečné pasáži působí lehce symbolicky. Ještě dále ve směru abstrakce zachází Don't Go, poměrně krátká skladba vlastně úplně opouštějící dogma rovné, výrazné rytmiky. Namísto ní přichází plochy (steel guitar Chrise Hahna opět zásadní), které by svou krásou a citlivostí zapadly na Soundtracks for the Blind. Z Bring the Sun se vyvinula Black Hole, kterou Swans triumfálně svůj set zakončují. V podstatě jde o skladbu podobnou Frankie M, jen kratší, temnější a ještě intenzivnější.

Když odcházím, zní mi v hlavě poselství, bohužel zakódované v morseovce, kterou jsem převážně zapomněl. Přitom jsem si většinu času říkal, že by to mohlo být víc nahlas. Swans tentokrát netlačili na doraz a přes hrací čas kolem dvou a půl hodiny neubíjeli. I na pódiu vládla pohoda. Obraz Giry jako despotického dirigenta byl asi vždycky přehnaný, ale těžko si představit, že by na OFFu při výpadku basy jen mávl rukou, usmál se na lidi a omluvil se. Principál už nehecuje kapelu, která se sice snaží, ovšem už nevypadá, že se nedožije zítřka. A na závěr všichni vylezou dopředu na pódium, mávají publiku a Gira káže univerzální lásku. „Have sex with Putin!“ Zatímco albu větší promyšlenost prospěla, z koncertů jakoby se ztratil určitý náboj. Dřív Swans vypustili lidi úplně vymleté, ale fascinované. Humánnější provedení sedí věcem jako Don't Go, ale extáze přichází snáz s bolestí. Anebo už jsem opravdu jen viděl Swans mockrát. Nevím.

PS: LMB není hezký prostor, který navíc na Swans, jak bylo vidět i minule, kapacitně nestačí. Ovšem zvuk byl tentokrát, i díky snížení hlasitosti, dobrý.