JSt: O Justinu K. Broadrickovi (Godflesh, Jesu…) a Kevinu Martinovi (The Bug, King Midas Sound) se dá říci mnoho dobrého. Kupříkladu jejich kolaborace z druhé půlky devadesátek v čele s Techno Animal byly svou kombinací industriálních, elektronických a metalových principů revoluční. Ale po hyperaktivní pětiletce Techno Animal skončili, pokrevní bratři spolu patnáct let nehráli a až letos The Bug zničehonic oznámil, že se chtějí s Techno Animal rozloučit posledním koncertem (ten se měl odehrát už před 15 lety, ale kvůli fobii z létání na něj tehdy Broadrick nedorazil a Martin musel set odehrát sám – pozn. AS) a ve spolupráci budou pokračovat pod značkou Zonal. Oba pánové bývají naživo naprosto excelentní, support z vlastních zdrojů byl více než kvalitní, Berlín není daleko, vstupné rozumné a tak se nakonec návštěva z Čech (a Moravy) počítala ve dvouciferných číslech (o návštěvnících z dalších zemí sousedících s Německem a dokonce USA nemluvě – pozn. AS).

Plánovaný start večírku je standardně v jedenáct, skutečný začátek nestandardně v jedenáct a plný klub zcela nestandardně před půlnocí. Staří fans Techno Animal nedrží na berlínské taneční nepořádky. Řádně nadopovaný nejdřív obhlížím aparaturu. Do tří metrů vystavěné hradby vypadají působivě, ovšem hrají pouze slušně, zvukový teror, který Kevin Martin tak rád vzývá, se dnes konat nebude. Začínáme, jak jinak, dubem. Jamajská hudba všeho druhu je pro Martina velkou inspirací, tentokrát si ale jen užívá pouštění starých klasik a občas nastřelí sluníčkovou hudbu vlastními schizoidními elementy. Prakticky není možné se nehoupat do rytmu.

DJ set nenápadně přechází do standardního vystoupení. K Martinovi, který je klasicky zachumlaný v černé kapuci a kšiltovce na stranu, se přidává MISS RED a z dubové hypnózy se stává dancehallové šílenství. THE BUG je stroj chrlící kompaktní zvukové masivy s ukrutně chytlavou rytmikou, na které dav reaguje odpovídajícím způsobem. Hutnou, propracovanou a poctivou produkci výborně doplňuje uječená izraelská MC. Zásadní je primitivní stroboskop, jehož blikání nedovoluje člověku přemýšlet, jen se víc a víc ponořovat do dění v každém okamžiku. A tak se nořím a lámu do rytmů, které mě po hodině vyplivují úplně semletého.

Setlist: mixtape Murder (Miss Red, produkce The Bug et al.); hostovačky Miss Red u The Buga; Fuck You, Poison Dart (obé původně ft. Warrior Queen)

AddSatan: Mě, Týnu a další dva členy naší „úderné jednotky“ zdržel pokus o spánek, bylinné lihoviny různého druhu a také pochyby, jestli a jak dlouho nás The Bug bude vlastně bavit. Slyšel jsem tedy jen zlomek tvorby a některé jeho věci se mi docela líbí, jiné zas moc ne, často záleží i na tom, jakého MC si zrovna vybere.

Do klubu se tedy dostáváme až lehce před půl druhou, kdy už diktuje („raggamuffinuje“) Miss Red. S jejím vysoko položeným vokálem a jeho specifickou barvou mám trošku problém, byť naživo na mě působil(/a) o něco lépe než z nahrávek. K přece jen stále temnějším dub/dancehall/grime (?) podkladům mi přijde asi až příliš kontrastní („veselý“), prostě bych tam radši slyšel vokál hlubší, jiný a možná i nejlépe žádný. Jinak je The Bug fajnová nabasovaná „houpačka“ a některé skladby mě bavily celkem dost. Škoda jen, že jisté, dobře rozjeté pasáže Martin až příliš často přerušoval a ztlumoval a dával tím víc prostoru k vokálním kreacím Miss Red. I hlasitost mohla být vyšší, ovšem metr před bednami to bylo určitě něco jiného (jak jsem se později přesvědčil) než v polovině sálu, kde jsem se nacházel. Snad jen v posledních dvou skladbách to tlačilo dostatečně. Ani nadšení z otravných stroboskopů nesdílím, byl jsem rád, že je u dalších setů nechali převážně vypnuté. Dojmy z (ale slyšel jsem jen cca 35 minut) prvního setu tedy (trochu očekávatelně) rozpačité.

JSt: TECHNO ANIMAL houpavé rytmy neopouštějí, ale v jejich provedení jde o podstatně extrémnější záležitost. Hraje se především z posledního alba The Brotherhood of the Bomb, tedy devadesátkový breakbeat, drum’n’bass, hip-hop, ovšem zvukově přebuzené do industriálního borcení a obohacené o temné kytarové a elektronické plochy. Oproti albu absentují MCs, takže se tracky do značné míry slévají, což ve výsledku zvyšuje soudržnost setu. A právě o to jde. V tentokrát potemnělém klubu se tvoří atmosféra pralesního atavismu, agresivnější hudbě odpovídají už vyloženě šamanské tance a sžití s rytmem přechází do fáze nepříčetnosti.

AddSatan: Breakbeatu a drum´n´bassu jsem v setu Techno Animal tedy moc neslyšel, vlastně si nějaké lámání vybavuji jen cca u třetí skladby, jinak se většina setu nesla v našláple-houpavé, hiphopové, sem tam možná i dubem ovlivněné rovině a lze mu tak možná vyčítat i jistou monotónnost, ale téměř vůbec mi to nevadilo. Beatový a basový základ výtečně tlačil, houpal a hypnotizoval a industrial/noise/elektronické ruchy a plochy dodávaly dostatečnou intenzitu a zajímavost. Absence MC´s mi nevadila (byť třeba jejich Hell s Dälekem bych si dal rád) a i díky přesunu mnohem blíže k soundsystému jsem si set TA vychutnal jaksepatří. Nepříčetnost přímo ne, ale rychta to byla opravdu solidní. Nejen pohled na nečekaně divoké taneční kreace některých „známých firem“, ale třeba i samotného Broadricka (evidentně ve velmi dobré náladě), byly už jen potvrzením statusu „party hard“.

Setlist: začalo se s Demonoid (sirény), určitě se hrály Hypertension, Robosapien a buď Megaton, nebo Cruise Mode 101 (podobná basově „mručivá“ linka) a spousta dalšího (snad jen z debutu nejspíš nic).

JSt: Na konci Techno Animal prostě odpadám, tři hodiny zběsilého tělocviku si berou daň a odnáší to bohužel bezprostředně navazující JK FLESH. Jeho hudba je mezi třemi vystupujícími rozhodně nejméně osobitá, to by jí však nemuselo ubírat na působivosti, v daném stavu ovšem nejsem schopný se do ní pořádně vžít. Můžu tak jen konstatovat, že se set vyvíjí od striktního, hyperagresivního industrial/dub techna blíže industrialu a že je fajn. Snad příště.

AddSatan: Já se naopak konečně dostal do té správné nálady a nebudu zastírat, nejvíce jsem se z celého večera těšil právě na sólový Broadrickův set. O osobitosti se přít nebudu, nicméně jeho produkce mi přišla ze všech tří setů nejpůsobivější a nejintenzivnější. Zpočátku šlo o dost jednoduché, spíše pomalejší (dub?)techno, ale postupně se intenzitou a rychlostí dostal až někam k hardcore tekno/industrial masáži („Typičo to je námrd!“ pravil jistý klasik), které zase střídal s temně dubovými, a nebo naopak breakovými pasážemi/skladbami. Rytmicky byl jeho set bez diskuze nejrozmanitější a přišel mi i nejzajímavější co se týče použitých (industrial/noise) zvuků a zručné práce s nimi. A taky už jsem byl asi jen metr od beden, kde už to rozbíjelo tak, jak zákon káže. JK Flesh hrál pravděpodobně převážně novější věci, z debutu Posthuman asi nezaznělo nic (možná jedna věc, ale nejsem si jistý), trochu škoda, že si Justin nepřivezl kytaru, třeba Earthmover bych si naživo nechal líbit, ale co už. Tak či tak to byl vynikající, pohlcující, drtivý, dynamický a velmi energický set. Prostě rychta jak cyp!

Blíží se pátá ranní a po Justinově tanečním nářezu už na následující „chillout“ nejsou síly ani nálada, dáváme klubu Gretchen vale a valíme prospat půl dne.

JSt: Energie se mi vrací až ke konci závěrečného DJ setu THE BUGa. Trackem od Buriala si efektivně uvolňuje ruce od nátlaku předchozích tří hodin a pokračuje ve velkém stylu od (dub?) techna až k dubstepu. Zpozorním, když zní Kode9 se Spaceape, a následující bomby Iceman a Skeng z Martinových vlastních zásob už vyčerpaným tělem opět škubou. Snad jen místo vyklidněného dubu na závěr mohla přijít případná Freak Fucker (poslechni si ji, milý čtenáři, a pochopíš) ze zběsilého debutu Techno Animal.

S uznalými úsměvy vycházíme do berlínského rána. Opět se mi potvrdilo, že pokud člověk dá Martinově hudbě svou energii, odnese ho na Měsíc. Set The Buga v Gretchen se sice nevyrovnal památnému Unsoundu, kde dav trávil ve vzduchu stejně času jako na zemi, ani letošnímu CTM, kde naplno vynikla jednak propracovanost a dynamika jeho hudby, jednak dokonalá spolupráce s Miss Red, ovšem oba sety patřily k tomu vůbec nejlepšímu, co jsem kdy viděl, a tentokrát můžu pro změnu říct, že takhle dokonalý ponor do hudby bez jakýchkoli meta-myšlenek jsem jinak ještě nezažil. Techno Animal tenhle trans ještě překonali a vytvořili cosi bestiálního.

Mimo hudbu bylo překvapující, jak obyčejný koncert to vlastně byl. Neprobíhaly žádné velké ceremonie, nebyli hosté, velké promo, nic. Je trochu škoda, že se nehrálo na lepším PA, ale jinak je tenhle přístup, ve kterém jde jen o hudbu samotnou, velice sympatický. Bylo skvělé vidět ty dva mimo hektické festivalové prostředí a sledovat zblízka, jak si užívají pekelnou párty, kterou rozpoutali. Těším se na další setkání.

AddSatan: V Berlíně pak trávíme ještě 2 dny, zmíním ale jen pár méně „profláklých“ pamětihodností. Nejvíc mě překvapil poměrně monstrózní památník padlým sovětským vojákům v 2. světové válce v Treptower parku. Nejen kvůli soše 12 metrů (s podstavcem a kopečkem, na němž stojí 30 m) vysokého „Ivana“ s mečem v ruce, zachraňujícího německé dítě a rozšlapávající hakenkreuz, působí skutečně impozantním dojmem (samozřejmě se člověk neubrání i pocukávání koutků). Okolní rádoby „alte kunst“ reliéfy s tankovými bitvami a vojáky s kalašnikovy a další bizarní stavební prvky dojem umocňující. Fanoušek Laibach/martial industrialu/neofolku atd. zamáčkne slzu. Berlínská flakturm je co do celkové hmoty asi ještě mohutnější než ta vídeňská, ale nejen kvůli své přeměně na rozhlednu na okraji parku nepůsobí až tak „mimozemským“ dojmem. Místní pivní speciály jsme stylově ochutnávali v Hopfenreichu, celkem příjemný, spíše menší podnik. Závěrem kunsthistorické upozornění – Pergamonské muzeu je kvůli sedmileté rekonstrukci otevřeno pouze z necelé poloviny (kromě Pergamského oltáře je ale většina nejvýznamnějších kusů expozice, včetně Ištařiny brány z Babylónu prozatím přístupná).