Kdy: středa 12. února 2025
Kde: Praha, Futurum

Kromě klasických, uhrančivých Legendary Pink Dots jsme dostali i solidní, čitelný nepřepálený zvuk, neokázalé muzikantství bez zbytečného exhibování a důkaz, že už několikátá generace posluchačů na LPD nechodí jen z nostalgie.

Kromě nepříjemně deštivé zimy se do Prahy vrátili The Legendary Pink Dots. Kapela slaví pěkných 45 let na scéně, před necelým měsícem vydala nové album So Lonely in Heaven a vyrazila na evropskou šňůru. Přesnější by asi bylo říct, že slaví hlavně frontman Edward Sharp a. k. a. Edward Ka-Spel, protože tenhle jedenasedmdesátiletý, v Nizozemí usazený Brit je jediným stálým členem sestavy.

Jeho současní spoluhráči Randall Frazier (klávesy, samplery) a kytarista Erik Drost jsou Růžovými tečkami podstatně kratší dobu. Frazier teprve poslední dva roky a Drost čtrnáct let. Za čtyři a půl dekády stihli TLPD vydat (a tady se prameny různí) asi 48 řadových studiovek a pět desítek živáků, sestavou se protočily desítky muzikantů a koketovalo se s mnoha žánry od psychedelického folku přes krautrock, ambient, noise až po EBM. Snad pro tuhle žánrovou tekutost a nezařaditelnost se Tečky nikdy nestaly kdovíjak komerčně zajímavou kapelou, ale postupně si vybudovaly velice loajální a stabilní základnu fanoušků, kteří pravidelně plní středně velké evropské kluby. To platí i pro naši domovinu, kterou LPD pravidelně zařazují do programu turné.

Od poslední vyprodané zastávky v Underdogs’ uplynuly dva roky, letos jsme se vypravili do smíchovského Futura. Na rozdíl od brněnské zastávky o den dříve, kde předskakovaly Sítě, se pražský koncert obešel bez předkapely.
Stánek s merchem v předsálí je vybavený skromně (dva druhy triček, mikina, aktuální CD, LP, plátěná taška a pár archivnějších kousků v krabici), ale před i po představení hojně navštívený. I pódium je vybaveno střídmě. Tam, kde většinou bývají bicí, je teritorium kytaristy s menším kombem, dvěma pěknými designovými nástroji a opulentním pedalboardem. Rytmiku zajišťují „mašinky“ rozložené společně se syntezátorem a MIDI kontrolery na stole vlevo od kytarového koutku. Napravo pak Ka-Spelovo zátiší s mikrofonem, macbookem a malou MIDI klávesnicí.

Začíná se na minutku přesně, bez intra, bez vyvolávání, civilně. Na pódium před solidně, ale ne až po strop zaplněný sál nastoupili Erik v tričku ABBA, Randal v Current 93 a Edward bosky ve svém klasickém pomačkaném modrém plášti. A začíná očekávaný rituál.

Instrumentalisté si staticky drží své pozice, prakticky veškerou pozornost si uzurpuje Ka-Spel. Na něm je vidět, že pro svou hudbu a svou hudbou žije, jakkoli to zní jako klišé. Chvíli vypadá jako pomatený pouliční kazatel, když se vypraví k první řadě, chvíli jako hrbatý druid nad kotlíkem, když loví tóny z laptopu, jednou nebo dvakrát se dopustí taneční kreace ve stylu opatrně tančícího derviše. Vše uměřeně kmetovskému věku, přibývajícím tělesným neduhům a hmotnosti, přesto stále v pohybu. Komunikace mezi skladbami je omezena na občasné strohé „thank you“, což je dobré pro budování mysteriózní atmosféry, kterou dokreslují zadní projekce střídající několik dominantních prvků (děti tančící v kruhu kolem táboráku, hlavy panenek na kůlech a psychedelické vzory vhodné k houbovému čaji).

Páteří vystoupení jsou především skladby z posledních dvou alb (z toho hned sedm z novinky) proložené, tuším, třemi nebo čtyřmi staršími kousky upravenými pro aktuální komorní sestavu. Jejich živá úprava je o něco syrovější než na albech, hlavně díky nabroušenější kytaře a hlučnější rytmice, přesto ale převládá kontemplativní, romanticky transcendentní rozpoložení. A právě tahle zásadní ingredience je, domnívám se, to hlavní, proč fanoušci LPD stále vyhledávají.

Stačí se na chvíli pootočit a chvíli sledovat auditorium, ve kterém se mísí šedovlasí hippies s mladými goths a jinými sotva zletilými hledači jinakosti, manželské páry i singl nerdi. Vůbec nejzajímavější a nejvýmluvnější byl obrázek z první řady. Zleva doprava vedle sebe: mládenec na vozíku, dva křepčící týpci z devadesátkové rave párty, důstojný senior výzoru Vráti Brabence, asi desetiletý kluk třepající emo-patkou a párek juvenilních alternativců. Kdo tohle má? Dokonalý přenos na trase pódium-publikum a zpět. Možná jsem až moc sentimentální, ale tohle jsou ty chvíle kolektivního prožitku maximálního „tady a teď“, které pak v člověku ještě dlouho poté rozechvívají struny jinak ukryté pod nejrůznějším balastem. Ale to už vystoupení graduje do finále i s trochou nezbytného kytarového dronování a vazbení a po rovných devadesáti minutách kapela mizí, stejně civilně jako přišla, jen s nesmělým zamáváním.

Kromě klasických, uhrančivých Legendary Pink Dots jsme dostali i solidní, čitelný nepřepálený zvuk, kterému možná chyběly výraznější basy (živá baskytara by možná nebyla od věci), ale třeba to bylo dál od pódia lepší, já si držel svoje místo vepředu v Ka-Spelově perimetru a nechtělo se mi nikam přecházet. Dostali jsme neokázalé muzikantství bez zbytečného exhibování s jediným kytarovým sólem. Dostali jsme pozoruhodně mladistvý frontmanův hlas, jen občas podpořený (patrně) oktaverem. Dostali jsme důkaz, že na LPD se nechodí jen z nostalgie a že je to pořád relevantní kapela. Už pro několikátou generaci posluchačů.