Kdy: pátek 13. a sobota 14. září 2024
Kde: Praha, MeetFactory

Když se předloni konal první, zatím jednodenní ročník deathmetalového festivalu Tones of Decay, jednalo se na české klubové scéně o zjevení. Šest let od třetího Prague Death Mass festivalu, který byl tou dobou stále u ledu, k nám nikdo takto nabušenou sestavu metalu smrti pod jednu střechu nedostal. Členové Sněti, Kreas Promotion a další z pořadatelské crew tehdy do MeetFactory dotáhli Cerebral Rot, Innumerable Forms, Mortiferum a další prohnilé bandy. Dokonce jsme celý festival měli tu čest otvírat s Můrou, takže rozhodně mám na co vzpomínat.

Hned následující rok se festival rozrostl na dvoudenní akci, které jsem se kvůli koncertu Mare v Londýně nezúčastnil. Z ohlasů ale víme, že třeba Tyranny, Rippikoulu a Of Feather and Bone náležitě zabili.

Je zde rok 2024 a Tones of Decay se koná i potřetí. Opět se jedná o dvoudenní akci a rovněž je našlapaná deathmetalovými jmény, ze kterých by se průměrný metalový fanda nejspíše zeblil, od začátku až po konec. Z mého pohledu sice bylo letos na plakátu historicky asi nejméně znělých jmen, za což viním spíše svou neznalost než výběr pořadatelů nebo kvalitu kapel, i tak jsem se ale rozhodl TOD2024 nevynechat. Na kapely jako Hyperdontia, Bloodsoaked Necrovoid, Repuked nebo Undergang si zajdu rozhodně rád a vzhledem k tomu, že kluci z Kreas za X let pořádání koncertů v Praze potvrdili, že nemají špatný hudební vkus, vždy se kapelami, co sem dotáhnou, rád nechám příjemně překvapit, byť jsem od nich v minulosti třeba neslyšel jedinou notu.

pátek 13. září 2024

Jak už je zvykem, i tentokrát celý festival otvírala česká kapela. Jednalo se o ostravsko-pražskou goregrind trojici SICK SINUS SYNDROME. Ty jsem snad naposledy viděl sypat na covidovém BA ročníku zvaném Josefstadt, takže byl čas na připomenutí si nějakých těch grcanců. A byť jsem do klubu dorazil tak akorát, abych viděl celý jejich set, nakonec jsem velkou část gigu SSS strávil venku v dešti ve frontě, která se posouvala fakt šnečím tempem. Jasný, moje blbost, taky jsem mohl vyrazit aspoň o půlhodinu dřív, ale pro příště si dovedu představit i rychlejší odbavení u vstupu, než kontrolu kódů na vstupenkách ve formátu #YCFE-496240, která zbytečně zdržovala.

Když už jsem se ale konečně dostal dovnitř, chňapl prvního Matušku a naběhl do sálu, sypalo se poctivě. Na pódiu tři mikrofony, byť jen dva zpívající členové. Bilos to blil rovnou přes dva, z toho jeden s brutálním efektem, Jurgen bicí taky nešetřil, riffy byly možná primitivní, ale zato poctivý Regurgitate worship. Na start festivalu a k pořádnému probrání po práci ideální.

Po pauze, která snad za celý festival nebyla delší, než udával program, a dalších dvou pivech, došla řada na PUTRIDARIUM. Německý death doom nevkus, který k nám přijel ukázat, jak se správně brodit v smradlavé bažině.

Jelikož mám tuto formu odporností s valivými riffy, nechutným vokálem a řádnou dávkou temnoty rád, Putridarium byli vlastně jedna z pátečních kapel, na které jsem se těšil úplně nejvíc. A byť se Němci snažili být dostatečně heavy a evil, což věřím, že by při správných podmínkách i byli, zrovna v jejich případě chyběly decibely k tomu, aby vytvořili pořádný tlak. Zvlášť kytary zatím lezly z beden fakt málo, aby vás jejich hudba rozdrtila, jak má.

Čitelné a dobře srozumitelné to sice bylo, ale zkrátka potichu. Tady možná škoda, že Putridarium hráli tak brzo. V průběhu nejen prvního dne, ale celého festivalu šlo volume postupně nahoru (taky jsem si na to několikrát stěžoval), což mělo jistou gradující funkci. Ale když největší doomařina dne hraje hned jako druhá kapela, musí to znít zkrátka jinak.

Putridarium nebyli ale jen pomalí, občas to rozřízli i celkem zábavnými tupa rytmy, které přidaly těm krutým riffům příjemnou tanečnost. Přísnosti Innumerable Forms z prvního ročníku se to teda rovnat nemohlo, ale i tak jsem rád za to, že na Tones podobná svinstva pravidelně hrají.

Jako třetí pokračovali APPARITION. Nejednalo se však o americkou kapelu ze stáje Profound Lore Records, ale o španělský death. Dle pohledu jako první poznávám nepřehlédnutelného bubeníka a následně i basáka z Bloodsoaked Necrovoid. Na rozdíl od tohoto death doom tělesa, kam se vlastně po kytaristově přestěhování do Španělska přidali, v Apparition jedou solidní kvapík.

Jednalo se vlastně o docela technický thrash death, který měl ale jednu velkou nevýhodu. Minimálně v prvních řadách ze začátku docela vypadávala kytara a místo riffů, na kterých hudba Španělů stojí úplně nejvíce, šlo slyšet kolikrát jen dž dž dž.

Opět, jestli jdeš na nakopnutý thrash death, očekáváš, že ti kytara bude řezat přímo in your face, a ne že bude nejtišší z celé kapely. Naštěstí v tuhle chvíli dost pomohl přesun dozadu, kde nejenže kapela zněla paradoxně více nahlas, ale hlavně šlo konečně kytaře rozumět. Hned to tedy byla lepší kapela.

Druhá půlka setu mě baví, některá sóla a riffy byly gut, bubeník z BN úplně výborný. Osobně mám ale u těhle kapel, které jsou evidentně primárně inspirované Chuckovými Death, problém s tím, že prakticky žádná nezní lépe než starý originál, což platilo i pro Apparition. Přitom i vokál zde byl docela dobrý, hudba agresivní, ale stejně to nebylo až tak zajímavé, aby mě Španělé úplně odstřelili.

Největším pátečním jménem na plakátu a vlastně i jedním z headlinerů celého festivalu pak byli MASTER. Ano, ti Master, za kterými stojí dnes již šedesátník Paul Speckmann. Úplně upřímně řeknu, že jsem byl k účasti této kapely zrovna na Tones of Decay docela skeptický.

Jestli pro mě festival něco představuje, je to výběr toho nejzajímavějšího ze současné deathové scény, kapely co frčí a v mnoha ohledech posouvají žánr. No a Master, a pardon za to, že to napíšu hodně drze, jsou spíše jednou nohou v hrobě. A byť u nás hrají docela často, reálně si nemyslím, že by někoho opravdu zajímali. Koneckonců, letos dokonce byli na Enter the Eternal Fire festu, kde se i kapela s jediným albem na kontě dostala na plakátu výše než legendární Master.

Rád si tedy vyslechnu, že jsem kokot a že Master opravdu táhnou, ale fakt si nemyslím, že by si větší počet lidí koupil lístky na Tones of Decay jenom kvůli nim. Ale co, Mára je jejich fanouškem, na festivalu je chtěl a vzhledem k tomu, že opravdu mají už něco za sebou, byla by blbost je vynechat.

No a ve výsledku jsem velmi mile překvapený tím, jak dobře to Master šlape. Jasně, jednalo se o dost přímočarý tupa death s hromadou sólování, což je zrovna něco, co osobně fakt nemusím, ale reálně zněli nejlépe z dosavadních pátečních kapel.

Dost tomu pomohl i zvuk, který konečně dělal, co měl. Vzhledem k tomu, že z toho po půlce setu začal lézt dost kolovrátek, byť stále dobře nakoplý, nakonec se přesouvám k nekontrolované konzumaci piva a panáků, ale jo, věřím, že z toho gigu bylo X lidí nadšených. Dědek evidentně ještě nepatří do starého železa a umí dělat slušnej metal klidně jen ve třech.

Jestli jsem se ale v pátek na nějakou kapelu opravdu těšil, byla to následující HYPERDONTIA, což je přesně jedna z těch mladších kapel, jejíž jméno momentálně skloňuje každej druhej deathmetalista. A jsem moc rád, že jim to na Tones of Decay klaplo úplně na výbornou.

Jednak to byl mega hustý death metal s naprosto namakanými kytarami, ale hlavně Hyperdontii konečně vpředu klapl velmi dobrý zvuk. Tady se není moc o čem rozepisovat, byl to prostě totálně valivý metal as fuck, kde je naprosto nadrcená úplně celá kapela a umí to naživo prodat. Ztrácím tedy veškeré zábrany a jedu nonstop headbanging. Plus když je i sound konečně hutný tak, že si na něj téměř sáhneš, je to prostě radost. V tuhle chvíli jsem nadšený, že jsem Tones of Decay nevynechal, a že zde hraje něco, čemu fakt nemůžu absolutně nic vytknout.

Jasně, úplně nejvíce to vyhrály ty megapřísné riffy, které snad ani v sobotu žádná kapela nepřekonala, ale Hyperdontia byla výborná fakt po všech stránkách. Dokonce aji sóla se mi líbila, bubeník hrál hodně pestře a nebýt pár ňuňu proslovů zpěváka, je to nonstop drtička. Na rozdíl od většiny blackmetalistů zde šlo poznat, že death hrají prakticky jen milí lidé a Mathias pokaždé slušně poděkoval, pochválil festival, fanoušky a všechno. Ještě aby ne, tu odezvu měli fakt velkou.

Co hráli, vám nepovím, až tak dobře jejich tvorbu ani neznám a hlavně mi to bylo v daný moment fakt jedno. Nejlepší páteční kapela pičo! Tohle už nic nepřekoná, jde se na další piva, dopít zbytek slivky, Chrpič mě zve na Becherovku, ajajaj, to ještě bude bolet. Začínám mít aji hlad, jenže na falafel je venku fronta jako debil, v dešti stát nechci, no tak beru aspoň chipsy, dalšího Matušku a jde se na poslední kapelu.

Tou nebyl nikdo jiný než pořádající SNĚŤ. Ti sice původně na festivalu hrát neměli, ale když odpadli z lineupu Septage, kteří se dokonce aji rozpadli, Sněť se rozhodla vyplnit jejich místo. Dobrá volba, klidně se přiznám, že jsem za tuhle změnu vlastně rád.

Septage jsem viděl, když jim dělali koncert Kreas na Sedmičce s Miasmatic Necrosis, a nemohu říct, že by mě tam nějak extra bavili. Naopak Sněť, byť jsem si jejich album ode dne vydání snad už nepustil, mě naopak naživo baví pokaždé a evidentně nejsem jediný. Domácí kapela měla bez debat úplně největší kotel z celého festivalu.

Jasně, měla zde tunu známých, ale i kdyby ne… Sněť je mega nadrcená, má super energickou pódiovku, zkrátka metal jako prase. Do toho evidentně opět solidně navalenej Mitura, kterej z pódia mezi lidi téměř padal a hecoval je prakticky nonstop. No nepař v tu chvíli jako debil.

Co se promyšlenosti jednotlivých kytarových partů týče, toho, jak se obě kytary doplňují a jejich smysluplnosti v kombinaci s dobrou chytlavostí, taky na festivalu neměli moc konkurence. Navíc Sněť byla konečně fakt pořádně nahlas. No najednou to jde, kurva!

Škoda že zvuk, co měla Sněť, neměly i všechny předchozí kapely. Počítám, že minimálně Putridarium by mě bavili podstatně více a ve výsledku bych hodnotil páteční večer jako celek trochu jinak. Takhle to Sněť a samozřejmě předchozí Hyperdontia vyhráli na plné čáře, čímž nechci jakkoliv tvrdit, že by bez pořádného volume byli špatní, to vůbec, byli mega, tady se nemáme o čem bavit. Jen ty podmínky na to, aby předvedli totální válec, měli zkrátka ještě lepší než kdokoliv jiný, což je ale na závěr dne jen a pouze plus.

Teď už stačilo počkat jen na Obřího kata, nějaké to ugh, bleagh, s lehkou pomocí se dopravit domů a vyspat brutálního draka, abychom byli ready na pařbu další den.

sobota 14. září 2024

V sobotu nebyl prostor pro takové flákání jako v pátek, v MeetFactory bylo třeba být na značkách nejpozději v 16:00. Původní plán byl tedy už o hodinu dříve, ale jelikož na poslední chvíli odpadli Vomitrot, které se pořadatelé v poslední minutě už rozhodli nenahrazovat, celý program se tak o hoďku posunul.

Jako první přišli na řadu BLOODSOAKED NECROVOID. V jejich případě se ani nebudu tvářit, že bych šel na jejich koncert nezaujatý. Poté, co předvedli loni v Berlíně na Never Surrender festivalu, mi bylo předem jasné, že budou jedni z nejlepších i na Tones of Decay. Jediná otázka byla, jak to v jejich případě klapne se zvukem, snad nebudou tak utopení jako třeba Putridarium.

Ha, ani hovno kámo! V sobotu ten tlak z beden valil jako debil hned od samotného začátku, díky Méďo. Ta drtivá kytara prostě tlačila jak zmrd a na Bloodsoaked Necrovoid zkrátka nešlo nehrozit.

Okay, v Berlíně to bylo díky větší aparatuře asi ještě mocnější, ale i tak Španělé předvedli naprosto top death doom, který neměl konkurenci. Navíc s fakt kruto bubeníkem, kterej, byť hrál na úplně minimalistickou sadu (jeden tom, kotel, virbl, kopáky, nějaký činely a čau), za ní předváděl hodně maniakalní parádu.

BN mi zkrátka sedli po všech stránkách a jde na nich poznat, jak umí zabíjet ve všech bodech svého žánrového spektra. Na rozdíl od kapel, které vás zničí pouze v sypačkách nebo naopak doomařů, kteří zvládají jen pomalá tempa, takhle banda vládne furt. K tomu třeba připočíst parádní gradace, totálně nasraný vokál, vše. Sorry, ale po tomhle bylo jasný, že cokoliv, co přijde po Bloodsoaked Necrovoid, už bude jenom horší.

Pokračovali Němci TERATOMA, kteří to po tomhle měli logicky fakt hodně těžké. Opět se sice jednalo o dost valivý, byť místy až skočný death, na kterém mě ale několik věcí docela štvalo.

Asi nikoho nepřekvapí, když si zrovna já začnu stěžovat na nekonečný kytarový sóla. Okay, když je to udělané vkusně a dává to smysl, budiž, ale zrovna kytarista z Teratomy měl ukrutnou potřebu se pořádně prohánět po hmatníku.

Když tahle kapela hoblovala, vlastně se mi líbila, měla solidní groove, zvuk byl rovněž dost v pořádku. Až gorový efekt na vokálu byl trochu vtipný, ale vlastně se k těmhle hnusotám hodí. Ale typičo, ty sóla, to jsem fakt nedával.

Trochu mi navíc přišlo, že aji v riffovačkách kytarista hraje furt tu stejnou stupnici dokola, což se teda časem zlepšovalo, ale rozhodně mě Teratoma nepřikovala k pódiu tak, abych si během nich neodskočil na další pivíčko, sem tam nepokecal s kámošema a tak.

Na následující REPUKED jsem byl ovšem vpředu celou dobu. Díky Kreas, kteří je do Prahy pozvali už poněkolikáté, se jedná o staré známé, jejichž koncerty jsou vždy nadmíru zábavné.

Začali na jejich poměry sice až hodně doomovým prvním songem s divně slévajícím se zvukem, ale netrvalo dlouho, než se rozjela jejich typicky ultimátní fucking fuck you fuck fuckovačka s nakoplým death metalem, ze kterého smrdí Autopsy na sto honů.

Primitivní to možná bylo až za roh, ale když to má gule a většinu přítomných Repuked skvěle zabavili, asi není co řešit. Vodka Til the Grave, vy mrdky! Are you drunk? Hell yeah, I’m drunk! Nejsilnějším momentem setu ale byla chvíle, když zahráli Kick Fuck. Beztak nejlepší song z jejich poslední řadovky Dawn of Reintoxication.

V tu chvíli jsem se, stejně jako několik dalších, dle pohledu životem ne až tak zničených mladíků, neudržel, a šel okamžitě do kotle. “Kick fuck, kick fuck, kick fuck, bleagh! Kick fuck, kick fuck, kick fuck, fuck you!” Punk jak cyp, ale geniální. Yes, tohle mě naživo pokaždé baví.

K tomu třeba připočíst i tři super vokály, sem tam docela poslouchatelná sóla a minimálně v druhé půlce opět slušný zvuk, který byl fakt o poznání lepší než v pátek. Ono ale v sobotu bylo vše mnohem lepší, a to jak zvuk, tak i najednou smysluplná světla, vlastně i kapely mi přišly o třídu lepší. Prostě radost tady být, pivka do sebe lít a poslouchat ty blitky s dalšími fanatiky, kterých se zde oproti předchozím ročníkům sešlo rozhodně nejvíc, což je jen a jen dobře.

S dalšími SADISTIC DRIVE jsme ovšem udělali otočku o 180 stupňů. Jestli Repuked byli největší punk, SD rozjeli zatím nejtechničtější set. Reálně jsem od téhle kapely nečekal prakticky nic, ale dostalo se mi nakonec hodně solidní agrese a opravdu nadrcené kytarové práce. Žádné zbytečné honění not, o to tady vůbec nešlo, ale promyšlená, dobře propletená a zkrátka namakaná hra, která jednak dávala smysl, ale místy z ní šla i hlava kolem. Přitom to hezky valilo, nechyběl hezký oldschool vibe a aji kapela měla za zády krásně hnusné logo.

Jo, sobotní program působil fakt jako mnohem lepší festival, než tomu bylo v pátek, a to jsme byli teprve v půlce dne. Když tam ale nastoupí kapela jako Sadistic Drive, bavíte se dobře jako prase, aji když jejich tvorbu vůbec neznáte. Velmi v pořádku, a to teprve některý z těch největších mordorů měly teprve přijít.

Pátou sobotní kapelou totiž byli Norové ABHORRATION. Další z těch, od kterých jsem ještě pár dní před festivalem nic neslyšel, ale vzhledem k tomu, že zde hraje kytarista z Nekromantheon a Obliteration, bylo jasné, že to blbost prostě nebude. A taky, že ne!

Hned když přicházím do sálu, paroháče okamžitě letí nahoru. Totálně našlapanej thrash death, kterej je napěchovanej přísnými riffy, jak jen to jde. Jistá podoba s Nekromantheon je nepřeslechnutelná, a byť Abhorration furt docela smrdí deathem, je jasné, že obě kapely vyrostly na prvních deskách Slayer.

Norové byli rozhodně nejthrashovější kapelou na tomto prohnilém festivalu, což ovšem vůbec nevadilo, protože jednak byli fakt gut jak cyp a hlavně předvedli tak energickou a svěží show, že se o tom většině kapel ani nemohlo zdát. Zkrátka největší metal festivalu, totální riff machine, tlak od začátku do konce, intenzita fakt šílená.

Image rovněž naprosto v cajku, kůže a kov, Nifelheim by měli radost. Takhle to zkrátka vypadá, když někdo ví, jak se to má dělat. Plus mě Abhorration opět utvrzují v názoru, že norský thrash je nejlepší thrash a vedle Aura Noir, Deathhammer a Nekromantheon je řadím k dalším kapelám, na které se vždycky rád podívám znova. Hážu hlavou tak, až se začínám bát té bolesti za krkem, která přijde následující den, ale vzhledem k tomu, jak jsou ale Abhorration hrozně dobrý, nelze jinak.

Jako jedinou vadu na kráse bych viděl fakt, že měli naživo jen jeden vokál a Arild, jehož hlas jsem na jejich nahrávce také (snad) zaslechl, se naživo věnoval jen kytaře. To je ale úplná drobnost, jinak za mě byli Abhorration spolu s Bloodsoaked Necrovoid nejlepší kapelou festivalu.

Následně hned pokračovali další Norové, kteří dle ohlasů některých známých byli pro vícero lidí jednou z hlavních kapel festivalu. A stejně jako velká část ostatních kapel, začínali ještě dříve, než měli. Takže když si to v celou šinu s pivíčkem zpátky do sálu, riffovačka je rozběhlá už pár minut. Chápu, že čas je nekompromisní a pořadatelé i kapely chtějí, aby se vše stíhalo.

Osobně mi to bylo celkem jedno, song sem, song tam, když něco neuvidím, tak se z toho neposeru. Stejně jsem sem přišel hlavně zapařit, pokalit a užít si deathmetalový víkend, ale být mega fanouškem nějaké konkrétní kapely a přijít kvůli tomu byť jen o část svého oblíbeného songu, byl bych asi naštvaný.

Ale pojďme se konečně bavit o SOVEREIGN. Papírově další thrash death z Norska, ale reálně o dost jiná kapela. Mnohem techničtější a méně přímočarý metal. Místo hoblovačky riffů šlo více o kytarovou onanii, která ovšem taky skvěle makala.

Sovereign měli možná méně hlasitý, avšak opět parádní zvuk, který byl super čitelný. Vše zahrané naprosto precizně a promyšleně, jen jsem měl pocit, že zde bylo až moc techniky na úkor metalu. Možná za to mohl jen fakt, že Sovereign hráli po Abhorration, být pořadí kapel naopak, možná bych to hodnotil jinak. Takhle jsem měl ale tak trochu pocit, jako kdybych po koncertě Motörhead šel na Hawkwind nebo Pink Floyd.

Možná až přehnané přirovnání, ale jde mi o to, že všechny tyhle kapely mám rád a jsou super, ale když po naprosto animální zběsilosti přijde na řadu sofistikovanější kapela, u které třeba trochu více přemýšlet, najednou si připadáte, že jste na to asi málo inteligentní. Přitom byli Sovereign rovněž v topu.

Stejně jako u pátečních Apparition jsem si opět vzpomněl na Chucka nebo třeba Nocturnus, až na to, že Norové byli bez debat minimálně o třídu výš než Španělé. Jen jsem se po nejagresivnější sobotní kapele nezvládl přenést přes to, že to najednou málo řeže.

Pak ale přišel čas na sobotního headlinera, kterým nebyl nikdo jiný než UNDERGANG. Skupina Davida Mikkelsena, který je právem považován za jednoho z hlavních lidí, kteří se zasloužili o nakopnutí dánské deathmetalové scény. Dnes už kvlt a přesně jedno z těch jmen, které bych si představoval, že bude festivaly jako Tones of Decay headlinerovat.

Nojo, jenže na to, jak jsou velká kapela, tak zjišťuju, že mě naživo prakticky vůbec nebaví. Undergang jsem už jednou viděl v Underdogs v rámci Eternal Noise Misery, což je snad 5 let zpátky a ani tehdy mě zrovna neodpálili. I tentokrát jsem měl problém s tím, že na to, jakou ultra hnilobu se Dánové snaží hrát, za což si rozhodně zaslouží respekt, reálná efektnost jejich hudby není naživo kdovíjak zázračná.

Undergang stojí, ale zároveň i padají na brutálně hlubokém vokálu Torturdøda a dunivých kytarách, jenže aby to posluchače fakt bavilo naživo, muselo by to lézt pořádně i z beden. A ty zefektované grcance jako místy reálně nešly skoro slyšet, kytary taky kdovíjak nezabíjely.

Ve výsledku jsem měl tedy pocit, že místo metalu poslouchám jakýsi gore ambient s bicími. A zrovna v případě této kapely si nemyslím, že to byla zvukařova chyba, protože všechny ostatní kapely v sobotu tlačily fest, ale Undergang prostě hrají v tomhle nastavení. Škoda.

A byť na Dány bylo reálně za celý festival dost možná úplně nejvíce lidí, kteří i solidně pařili, mě dost možná bavili úplně nejméně z celého festivalu. Když jsem si je šel poslechnout z boku, tam to najednou aspoň trochu kopalo, ale i tak mi přišli jako kapela, u které je reálně zajímavější forma než obsah a ani skočnější tupačky to nezachránily. Ale co, hlavní je, že ostatní lidi to bavilo, a že já nejsem hoden, je opět dost možná jen můj problém. Aspoň byl čas na repete včerejšího zvěrstva a šlo se na další slivku a Becherovku.

O tom, že ve chvíli, kdy přišla na řadu poslední kapela festivalu, jsem byl už hodně někde, se ani netřeba bavit. TROLLCAVE ovšem byli přesně tou bandou, která se opět trefila do mého vkusu i momentálního stavu.

Místy až skoro funerální death doom, který se docela opíral o tvorbu kapel typu Spectral Voice, a to včetně jejich specifických kytarových vyhrávek. Vzhledem k tomu, že jedním z kytaristů byl také Federico z Bloodsoaked Necrovoid, bylo jasné, odkud vítr vane, a že tohle bude zkrátka v pořádku.

Nemohu sice říct, že by Trollcave tu masáž od BN překonali, ale i tak to byl doom as fuck. Ze začátku mi přišli trochu málo nahlas, ale jak jsem se přesunul do prvních řad, požadovaný tlak se dostavil. Nechutné a vokálně naechované to rovněž bylo tak akorát (tedy fakt dost, což je ale v tomhle subžánru pochopitelně žádoucí).

Úplně si říkám, jak je fakt super, že na závěr festivalu hraje nějaká zhouba. Podobně jak Brutal Assault několikrát končil funeral kapelami, pořádný death doom jako tečka za Tones of Decay mi přijde rovněž ideální. Kapela sice občas aji zasypala a nasekala přítomným na prdel, ale byť sem tam nějaký ten blast beat přišel, Trollcave o vysokém bpm opravdu nebyli. Zde se hlavně plavalo v bahně, kytary kromě občasných brnkaček tlačily nebo jely táhlá tremola, vše jak má být.

Netřeba to dále rozmazávat, závěr letošního Tones of Decay byl vydatný, stejně jako celý festival. Obecně platí, že pokud jste fanatici do novodobé podoby prohnilého, ale i agresivního ug death metalu a na TOD jste chyběli, tak jste zkrátka kokoti.

Pokud sem ale zamířil jakýkoliv deathmetalista nebo prostě fanoušek extrémní metalové hudby, jistě neodcházel zklamaný. Vlastně ani já, byť mám death metal samozřejmě rád, se nepovažuji úplně za hlavní cílovku této akce. Šel jsem na ni hlavně ze zajímavosti a touhy podpořit kamarády, většinu kapel jsem před festivalem vůbec neznal, dokonce ani domácí předposlechové úkoly jsem nedělal moc zodpovědně, ale ve výsledku jsem se skvěle bavil a rozšířil si obzory.

Jasně, jako všechny festivaly, aji tento měl silnější i trochu slabší momenty, kdy hodně záleželo i na individuálním vkusu daného jedince, zda ho daná kapela bude bavit více či méně. Vyložená blbost zde ale nehrála ani jedna, naopak několik band naložilo ještě mnohem více, než jsem od nich čekal. Obecně mě, i kvůli zvuku, sobotní večer bavil o poznání více než ten páteční, ale oba měly své highlighty.

Jdu automaticky i na příští ročník? Pokud se nebude krýt s pro mě relevantnější akcí, tak rád. Jen tedy doufám, že po nějakých 15 Matuškách, co jsem v sobotu v MeetFactory zvnitřnil, už nebudu mít tak debilní nápad jako tentokrát, abych opět pokračoval na další ipy do Hells. Kurva, ta nedělní kocovina byla ještě větší hnus, než veškerý prohnilý death metal.