Vatican Shadow, aneb další z projektů Dominicka Fenrowa (Prurient), jsem měl zaškatulkovaný jako jeho pozitivnější, zasněný alter ego. Což se jevilo jako vhodné řešení pro náladovou, utahanou čtvrteční noc, takže kolem osmý vyrážím z bytu směrem Islington, Angel, Elektrowerkz a kolem půl devátý přicházím na místo. A dochází mi, že jsem si možná mohl pro přesnější představu o Vatican Shadow poslechnout víc jeho produkce - vítá mě totiž s přehledem nejmetalovější publikum, co jsem v Londýně zatím viděl, lebky a pokroucený loga obepínaj černou látku.

Upravuju očekávání, jen abych je úplně převrátil po vstupu do klubu - ten prorůstá celou budovou a atmosférou mi připomíná Cross v továrnějším, zanedbanějším balení. Bludiště načichlý tvrdým technem plný slepejch výklenků a náhodnejch rekvizit nakonec ústí do poměrně drobnýho sálu, ve kterým už se kroutí rychta. Poměrně nezábavnej dubstep, takže plynule pokračujeme dál až na bar, obsluha vysoce alternativní a pivo velice levný (na londýnský poměry, že).

Protichůdný signály matou smysly a očekávání, a řád věcem rozhodně nedává ani DJ set pána schovávajícího se za pseudonymem Shaped Noise. Začíná se poměrně abstraktní hlukovatinou, která postupně přechází do tanečního d’n‘b, aby celej set skončil jako tribut Venetian Snares. Docela guláš, jak myšlenkově, tak hudebně, takže ke konci už dost ztrácím pozornost. Přemejšlím nad tím, že to dneska asi bude upocený, páč prostor se zahušťuje a klimoška není.

Absence konceptu a celková neuspořádanost večera ale berou s příchodem Vatican Shadow za svý. Rozjížděj se na brutální, na kost oholený militatní beaty, vizuální doprovod servíruje reportáže z londýnskej bombovejch útoků a Fenrow předvádí taneční kreace někde na pomezí bojovýho umění a diktátorskýho proslovu. Po atmosférickejch samplech ani památky, tohle je hrubej nátlak na hranici únosnosti. Nátlak, se kterým Fenrow umí chytře pracovat: občas nechá militantní rytmy tepat na tvojí straně, občas na straně nepřítele a po většinu času někde na rozhraní. Naplno využívá jak jejich euforickej, tak zastrašující potenciál - adrenalinový nájezdy tu jdou ruku v ruce se strachem z neznámý hrozby.

Teprve po dvacíti minutách nekompromisního nátlaku se beaty začínaj trochu obalovat masem. Nejdřív jenom hodně sporadicky, tu a tam, začínaj prosvítat pobožný motivy, který se ale pořád jen svíjej hrůzou pod nánosem vojenskejch maršů. Postupně ale religiózní prvky nabývaj na síle, pohlcujou násilný spodky a přetvářej je k obrazu svýmu. Místo primitivního rytmickýho násilí tak přebíraj rozmáchlý atmosférický plochy, ve kterejch se beaty začínaj utápět. Z područí vojenský junty se dostáváš k exaltovanejm výlevům náboženskýho fanatismu a v posledních desíti minutách setu už religiózní zanícení nepokrytě dominuje. A pak se, bez jakýhokoli varování, jakoby v půlce, všechno utne a najednou je ticho. A v hlavě ti stále tepe hlavně bojovej rytmus, ale už víš, kam ho usměrnit.

A s jasnou myšlenkou odcházím domů a za tři týdny hodnotím s odstupem, fakta: skvělý vystoupení, chytře naplánovaný do dvou dost odlišnejch polovin. Za sebe mi přišlo, že první část naživo fungovala o něco lépe, ta intenzita byla zničující. Druhá půlhodinka pak přinesla hlavně potřebný zklidnění - v tom vedru bez klimošky tohle tempo stejně nešlo udržet - a příjemnej dojezd.