Kdy: 13. listopad 2024
Kde: Praha, MeetFactory
Fotky: sicky / galerie Jiří Platzer

Novou desku progresivních Dánů VOLA jsem v poslední době docela točil, a když se naskytla možnost prověřit formu kapely na živo, nepohrdnul jsem. Meetfactory je (až na svou polohu a nabídku piva) vcelku fajn prostor s kvalitním zvukem a tři kapely s koncem do 22:45 je přijatelný setup, takže hurá, jedem okusit progresivní kulturu.

Večer zahajovali němečtí The Intersphere. Kapela, která funguje už cca patnáct let a na kontě má množství alb, zní při domácím poslechu fajn, naživo však progresivně pojatý rock/metal zněl na můj vkus dost nevyhraněně.

Kvartet začal spíš v klidnější poloze, kdy tak akorát hlasitou, tak akorát tvrdou a tak akorát progresivní hudbu doplňoval kytaristův melodický vokál, který sem tam doplnil druhý hlas spoluhráčů. Nebylo to špatné, ale z mého pohledu šlo o dost univerzální hudbu, která zní na fesťáku v daný moment zajímavě, ale ve finále jde jedním uchem tam a druhým ven.

Jako první kapela v pořadí měli hoši překvapivě kvalitní, čistý a přehledný zvuk, nicméně chybělo jim něco, díky čemu bych si je zapamatoval. Ke konci kvartet přitvrdil, což bylo lehce matoucí z toho pohledu, že se najednou hrálo něco úplně jiného, stupeň originality však zůstal stejný. Rozseknul to až úplně poslední track (Prodigy Composers?), který byl jakýmsi mixem té měkčí a tvrdší polohy, a byl super. Mělo to najednou nápad i drive a song rozhodl, že The Intersphere zanechali ve výsledku pozitivní dojem.

Druhá v pořadí, nizozemská zpěvačka Charlotte Wessels (s kapelou), byla proti tomu od začátku naprosto skvělá. Z podia šla během jejího koncertu velmi pozitivní energie a hudba, byť nebyla úplně originální, šlapala parádně.

Zpěvačka, která dříve zpívala v Delain a nyní rozjela sólovou dráhu, hudebně spadá do škatulky symfonický metal, nicméně zapomeňte na uši rvoucí árie s orchestrem. Kapela naopak hrála pěkně říznou a groovy metalovou hudbu s nu-metalově hutnou kytarou. Hudba houpala, měla drive a vlastně jediný symfo-aspekt byl výrazný, místy až operetní, ale naprosto boží zpěv frontmanky. Diva má talent od pána boha a opravdu parádní rozsah a nesnaží se přitom o vážné umění či trápení stupnic. Naopak její projev byl pěkně živelný a vroucí, což s takovým hlasem je radost poslouchat.

Hrálo se převážně z posledního alba The Obsession, kdy zejména úvodní řízná Chasing Sunsets, druhá Dopamine a poslední The Exorcism vyzněly opravdu top. V přidělené třičtvrtěhodince zazněly dvě balady, nicméně převažoval řízný kytarový metal, při kterém si v popředí stojící kytarista střihl nejedno okázalé sólo. Bylo to super vystoupení, které bylo mj. naprosto dokonale nazvučené a v některých ohledech překonalo hlavní hvězdu.

Na headlinera se následně nečekalo dlouho. VOLA měli nachystáno předem, a jak bývá u Obscure akcí zvykem, kapela nastoupila přesně dle avizovaného harmonogramu. Po delším intru, při kterém se scéna zahalila do speciálního nasvícení, započala jak hudebně, tak vizuálně pompézní show.

Na úvod se nekonala žádná divočina, ale spíše klidnější a nenápadný song I Don‘t Know How We Got Here, který předeslal spíše melancholičtější a rozvážnější první polovinu koncertu. Zvuk byl výborný, všemu bylo dobře rozumět, takže hned zkraje zavládla spokojenost. Vokál jako zásadní aspekt hudby Dánů byl hodně vytažený, nicméně nečněl nijak nepřístojně a kytary spolu s klávesami zatápěly sluchovodům také dostatečně. Bicí byly slyšet dost, ale nebyly dominantní, což oceňuji.

Začátek byl cool, zejména když ve třetí Stoner Leader Falling Down kapela konečně trochu hrábla do strun a ozvaly se hlasité djentové riffy. Pochvaloval jsem si, jak je to celé dobré, nicméně zhruba ve třetině kapela za sebou zařadila sadu ploužáků a já začal trochu zívat. Konkrétně blok skladeb These Black Claws, Glass Manequinn, Alien Shivers a Gutter Moon, byť byl zahraný s velkou kvalitou, mě moc nebavil a říkal jsem si, kdy už konečně uslyšíme nějaký pořádný metal.

Po chvíli se to konečně zlomilo. Při taneční Break My Lying Tongue se kapela konečně naplno rozjela a druhá polovina vystoupení už byla o dost živější. Melodické party častěji střídaly tvrdší pasáže a celkově měla hudba více strhující a smysly pohlcující flow, kdy nejvíce se mnou zacloumaly hity z posledního alba, a sice Cannibal, Bleed Out a Paper Wolf spolu s jedinou vyloženě djentově tvrdou skladbou Head Mounted Sideways ze starší desky Witness.

Co se týče sporu s kolegy nakolik je VOLA metal, uznávám, že naživo to popík není a kapela má na koncertě mnohem větší grády než z desky, nicméně musím kontrovat tím, že hlasité kytary a živé bicí ještě neznamenají metal, resp. To, co si pod tímto označením představuji. Konkrétně zde mi nevonělo přílišné nadužívání kláves, které byly ke konci setu VOLA až příliš dominantní, čímž hudba dostávala syntetický ráz. Navíc hrály dokola stále ty samé, celkem jednoduché melodie. V tomto ohledu jsem ale byl nejspíš jediný, kdo to vnímal jako nešvar, protože pěkně zaplněná Meetfactory aplaudovala nadšením a vynutila si na kapele přídavek.

Vystoupení VOLA bylo určitě profi. Songwriting na vysoké úrovni a zvukové stránce též těžko něco vytknout. Hudba šlapala, songy byly zahrané s profesurou a chytře udělaný světelný park byl bomba. Nicméně vystoupení prostě nebylo z mého pohledu tak živelné a groovy jako u nizozemské předkapely a nešlo jen o klávesy, které byly u předkapely mnohem decentnější. Bylo slyšet, že na jednotlivých nástrojích mají Dánové naladěné efekty a spolu s kapelou jedou vespod nějaké synťákové podklady, čímž se trochu ztrácel feeling živé hudby. Jako celé to bylo fajn, nestěžuji si, ale byl tam moment, kdy jsem si přežvykujíce obtížně skousnutelný Budvar uvědomil, že byť slyším bezchybnou kvalitu, tak srdcem mi to táhne přeci jen víc na Žižkov k Modrým Vopičákům, kteří jsou sice špinaví, mají tam zimu a často i na hovno zvuk, ale nepoužívají klávesy, playbacky či auto-tune softwary a točí tam Plzeň.

Vrátím-li se na začátek, tak očekávaný progresivně kulturní zážitek se určitě dostavil. Po hudební stránce nadstandardně kvalitní trojkoncert v odpovídajícím prostoru, kde ani jedna kapela nezahrála mizerně či tuctově a všechny měly bezchybný zvuk. Byl to tak trochu jiný metal pro jiné publikum, než jsem zvyklý, ale uznávám, že to bylo dobré.