Kdy: 28. říjen 2024
Kde: Praha, Modrá Vopice

‘Waltari míří do Vopice!‘ Tenhle titulek zarazil nejednoho fanouška. Není to na ně malý? Je pravda, že Waltari většinou hrají v klubech jako Palác Akropolis, ale mě tato skutečnost ani moc nezarazila, protože ve Vopici jsem je už jednou viděl. Je pravda, že je to 20 let a bylo to venku, ale přece jen mi k nim ta Vopice i docela sedí.

Musím říct, že poslední léta jsem Waltari zas tak moc nejel, byť jsem jejich velký fanoušek. Poslední dvě desky jsem celkem odzíval a ačkoli jsem je viděl nesčetněkrát, od posledního koncertu s mou účastí uplynulo už možná tak odhadem deset let. Bylo to tuším v Rock Café někdy okolo předposlední desky.

Původně jsem neměl jít v úmyslu ani tentokrát, protože aktuální vzpomínkové turné se věnuje především desce So Fine, která slaví třicet let a já ji až doteď měl snad nejméně naposlouchanou, protože do soukolí Waltari jsem naskočil až v devíti letech s deskou Big Bang, a k této desce jsem si kromě klipovky So Fine, která v té době zela snad z každého hudebního pořadu, zpětně už cestu nenašel. Jaká to byla chyba!

Desku jsem samozřejmě naposlouchal, ta a s každým dalším poslechem rostla, a musím říct, že jak jsem do díla postupně pronikal, stala se pro mě jednou z nejlepších v jejich diskografii. A koncert? No ten mě dostal až tak, že jsem se skoro po jedenácti letech rozhodl napsat report.

Přiznám se, že předkapely jsem chtěl původně prokecat venku, ale první předkapela se mi překvapivě opravdu líbila a zhlédl jsem celý koncert. Duo z Belgie PVRS má na kontě jednu desku Solstice a hrají takový atmosférický sludge/doom. Ihned mě zaujal bubeník, který hrál hodně silově a v kombinaci se skvělým zvukem jeho bicí opravdu vynikaly. Od klasických doomů a sludgů je ale odlišuje melodický projev zpěváka a basisty, který mi občas dost evokoval Deftones. I přesto, že má kapela pouze basu, dokázali Pvrs klub vcelku vyplnit hudbou. Mohla za to částečně basa do sterea a i další zvuky ze samplů. Celkově hodně zajímavá kapela, ke které se možná někdy vrátím, i když ke konci setu se mi jejich styl už trochu oposlouchal.

Další kapela D.O.P. jde stylově mimo mě, a tak, aniž bych se nedotkl jejich fanoušků nebo samotné kapely, se o nich nebudu příliš rozepisovat a bez mučení se přiznám, že jsem jí prokecal venku. Hrají klasický metal-hardcore českého střihu s českými texty. Z toho, co jsem slyšel ven, mě ale jejich hudba fakt příliš neoslovila, nicméně ani nijak zásadně neurazila. Ale jak říkám, jejich show nechám bez komentáře, protože uvnitř jsem nebyl.

WALTARI začali v podstatě úplně na čas, možná dokonce i o něco dřív. Intro předcházející první skladbě The Beginning Song, které je v podstatě úryvek z písně Vision Conquest od Napalm Death, bylo mírně prodlouženo a bez varování nastupuje první věc a všichni máme jasno, že dnes bude zvuk opravdu skvělý. A taky že byl. A nejen zvuk.

Kärtsy neměl za celé vystoupení snad jediný tón mimo. Takhle prezicní pěvecký projev jsem dlouho neslyšel a ačkoli působil ze začátku trochu unaveným dojmem, nakonec se opravdu vytáhl a dokonce se během písně So Fine odhodlal i ke stage divingu. Zvuk byl tak perfektně vyladěný, že i kdybych neznal jedinou píseň, skvěle bych se ve všem orientoval.

Ihned po otvíraku nastoupila ze So Fine tvrdší rytmická věc Celtic Funk, která má opravdu chytlavý riff, následovaná funky věcí Mad Boy. Temnější klávesová skladba Freddie Laker následovaná veselejší hitovkou Misty Man jen podtrhla diverzitu nahrávky. Abychom si od So Fine trochu odpočinuli, zprostědkovali nám Waltari výlet do metalovějších počátků alba Torcha! skrze věc Lights On, byť byla v trochu jiném kabátu z posledního bilančního alba 3rd Decade, na její energii to ale nic neubralo.

Ten pravý mazec přišel ale až následně se skladbou Death Party, která je, jak sám Kärtsy prohlásil, jejich poctou thrash metalu. A že to nebyla ledajaká pocta. Takovou thrashovou nasypanou palbu jsem dlouho neslyšel a řekl bych, že skladba kopala snad ještě víc než na desce a nemuseli by se za ní stydět ani Slayer.

Překvapivě nezazněla asi nejznámější věc Atmosphere, která je pro Prahu jak střižená, protože je přímo o ní. Místo ní vybrala kapela z alba Big Bang další známý singl The Stage, který mi ale v živé prezentaci sedl paradoxně asi nejméně, byť nijak nevybočoval z vysokého standardu koncertu a paradoxně je to asi první věc, co jsem od Waltari slyšel.

Ačkoli Kärtsy dost často na spoustu věcí odkládá basu, tentokrát jí téměř nepustil z ruky. Odložil jí mimojiné u vzpomenutí desky Blood Sample, a sice u skladby Helsinky, kterou kapela uvedla prozaicky pod názvem Prague. Na chvíli se jinak veselý klaun proměnil v temného kazatele a ve stylu Laibach nám za doprovodu drtivých riffů převyprávěl celou skandinávskou osobní zpověď. Aby se kapela přihlásila i k nejnovější tvorbě, představila také píseň Postrock z jejich poslední studiové desky (nepočítaje 3rd Decade) s názvem Global Rock.

Protože Waltari velmi rádi hrají covery a skoro na každé desce je nějaký zastoupen, večer zazněly hned dva. Nejdříve jejich svérázná verze prastarého hitu Maddony - Vogue, která byla pro kapelu hodně důležitá a dodnes je hlavní páteří jejich vystoupení. V neposlední řadě to byl taky set uzavírající A Forest od The Cure. Covery byly skvělé odlehčení od jinak trochu složitějších, delších a snových skladeb ze So Fine.

První (Your) Nature is Wild byla naživo opravdu energická a její tanečnější rytmus rozjel celý sál. Další věc Mysterious zase ukazuje Waltari v úplně jiné poloze jako vystřižené od Soundgarden, jak ostatně sám Kärtsy píseň uvedl. Věc má až sludgeový nádech a její zatěžkané riffy ve stylu Black Sabbath jsou dalším prvkem v neskutečné diverzitě jejich muziky.

Naprostým vrcholem setu pro mě ale byla věc Autumn, která jako by vypadla od Anthrax a tóny ve zpěvových linkách mi způsobují to pověstné mrazení v zádech, které má správná hudba v člověku vyvolávat. Zde se i naplno projevil potenciál nových kytaristů, zvláště pak Eero Nykänena. Celý koncert šlapali jak hodinky a nebránili se i opravdu šíleným sólům. Bubeník Ville Vehviläinen předvedl také naprosto precizní výkon, jeho hra byla plná skvělých breaků, přechodů, tupanic, sypanic a groovů. Prostě to šlapalo naprosto skvěle. Holt bubeník Waltari musí zvládnou zahrát vzhledem k jejich stylovému rozkročení úplně vše. Ještě musím vzpomenout i postaršího klávesistu, který byl naprosto skvělým záskokem a dal o sobě vědět i osmibitovou melodií z Nintenda, která opravdu pobavila. Následně ho za klávesami nahradil Kärtsy a předvedl srandičku Piggy in the Middle taktéž z alba So Fine.

Celkově to byl naprosto skvělý komorní večer, který dokázal, že Waltari rozhodně nejsou za zenitem, naopak se představili jako svěží energická parta, která ještě má co nabídnout a co dokáže zahrát jak na Wackenu, tak i skvělý intimní koncert v zaplněném malém klubu. Že banda ještě nepatří do starého železa, prokázala i vcelku pestrá sebranka návštěvníků - zkrátka to nebyla žádná Death Party pro fosilní pamětníky, takže se už nemohu dočkat, až Waltari přijedou příště s úplně jiným setlistem (Big Bang slaví příští rok třicet let – mrk mrk ;)). Navíc se podle slov kapely připravuje nová deska, tak jsem fakt zvědav, s čím přijdou tentokrát. Určitě to bude nezapomenutelné, stejně jako pondělní večer.

Setlist:
1. The Beginning Song
2. Celtic Funk
3. Mad Boy
4. Freddie Laker
5. Mysterious
6. Misty Man
7. Death Party
8. Lights On
9. The Stage
10. (Your) Nature Is Wild
11. Autumn
12. Helsinki
13. Piggy in the Middle
14. So Fine
15. Vogue
16. Postrock
17. A Forest