Postupem času jsem se s pořadateli koncertů v Azylu dostal do zajímavého vztahu. Plně důvěřuji jejich dramaturgickým schopnostem a právě díky této důvěře mne hřeje pocit jistoty, že většina jimi pořádaných akcí bude stát za návštěvu, nehledě na žánr či původ vystupujících interpretů.

Poslední březnovou sobotu zavítali v rámci svého evropského turné do mého oblíbeného Azylu dvě maďarské kapely, Cvlt of Grace a Wasted Struggle. Poctivá domácí příprava slibovala energií nabité zlokluky z uherského podzemí, ač i tentokrát mi bylo jasné, že kapely z DIY hardcore/punk scény po celém světě zní živě téměř vždy naprosto odlišně, než je tomu na nahrávce. Někdy je to vítané, jindy zase na škodu, těch ovlivňujících a často i jen těžko ovlivnitelných faktorů se při undergroundových koncertech najde nemálo.
 
CVLT OF GRACE vydali svou novinku Path [http://cvltofgrace.bandcamp.com/album/path] pouhé čtyři dny před začátkem tour, tedy pro jeho následnou propagaci v ideální čas. Pětice mladíků sází na silnou riffáž a staví především na velice charizmatickém zpěvákovi Zolim. Hardcore v jejich podání je příjemně členitý, nechybí klidnější pasáže s potemnělou atmosférou a energie je vypouštěna v proměnlivých dávkách, což napomáhá dynamice vystoupení a tím i udržení pozornosti. Změny nálad přicházejí náhle a nečekaně, přátelská agresivita střídá zadumané úvody. Citelně je znát snaha vymanit se z žánrových klišé a bariér, ačkoli určité kompoziční postupy se chtě nechtě opakují, není to však natolik nápadné, aby to podlomilo váhu jejich tvorby. Nápadité bicí i promyšlená práce kytar obstaraly spolu s emotivním, i když trochu jednolitým zpěvem dobře poslouchatelné a absolutně uvěřitelné představení, kterému nepřál snad jen neoblomný a tvrdohlavý zvuk.

Oproti nahrávkám zní Cvlt of Grace živě mnohem živelněji a nespoutaněji, i samotná kapela působí nesmírně bezstarostně a šťastně, spokojenost i chuť je cítit z každého hrábnutí do strun. O dobrém rozpoložení všech v sále svědčí také crowd surfing zpěváka, kterému k této vylomenině stačili pouzí čtyři ochotní nosiči. I přes snad už nepostradatelné technické potíže zanechalo vystoupení pozitivní dojem a současně i otázku, zda máme u nás nějakou podobnou kapelu.
 
Pokud se o temnotu Cvlt of Grace jen občas otřeli, tak jejich kolegové WASTED STRUGGLE byli v tomto ohledu přímo frotéry. O jejich koketování s black metalem svědčilo mimo jiné i tričko s nápisem Mayhem na těle kytaristy. To zpěvák svůj svrchní oděv odhodil hned zezačátku vystoupení a oblažil nás tak svým tetováním přes celou hruď. Jeho vokální projev nebyl ničím doposud neslyšeným a v té čistější z obou poloh příliš přesvědčivě nezněl. Během setu kapela překvapila několika zajímavými a překvapivými momenty, bohužel je však v tom tlaku bylo složité byť jen zaznamenat. Naopak těch poutavých kytarových myšlenek se našlo vícero, jen se na můj vkus až moc často přelily do monotematické sypačky.

Nejsem si jist, zda se jedná pouze o můj dojem, ale set WS mi přišel jakoby rozdělený na dvě části. Ta první se nesla ve spíše obvyklejších HC rovinách, hudebně tedy na úrovni kapel, které se v Azylu vyskytují poměrně často. Avšak druhá půlka představila kluky v úplně jiném světle. Skladby zněly zadumaněji, více si hrály s náladou a atmosféra zhutněla. Úvody skladeb se přeměnily do čehosi post-metalového, až jsem měl pocit, že přede mnou stojí úplně jiná kapela, a dokázal jsem se tak mnohem snadněji do jejich hudby ponořit a užívat si ji. A přesně toho bych rád slyšel víc. Po opakovaném domácím poslechu jsem tuto (snad záměrnou) nevyrovnanost materiálu pocítil i na jejich loňské desce Guillotines, ale zřejmě jsem potřeboval slyšet to živě, abych si to vůbec dokázal uvědomit.

Co mne však na celém sobotním koncertu upoutalo nejvíc, byla ta bezmezná dávka vzájemného přátelství mezi oběma kapelami. S něčím podobným jsem se v Azylu setkal nedávno při koncertu francouzských Another Five Minutes a More Dangerous than a Thousand Rioters, avšak v případě Maďarů bylo toto kamarádství ještě o úroveň výše. Když jedna z kapel hrála svůj set, členové té druhé prováděli před pódiem takové vylomeniny, až jsem se musel smát. Gymnastická sestava v duchu Kokosy na sněhu nebo kliky mezi lidmi? Žádný problém. Společně zpívané refrény tolik neobvyklé nejsou, ale i ty mne dokázaly příjemně potěšit a upřímně se pousmát. Je vždy potěšitelné vidět, jak si zahraniční kapely užívají svůj pobyt u nás v Liberci, včetně následných afterparty, které bývají často až zhovadile bláznivé. Tentokrát nechyběla diskotéka a nespolečenské tance, kterých jsem se neváhal zúčastnit. Po mém odchodu míra skopičin dle doslechu ještě vzrostla, ale zase nemusím být u všeho hromadného svlékání, které se kde uspořádá.