Je to již podruhé, co se pro velký úspěch pořádající agentura Obscure rozhodla uspořádat rozsáhlejší turné britských Napalm Death po zemích Českých. Tentokráte se však na nějaké ty zastávky expandovalo i na Ukrajinu a do sousedního Slovenska a Polska, kde vidět Napalm Death a jejich spoludrtiče měli šanci i „metly“ z Varšavy, Krakova, Užgorodu a Banské Bystrice. Celé tour s Napalm Death pak jela stálá sebranka čítající Švédy Splitter a našince Pigsty, které na každém místě vždy doplňoval jeden z, většinou místních, supportů.
Na pražskou zastávku, kterou jsem navštívil, volba padla na Uprise, kteří se ovšem nemohli účastnit (však nějaké to info ještě proleze žurnály…), tak nahrazovali Pražáci Poppy Seed Grinder. A protože v Roxy panuje „policejní hodina“, tedy živá (hlasitá) produkce se ukončuje příchodem dvaadvacáté hodiny, a taktéž v mých útrobách zavládlo „krůůů“, opomíjím PSG a do Roxy přicházím až na Pigsty.
Ti, jak je jejich dobrým zvykem, předvedli vlastní verzi hudební (opravdové) zábavy, Prasečí fotbal, i zdravému rozumu oprošťující se show, Oživování již mrtvých hvězd, čili pomuzikantsku sype se o sto péro, hopsá se a křiklounsky řve o dvě stě pér, seká se, seká, až se krček ohýbá, páteř láme, pěstičkami Topina „bum bum“ do hlavy, však v ní toho po „zeleným“ až tolik není ;), hlavně, aby nám Thiefs nekradli ;-), ale zaznělo i něco z nových věcí (dvě?), a také cover, nikoli však Menóvr či Džudasi, tentokrát Kabát Dole v dole, a tak se ani nedivím, že jsou Pigsty stále oblíbenější.
Druhou - pódium Roxy - okupující cháskou byli Splitter, které jsem díky předskočení Hate Eternal a Misery Index během jednoho týdne viděl již podruhé. Ale mluvit o výraznější spokojenosti bohužel nemohu. Ne snad, že by Splitter neovládali své řemeslo, zde problém není, jen mě jejich vystoupení jaksi nebavilo. Těžko říci, zda v kapele nebyla dobrá atmosféra, jelikož zpěvák „si zlomil“ ruku (a kapela vlastně po tomto koncertu i tour ponechala svému osudu - nahradili je Opitze) a tím nebyla kapela ve své obvyklé kondici. Na Chmelnici byl průser zvuk, zde zas ta druhá stránka… oproti všem vystupujícím (PSG jsem neviděl) totiž postrádali onu energii, která rozhýbe jakékoli publikum, která zaujme návštěvníky, kteří přišli na ostatní kapely nenalazené na tento druh extrémního výplachu, a tak doufám, že byli spokojeni alespoň švédskému grindcoru pravověrní.
A „hurá, hurá“, čas Napalm Death přichází. Je zvláštní, že, i když zde Na Palmovce Smrt hrají „každou chvíli“, na ně stále chodí tolik lidí. A různorodých lidí, jejich publikum je totiž všemožného koloritu. A vlastně se není co divit. Napalm Death stále vydávají dobrá alba, to nové je přímo skvělé, fungují po celé čtvrtstoletí bez vážnějších závad a chyb na kráse, stále jsou věrni svému žánru a stylu a přitom nezaspávají dobu a jdou s ní dál, takže se na ně pak jdou mrknout jak „staříci“, tak fanoušci noví, fanoušci death metalu, grindcoru, punkáči… A díky tomu, co vše mají za sebou a jak jejich diskografie je obsáhlá, mají z čeho vybírat a mohou tak ukojit každého příchozího; a je v tomto případě nutné uvádět playlist, když všici stejně čekali ty své pecky, a ty zazněly? Jejich živá vystoupení hlavně mají stále sílu, protože Napalm Děd-ci na prknech přímo žijí, hlavně Barney je nepřehlédnutelný a i přes zaoblenější bříško by se svým rytmickým cítěním a taneční kreativitou byl schopen vyhrát ‘Dance Superstar‘, skladby (i ty rychlé) furt mají svou chytlavost a musí tak za srdíčko drapnout všechny (i náhodné) návštěvníky, což dokázala třeba On the Brink of Extinction z novinky. Je sice pravda, že začátek grind metalu, tak nějak jsem si ND zaškatulkoval, protože je to furt dost metal a přitom „ten“ grind, byl maličko rozjetý, chvílemi prostě trošinku nelícující, ale to se po pár skladbách srovnalo a band pak šlapal neuvěřitelně až do samotného konce.
A tomu modifikuji i závěr své recenze na aktuální album: „Je to tak! Napalm Death je 25 let, naflákali čtrnáctou desku a po šedinách či vráskách není ani vidu, ani slechu. Působí nekřečovitě, uvolněně, jsou rychlí, ohromně živí, v žánru rozmanití a třaskaví až to bere dech, a to i přes úctyhodnou délku celého setu. No co mám dál psát, už se těším na příště, tahle smrtka toho má ještě dost před sebou!“ Nezbývá snad než doufat, že se z Winter Assault tour stane tradice, rozhodně by to nebylo nepříjemné.