Není to tak dlouho, co jsem měl možnost si přečíst esej na téma „návštěvnost klubových akcí“. Pravdou je, že v poslední době je toho zas tolik, že si člověk opravdu musí vybírat, kam zajde, takže ta tuzemská scéna se musí spokojit s návštěvností slabší. Jenže v poslední době mám jaksi nějaké štěstí. Nevím, co se změnilo, ale kluby jsou povětšinou plné. Ať už to byl koncert CRUADALACH s LIVEEVIL nebo nyní mnou psaný Winter Metal Attack, který se v lednu hlásí se železnou pravidelností a protentokráte i zahraničním hostem.

Do klubu jsem dorazil časně, i když start byl naplánován až na 17. hodinu. Byl jsem zvědav na otvírák večera v podobě STOCKHOLM SYNDROME. Ti začali hrát přesně na čas, i za účasti trochu menšího houfu. Nevěděl jsem, co čekat, ale pánové na nás vybalili starý dobrý hevík, křížený hard rockem, nejinak než ve stylu MÖTORHEAD. Houpavý, jindy trochu rychlejší drive s anglickými texty reflektující současné problémy ve společnosti. Třeba píseň o křesťanství nikdy nezklame a sklidila slušný aplaus. Sic se nejednalo o pouhou kopii vzorových starých bardů, musím říci, že místy to docela drhlo. Vůbec nejsilnější byl rozjezd a pak konec, uprostřed setu jsem se docela nudil. Chtělo by to hrát více od srdce. Nicméně to však nemění vystoupení jako celek, které bylo plné příjemné nostalgické nálady, čímž si u mě kapela vysloužila sympatie. Přeci jen na naší scéně jich tolik v podobném duchu moc není.

Zatímco předchozí kapela byla především o zábavě a uvolnění, u 7SINS OF SURVIVING bych spíše čekal opak. Naneštěstí na mě působila ještě více úsměvně, než právě předchozí trojice. Tentokrát se na stage muselo narvat pět muzikantů. Kvantita lidí se zvýšila, nicméně kvalita hudby zas snížila. Kde jsou ty časy, kdy se klávesáci museli schovávat pod pódiem nebo za zástěnou? Teď je moderní mít klávesistku, co vám hraje akordový doprovod do hudby, kde je zcela zbytečný, ale velký výstřih jistě naláká. Tak to i bylo. Celkově se zahrálo jen pár skladeb, protože kapela dlouho zvučila své nástroje, ale za to jsem byl skutečně rád. Hudebně se snaží přiblížit asi BLEEDING THROUGH, které já mohu. Nicméně narozdíl od amerických pionýrů jim chybí větší nasazení, tah na bránu a charismatický frontman. 7SINS OF SURVIVING své klávesy mají skutečně jako pozadí, kytarově se není o co opřít. Občasné zrychlení, střídající se lámané metalcore riffy, které mají za úkol jediné - rozpohybovat dav. Skladby šité horkou jehlou podobné si jako vejce vejci. Kupodivu to ale funguje, však jsou zde ti věrní, ale nezávislého pozorovatele musí rozesmát ten styl „profíci“, který je čím dál více parodován a nakonec úplně zadupán do země hopsavou skákačkou, která měla být vtipná, ale není tomu tak.

RETURN TO INNOCENCE se několik let zpátky loučili s fanoušky a nyní zas pro změnu na stejném místě se vrací. Je to dobře. Tahle kapela má svůj styl a je lehce rozpoznatelná. Hrálo se hodně z předchozí desky Sal Lunae a samozřejmě i nového alba The Ring of Moon. Jsou to opět motivy na pomezí doom metalu a melodického death metalu s lehkou dávkou epické atmosféry. Po stránce zpěvu bez výhrad. Hlavní tvář kapely, kytarista a zpěvák Ax je jistě vycepovaný ještě ze svého působení v CRUADALACH, ale tak nějak si pořád stojím za tím, že právě tady je doma. RETURN TO INNOCENCE jsou docela proměnliví a místy je celkem těžké se i zorientovat, zvláště, přihlédne-li k podivnému zvuku, který místy utápí kytary, jindy zas melodické zpěvy. Nicméně jsem se bavil, z jejich vystoupení byla zkrátka slyšet ta vyhranost, zkušenosti a zápal pro danou věc, i když se nejedná o muziku, která by vás nějak více zmlátila, ba spíše uklidní a připraví na následující nelítostnou řežbu.

Tím jsem samozřejmě měl na mysli mostecké DEATHSTAR. Po dvou albech jsou již v tuzemsku zavedeným pojmem, a tak znalé nemohou moc překvapit. Nicméně tito pánové pokud zrovna neničí vaše sluchovody, jsou výbornými společníky a lehce byste si je mohli splést s nějakými geeky od počítačů, aspoň podle vizáže. Jakmile ale vystoupí vzhůru se svými nástroji, stává se z nich nezastavitelná mašina. Je to taková ta klasická nezastavitelná deathmetalová jízda. Abych pravdu řekl, tak mě na deskách moc nebaví. Jsou pro mě jako taková paralela ke švédským GRAVE, kteří jsou prostě taková cirkulárka, co stále jede na plný plyn a nevyplatí se na ni sahat, avšak i to po chvíli omrzí. DEATHSTAR jsou zas příkladem rozjetého vlaku, co se neobtěžuje přibrzdit ani na přejezdu pro auta. I když se místy objeví lehké odlehčení a nějaká ta kytarová vyhrávka, pořád je to jen prostředek k další rubačce s tím samým uřvaným vokálem. Pochvalou jejich setu budiž celkem slušný kotel, který se před pódiem začal tvořit a také klub již byl docela zaplněn, takže si myslím, že to byl pro Mostecké úspěch, i když já mám své, ryze subjektivní, výhrady.

Čas pokročil, a tak došlo i na nějaký ten thrashing. Jako první se chopili svých nástrojů UNBORN. Na WMA jsou častými návštěvníky, čili je pravidelný účastník festivalu jistě zná. Po zpětném hodnocení musím také říci, že to byla asi nejpopulárnější kapela večera - aspoň co do účasti a ovací přítomných diváků. Za mě musím poznamenat, že UNBORN by byli skvělá kapela, kdyby se občas nebáli trochu přitlačit na plyn. První skladba je v rychlém tempu, jak se patří, a pak se UNBORN začnou ubírat poněkud krkolomnější cestou melodické roviny, na které se svezli třeba THE HAUNTED. Po času jejich setu to vyrovnávají hlavně díky charismatickému frontmanu. Ale i k jeho snaze k melodickým linkám mám své výhrady. Prostě mi tam nesedí. Kapela rozhodně není nudná, poslouchá se dobře a své fanoušky potěší, ale chybí mi tam ten živočišný element, který obvykle v thrash metalu hledám. Zahrát rychtu jen v podobě první a poslední skladby je zkrátka pro mě příliš málo.

Nadešel čas na zahraničního hosta. Kapela ZODIAC ASS je napůl rakouská a německá. Stylově se dá zařadit někam na pomezí pozdější éry SEPULTURY nebo SOULFLY, které vážně nesnáším. Po celou dobu jsem s tím tak trochu bojoval. Chlapi přiznali, že jsou v Čechách poprvé. Anglicky umí asi tak jako já německy. Ale těch pár vět a české fráze jako „na zdraví“ při popíjení piva to vynahradí. Bylo vidět, že hraní mimo rodnou zemi je pro ně něco nového a příjemného. Posilnění lahodným mokem se také jistě na jejich výkonu podepsalo. Celkově vzato to nebylo špatné, ale ani nic extra, co by se výrazněji vrylo do paměti. Skladby valící se spíše ve středním tempu nepostrádaly razanci i náboj. Lidí oproti UNBORN ubylo, ale faktor pařby se zvýšil. I když čas jejich setu odpovídal hodině, neustálé protahování mezi jednotlivými skladbami mi docela vadilo, ale zřejmě to bylo způsobeno tím, že kapela má na kontě dvě alba, ze kterých se zřejmě těžko vybírají ty silné věci, které by nezněly jako lechtání peříčkem. Tak jako tak, byla to ideální příležitost si trochu zablbnout a trochu rozpohybovat dav.

Při pohledu na hodinky bylo jasné, že do půlnoci akce určitě neskončí, jelikož se ještě čekalo na HALALÍ. Ti mají většinou tu smůlu, že akce ukončují, a tak se mi zdá, že vidět je někdy před půlnocí je docela umění. Klub se pomalu vyprazdňoval a zbyli už jen zvědavci, opilí, kterým to bylo jedno a příznivci grindu, mezi něž se také počítám. Tahle partička, ač je oděna do funny kostýmků převážně dámského střihu, umí ale vzít za otěže. Jednotlivé skladby jsou střídány jak v tempu tak i stylech. Můžeme slyšet punk, grindcore, místy hardcore, ale pořád to má šťávu a nadhled. Pánové jsou na scéně dost dlouho, a tak už vědí, jak na to. Jejich úvody k jednotlivým flákům jsou vážně zábavné. Chlapi se sice báli, že zůstanou jen dva lidé, ale i přes půlnoc nás je pořád dost. V sálu se strhla solidní mela a vedle sebe jsme mohli vídat ladné slečny, jak vesele hází vlasami do rytmu a chlapy, co se vzájemně rozbíjí a skáčou dolů z pódia nebo padají na zem, kde už je asi tak dvoucentimetrová vrstva rozlitého piva. Faktor pařby je konečně pět! Technická vyhranost a preciznost je skvělá, vokál je parádní. Skoky z kvikotu do jiných poloh bez problému. HALALÍ mají charisma a hrají na naše poměry docela originální a zábavnou muziku, která se dá poslouchat dosti dlouho, aniž by nudila. Ale to už v půl jedné i nervózní zvukař dává na vědomí, že se končí, nicméně kapela vyhodí ještě dvě věci se slovy, že jsou placení až do jedné. Tohle prostě nemělo konkurenci. Myslím si, že jako ukončení to bylo více než skvělé.

I přes těch několik výhrad, které zde byly popsány, jsem byl s dalším ročníkem WMA spokojen. Tato akce má výhodu v přátelské atmosféře a lidech, kteří sem chodí pravidelně. Sám jsem potkal hodně známých tváří. Ale jistě se byli podívat i ti, kteří přišli jen podpořit svoji oblíbenou kapelu. Prostor klubu Nová Chmelnice nebyl v ničem ušetřen, zvuk byl povětšinou, až na pár problémů u RETURN TO INNOCENCE, dobrý. I když letošní nabídka koncertů je velmi nabitá, na rozdíl od sucha, které bylo předloni, akce měla své opodstatnění a veliká účast tomu jistě dává za pravdu. Tak zas za rok.