Debutové album projektu Absent In Body je z vícero pohledů pozoruhodná záležitost, kterou by fanoušek drsné alternativy určitě neměl minout. Jednak jde o spolupráci známých person ze zavedených kapel, dále se jedná o neortodoxní, těžko zařaditelnou hudbu a v neposlední řadě stojí za to prožít silně sugestivní dojmy, které dokáže tato „začínající“ kapela skrze víceméně jednoduchou hudbu vyvolat.

Dá se mluvit o sludge nebo post-metalu případně industriálu, ale esenci toho, co uvedené škatulky představují, na albu nenajdete. Mám-li zjednodušeně popsat, co se v hudbě děje, přirovnal bych to ke spirituální seanci, kdy niterní prožitek kapela instinktivním způsobem promítá do hudby. Po muzikantské stránce je to celkem minimalismus, ovšem výsledný efekt je velmi silný.

Často se opakuje jednoduchý repetitivní riff a tvrdý, monotónní rytmus, který se různě transformuje, někdy do nečekané podoby. Např. v polovině Spirit In Spite hudba z hlasitého lomozu přejde plynule do tichého brnkání spojeného s mluvenou recitací a v této poloze skladba doznívá dalších bezmála pět minut.

Na začátku The Ares/The Ache zase dlouho hrají samotné perkuse, které provází pouze zneklidňující bzučivý sampl. Po nějakém čase se do toho kapela sice opře a zahřmí pekelný drone-doom a ostrý řev, na závěr však opět zní tiché tóny, chorály, ambient. Na albu se podobně kontrastním způsobem střídají hlukové a klidné pasáže poměrně často a nejednou to působí zvláštně, v podání Absent In Body je to však přesvědčivé a originální.

Hudba jede konstantně v pomalém tempu, zvuk je tlumený, má hodně basů a co se týče songwritingu, to kapela nijak extra nehrotí. Skladby mají většinou hodně dlouhý rozjezd (a vlastně i dojezd), ale nuda se nedostavuje. Čtveřice dokáže pracovat s dynamikou a ony natahované pasáže díky umně budovanému napětí baví. Album má při pěti položkách celkem třicetšest minut a po doznění posledních tónů The Half Rising Man se mi toho zdá skoro málo.

Další zajímavý point je samozřejmě sestava. Spolupráce Kellyho (Neurosis) se členy Amenra asi nepředstavuje nic nepředstavitelného, ale fakt, že se uvedené trojici podařilo vykopat z hrobu samotného Igora Cavaleru (ex-Sepultura) dodává projektu skutečného lesku. Zde však nejde jen o šikovné zviditelnění se. Jeho zapojení beru jako zásadní skutečnost, neboť jsou to především bicí, co z nahrávky ve finále nejvíce ční a Brazilcův cit pro šamanské, tribální rytmy považuji za velmi důležitý aspekt nahrávky.

Kytary na desce jsou samozřejmě také slyšet, a to docela hodně, nesnaží se však o výrazné riffy nebo vyhrávky. Fungují spíše jako hutný, bažinatý spodek, nad kterým se krom zpěvu občas rozeznívají různé strašidelné zvuky. Skladby mají díky použitým samplům lehce industriální tón, což beru též jako zajímavé zpestření.

Z alba těžko vyzdvihovat některý kus. Deska funguje nejlépe jako celek, který musíte dát v kuse, abyste nasáli atmosféru a poddali se oné specifické náladě, která je bezútěšná, temná, nabízí však i pocit katarze a uvolnění. Nejvíce mě na Plague God bere ale asi ten fakt, že album je ultra heavy, skoro bych řekl brutal, přitom to ale není kravál. Naopak hudba je to z velké části klidná, pomalá, usazená.

Podobné supergroup projekty dle mého zpravidla nemají nějak nadstandardní přínos, v případě Absent In Body to však vypadá na výjimku. Tady spolupráce slavných jmen skutečně zafungovala a přinesla překvapivě hodnotný výsledek, který, když to vezmu kolem a dokola, mě baví víc než poslední desky domovských kapel uvedených muzikantů.