Dlouho jsem přemýšlel, jak se k Bleed the Future postavit. Předchozí Relentless Mutation jsem totiž prdnul plnej počet a valil jí snad jako žádnou jinou desku za několik posledních let. Mezitím se okolo rychlíků z Vancouveru strhla mánie, jak tomu kdysi bylo v případě jednoho německého Turka, jehož třetí desky se už asi nedočkáme. Jasně, Kanaďani si už 10 let jdou za svým a konečně sklízí plody svého konání, až svým přístupem adorace rychlosti ad absurdum zvrátili celý tech death svět na svou stranu. A konečně je tu po nekonečném koncertování následovník, který zůstal lehce za očekáváním. Za očekáváním čeho? Mých představ? Nejspíš.

Jak jinak si vysvětlit mou nespokojenost, když Bleed the Future v nejlepším možném světle na Relentless Mutation navazuje a ne jen v lecčems, ale skoro ve všem ho překonává? V rychlosti určitě, v líp definovaných a údernějších nápadech, ve vypointovaných a semknutějších skladbách, ještě namakanějším zpěvu, ultra hustý baskytaře (snad to nej, co v atletickým metalu můžete slyšet), nebo ve zvuku, který – hurá! – není totál digitál a je zbaven zprasených bicích, kde triggery zní, jak když se sypou diabolky z Tik Ťaku. Po formální stránce je Bleed the Future mnohem vyspělejším a dotaženějším albem a Archspire na něm dotáhli formu přetechnizovanýho, melodickýho brutal deathu k dokonalosti a v plné síle představují to, co je činí jedinečnými. Žádné druhé Archspire na scéně fakt nenajdete.

Jenže furt je to tu jenže. A není to moment překvapení, který by výsledný dojem po Relentless Mutation kazil. Problém je, že předchůdce na první dojem byl chytlavější a prakticky hned zalezl pod kůži, aniž by ze své působivosti i přes své chyby (zvuk, a někdy jalovější melodie) dosud cokoli ztratil. Bleed the Future je i přes slyšitelný nadhled až moc dokonalá, čímž mi lehce vyznívá jako produkt a ‚random hudba‘ generovaná nejmodernějším počítačem, ale nemůžu tvrdit, že je to muzika dělaná na zakázku, to ani hovno. Je kompaktnější, působivější a dynamičtější, ale místy je v ní toho komponování na mě už trošku moc a klidně bych i nějaké ty zvraty, bridge a návaznosti tří strunných nástrojů (tvl, ta basa!) oželel. Na druhou stranu ale nebudu tvrdit, že mi to nedělá dobře na káro a že se netěším, až do nás Archspire tohle nandaj naživo.

Jak ukazuje čas – desku poslouchám víc než měsíc – Bleed the Future prostě potřebuje víc poslechů, protože vše je tu ještě sofistikovanější a ještě rychlejší a ještě vyhrocenější. A především ne na první dobrou. Proto postupem každého poslechu deska roste, vše dává ještě větší smysl než minule a vylézá, jak dobrými skladateli Archspire vlastně jsou (lepší song než Golden Mouth of Ruin letos už nikdo udělat nemůže). Ale žádný strachy, Bleed the Future je opět vražda a v tech deathu letos už asi nic lepšího nevyjde. STAY TECH!