Je téměř nemožné psát cokoliv o Ashenspire a aspoň částečně nezmínit jejich podobnost s dnes již legendárními A Forest of Stars. Ti totiž patří mezi kapely, které přišly s natolik unikátním výrazem, že když se objeví jakákoliv další, která se jim jen lehce přiblíží, je velmi snadné ji označit za sprostou kopírku. A buďme k sobě upřímní, skotští Ashenspire se AFOS podobají fakt hodně. Dokonce tak moc (a teď to myslím bez jakékoliv nadsázky), že kdybyste si jejich hudbu pustili bez přečtení názvu kapely, dost možná budete na pochybách, jestli se fakt nejedná o novou desku známého gentlemanského klubu lesa hvězd.

Už na svém debutu Speak Not of the Laudanum Quandary z roku 2017 Ashenspire na Angličany jasně navazují. Avantgardně progresivní vyznění black metalu s houslemi z desek AFOS úplně jasně vychází, a když Alasdair (zpěvák a bubeník v jedné osobě) otevře ústa, okamžitě se ozve hlas Mistra Curse. I přes okatou kopírku má však smysl prvotinu Skotů poslouchat, protože nějaký vlastní vliv je zde přece jen nepopíratelný. A i když mi na této nahrávce x věcí nesedí, třeba částečně afektovaně teatrální zpěvy, ve výsledku není vůbec špatná. A co si budeme, A Forest of Stars taky nevydávají nová alba každý pátek, plus mají dost možná to nejlepší už za sebou, tak jednou za čas nevadí si pustit něco podobného ale s jiným jménem.

Větší díru do světa však udělali Ashenspire až s letošní novinkou. Hostile Architecture je po všech stránkách kvalitnější a vyrovnanější než prvotina. A byť jasně navazují v nastoleném stylu, žádné velké odbočky se nekonají, přeci jen zde jdou slyšet i nové vlivy. Jednak se zde objeví i nějaké nové nástroje, třeba saxofon s dulcimerem hned v první skladbě, mnohem propracovanější je také práce s více zpěvy, ale celá nahrávka je i díky kratší stopáží mnohem kompaktnější a zároveň intenzivnější. Atmosféričtějších pasáží rovněž ubylo a jedná se o mnohem svižnější avantgardní metal.

Vliv A Forest of Stars je stále velmi patrný, vzhledem k vokálu a houslím to asi ani nijak nejde. Skotům se ale podařilo nahrát tak dobrou desku, že při jejím poslechu jakkoliv odpadá negativní pocit z toho, že to je dost přiznaná kopírka. Svým způsobem je až fascinující, jak dvě kapely, které čerpají textovou inspiraci z úplně jiných témat (A Forest of Stars jsou prostě 19. století a hodně to akcentují, zde se bavíme o architektonických prvcích brutalismu atd., čímž se dostáváme poměrně blízko k Imperial Triumphant), dovedou dosáhnout velmi podobného vyznění.

Zkrátka kde mají AFOS viktoriánskou estetiku, humor, smrad londýnských uliček, opia a hniloby, Ashenspire mají beton, azbestový prach a zoufalost z neschopnosti cokoliv dělat s tou stokou, ve které žijeme a žít budeme. Nepřijde mi, že by tam byla nějaká nadsázka, je to prostě zoufalý, smutný, zlý a upřímný. A právě vyhrocenější provedení oproti debutu, více disonancí, tlaku, inklinace k Akercocke polohám, možná i větší příklon ke Code s Vulture Industries a celkově napjatější atmosféra novince fakt prospívá a pomáhá akcentovat ten správný feel. Dokonce se nebojím napsat, že Ashenspire nahráli desku, která je ještě lepší než některá alba AFoS.

I přes lehce zpochybnitelnou originalitu se zde totiž bavíme o jedné z nejvydařenějších avant-metalových nahrávek posledních let. Jediné, co mi zde nesedí, je opět poněkud patetický zpěv (třeba v šesté skladbě), ale jinak se vše oproti minule výrazně zlepšilo, a když na chvíli zapomeneme na ortodoxnější black/death věci, asi jsem letos moc lepších alb než Hostile Architecture neslyšel. Není tedy náhoda, že je zároveň i nejlépe hodnoceným letošním metalovým albem na portálu Rate Your Music a momentálně i devatenáctým nejlepším albem bez ohledu na žánr.