Norsko oproti svým skandinávským sousedům mnoha zvučnými jmény na poli grindcorového lomozu zrovna neoplývá. Když nepočítám Livstid, kteří v počátcích také občas zasypali, vybavím si vlastně jména pouze tři – Parlamentarisk Sodomi, Psudoku a právě Brutal Blues. A za všemi třemi stojí jistý Steinar Kittilsen. První dvě kapely jsou navíc jeho sólovými projekty (+ případní hosté). Druhou polovinu Brutal Blues tvoří (v tomto případě) bubeník a vokalista Anders Hana, dnes již bývalý člen noise/experimental(/jazz/rock) zvěrstev MoHa!, Ultralyd, Noxagt atd.

Hádám, že jedním z hlavních důvodů vzniku BB, byla chuť hrát materiál do značné míry podobný Psudoku naživo (dle slov samotného Steinara je živá verze Psudoku neproveditelná). Space Grind od Psudoku a hlavně následné Planetarisk Sudoku považuji za jedny z nejosobitějších, nejšílenějších a nejzábavnějších (+ -) grindových desek minimálně posledních deseti let. Pokud neznáte, zkuste si představit srážku Naked City, nebo Mr. Bungle s Discordance Axis, přidejte špetku Melt-Banana a The Locust a budete mít hrubou představu, o co jde. Šílená, technická, naspeedovaná směs grindu, jazzu, noise/math rocku, elektroniky a kdo ví, čeho všeho ještě, a navíc je to poměrně chytlavé. Kittilsen si vytvořil i jasně rozpoznatelný, osobitý kytarový zvuk, typický, „úsečný“ styl riffování a skládání vůbec, na který dobře pasuje ono označení „space grind“. Hudba Psudoku zní jako grindový soundtrack, nebo vyloženě zhudebnění nějaké staré, zběsilé, vesmírné PC (konzolové/automatové) střílečky, nebo hyperrychlého pinballu – neustálý dojem, že se „to“ (hudba/zvuk) pořád od něčeho odráží a ještě se „to“ odehrává v zrcadlovém bludišti (dobrým grafickým ekvivalentem je právě obal BB). A všechny úhly jsou tu jaksi „špatně“, řekl by klasik.

Brutal Blues do značné míry zní jako o něco jednodušší, žánrově střídmější, noiseovější verze Psudoku (především první desky Space Grind). Z výše zmíněné srážky/mixu kapel bych asi odebral Mr. Bungle, ale jinak to vlastně pořád přibližně sedí. Je to zkrátka víc „raw“, ale stále relativně technický math/noisegrind. V průběhu většiny skladeb se střídají výbuchy kontrolovaných, přesně odměřených noisegrindových (stop´n´go) výsypů a složitějších math(/jazzy?)grind struktur. V pár místech mě i napadlo, že to vlastně trochu připomíná nasypanou, grindovou verzi druhé poloviny Library Subterranean od Kayo Dot. Do toho ještě psycho/space/noise/elektronické pazvuky a (ne)řádně zechované vokály – neartikulovatelný řev, jekot, výkřiky a častá „ugh!“ (+).

Přestože mě i tato hrubší a hlukovější verze „space grindu“ baví, stejně se nelze ubránit srovnání s deskami Psudoku, které jsou přece jen o level zajímavější, barevnější, skladatelsky promakanější. Nicméně, i tohle surovější pojetí má své kouzlo a hlavně, co se týče živého provedení, můžu koncerty Brutal Blues jen a jen doporučit. Zatím jsem měl tu čest 2x a takhle osobitý, ujetý a energický výmaz se tu moc často nevidí. V rámci letošního tour se tentokrát na Prahu nedostane, ale bude je možné vidět 22. 6. v brněnském Bajkazylu a 23. 6. na Noise Party/NAAB festivalu – tentokrát ve Skalákově mlýně, v Meziříčku na Vysočině.