Někdy člověk, pokud se věnuje na nějaké činnosti na pravidelné bázi, cítí únavu. I když to dělá pro vlastní potěchu, je myslím normální, že pochybuje o jejím smyslu. Já osobně jsem v posledních týdnech dosti pochyboval o smyslu hodnocení hudby, zejména o utrpení při bodování u vlastních recenzí. Lámat si hlavu, jestli ten či onen chorobnej valivej death metal obodovat 7 či 6 body mi začalo připadat zbytečné. Rozhodl jsem se proto svou bodovou škálu vyzkoušet poslechem a recenzí úplně náhodného alba.

Volba padla na Cernunnos (německý atmosférický black metal), a řeknu hned, že šťastnou ruku jsem neměl. Snad mě podvědomě lákalo, že si tak kdysi říkal Tor-Helge Skei z geniálních Manes, možná mě nalákal jelen na obalu, co si budeme povídat, jelení mystika… Nezáleží na tom, protože po intru, které zní opravdu skvěle (a jen za ně speciálně připočítávám jeden bod v celkovém hodnocení), se rozezněla hudba tak veskrze průměrná, že potit o ní několik odstavců bude oříšek.

Technicky je album v pořádku a i zvukově je ošetřeno dost slušně. Potíž je v tom, že absolutně postrádá nějaký autorský rukopis. Miliontý klon jednoduchého black metalu, jehož finální podobu provždy stanovilo Filosofem. Vždy, když už se schyluje k zajímavému momentu, je něčím spolehlivě utopený. Sypačka, která ale vůbec nesype (Abnoba Mons), melodie, která na síle nenabere, přestože by mohla být zajímavá (Frosta), a atmosféra, která patřičně nezhoustne (Schattenquell). Z takových ingrediencí se prostě black metal, který bych mohl někomu k poslechu doporučit neposkládá.

A co dodávat? Nic.

A abych se vrátil k otázce nastolené v úvodu - bodovat asi smysl má, protože cokoli do 5 v dnešní obrovské kvantitě znamená jednoduše palec dolů.