Moderní metal a zejména djent tvoří páteř pro tvrzení, že to jsou styly, které zažívají co do výskytu nových uskupení největší rozmach a boom a že stranou tak trochu ostrouhávají ostatní styly. To je zdání, které rozhodně mate. V dnešní době toho vzniká neskutečné mraky, a když se člověk dostane přes síto post-, sludge, stoner metalů či space rocků, musí se logicky dostat k tomu základnímu kameni: (hard) rocku.

Crobot jsou americká kapela z Pottsville z Pensylvánie a k odkazu hard rocku se hrdě hlásí. Dali se dohromady v létě roku 2011, v následném roce se objevilo EP The Legend of the Spaceborne Killre a dva roky na to spatřuje světlo světa plnohodnotná deska Something Supernatural.

Škatulkování je v poslední době dost ošemetná věc, v případě Crobot onen hard rock může také být lehce náběh na vidle, pokud teda pod tímto termínem budou třeba AC/DC první kapela, která někomu přijde na mysl. Z Crobot jde cítit spíše hippie nálada a uvolněnost květinové doby, než šablona velkých stadiónovek z let následujících. Rock’n‘rollová rytmika je základ jejich hudby a v tomhle ohledu se dá mluvit o hodně intenzivní rytmice. A je, troufám si říci, tou první věcí, co posluchače zaujme. Když se Crobot věnuje další a další poslech, člověku to nedá, tento rukopis musí odněkud znát. Crobot za jedny z inspirátorů uvádí Rage Against The Machine, kteří to měli taktéž velmi dynamické. Nebojím se říci, že Pensylvánští vycházejí z podobných vzorců. Bratrská dvojice Figuearovců obsluhující basu a bicí pracuje stejně obdobně jako pánové v RATM. Tím dávají dost prostoru pro kytaru, která sice není tak excentrická a drží se samozřejmě víc rokenrolových figur a písničkovosti, byť si sem tam nějakou ulítlost a psychedeliku v jemných nuancích dovolí. Celému cirkusu vévodí neméně kvalitní a hlavně variabilní zpěv Brandona Yeagleyho, výšek a polohových změn se rozhodně nebojí. Celek šlape na první dobrou a hlavně, deska má spád. Do její dramaturgie se vešly i dva pomalejší vály, ale o klasickém ploužáku na sobotní tancovačku se hovořit nedá, spíše jejich nálada dá nejvíce vyniknout jejich práci s rytmikou a hlasovým projevem Brandona a jsou na albu takovým příjemným bonusem.

Crobot jsou milé překvapení a pro mě tak trochu zjevení, že i nově vznikající kapely se nemusí lomozit v tunách bahna nebo moderních not, ale dokáží zaujmout i „obyčejným“ rock’n‘rollem. Aktuálně si to valí Evropou jako zahřívači Black Label Society, ale dle jejich webu si to střihnou 13. 3. na 007 před Black Tusk. Dojdi a nezapomeň džísku!