Italsko-norská družba Darvaza spojuje tvůrčí ambice Omegy a Wraatha. Hudební působení obou členů by vydalo na celý článkový seriál, v rámci recenze tak stačí podotknout, že individua stojí za mnoha relevantními projekty, ze kterých lze vypíchnout jména jako Blut Aus Nord nebo Mare.
Darvaza patří mezi kapely, kterou lze označit v rámci tvůrčích ambicí členů za zemitější. Tvorba se drží převážně norských trademarků – skladbám vévodí sypačky a tremolo, které občas utne pomalejší hellhammerovská mlátička. Výrazněji se neodskakuje k experimentování, hudba maximálně koketuje s chorály a špinavými nápěvy z hrdla Omegy.
Navzdory relativně tuctovému mustru Darvaza rezonuje. Hudbou probíjí divokost, fanatičnost, jistá esence chátravého majestátu. Songy jako Towards the Darkest Mystery umně upouští obojek zběsilosti, The Silver Chalice naopak představuje pokleslou epičnost, kde se repetitivní riffy snoubí s chorálem a jednoduchou, byť efektivní synthovou linkou. Není třeba dodávat, že naživo vše funguje o poznání intenzivněji. A právě díky specifické energii má Darvaza na poli soudobé scény čestné místo. Není divu, že kapelní emblém kombinující sigilu Leviatana a hada zdobí řady džísek.
Po triumvirátu krátkých nahrávek následuje dlouhá Ascending Into Perdition, a zatímco zvukem následuje na poslední Darkness in Turmoil, přístupem působí převážně vyklidněněji, jakoby se Darvaza chtěla soustředit na meditativnější, epičtější a vrstevnatější stránku věci. Divokost desce zcela nechybí, jen se ozývá v menších intencích.
Ascending Into Perdition funguje nejlépe v momentech, kdy se odráží od mustru dvou výše zmíněných skladeb. Z osmi tracků boduje nejvíce The Spear and the Tumult, která docela okatě obšlehává Towards the Darkest Mystery, jde pouze po minimalističtějším vyznění, ale přesto se jí daří navodit esenci kapely v adekvátní síle. V rámci náboje příliš nezaostává finální Silence in Heaven, ve které se vrací synthový lead z The Silver Chalice. Track desku uzavírá pomalou, avšak údernou koncovkou.
U zbytku desky už tolik nezatrne, nejde ale o zklamání. Darvaza spíše předvádí standard, u kterého bude někomu chybět nedostatek hudební agrese. Ascending Into Perdition totiž nevystřihavá variace na zběsilejší kusy á la A New Sun nebo A Hanging Sword, spíše se pohybuje v kontemplativnější podobě Fearless Unfeard He Slept, ke které má nejblíže předposlední The Second Woe.
Ascending Into Perdition vesměs nenabídne moc nového. Sází na jistotu a navazuje na formuli vyzkoušenou na třech EP, kterou převádí do celistvějšího formátu, občas nedosahuje předešle nadhozené intenzity. Když už se ale trefí, uhrane výsostně.
Vložit komentář