Italské Destrage jsem před osmi lety považoval za velmi příjemné zjevení. Kapela nezněla tuctově a díky originálním nápadům a instrumentální kvalitě z tehdejšího zástupu uniformních metalcore skupin sympaticky vyčnívala. Skladby se tvářily jako divoký mišmaš, zahrané však byly natolik přesvědčivě, že stejně jako termín mathcore pasovalo i označení progressive metal.

Nové album So Much. Too much. toto nastavení potvrzuje. Kapela opět hrotí skladby všemi možnými směry s tím, že instrumentálně je vše opět provedeno v precizním nadstandardu. První polovina alba je, jak nakonec naznačuje samotný název, skutečně overdrive. Komplikované kytarové linky nejedou chvíli stejně, rytmika se kroutí, a ještě se do všeho míchá elektronika. Chvíli to celé běží ve fofru, aby se to vzápětí přetransformovalo v pohodičku s hitovou melodií, ale zas jen na pár taktů, než to hoši zase pošlou jinam. Při poslechu je třeba se docela soustředit, aby člověk pochytal vše.

Hudba působí tvrdě, ale dojem není stejný jako u ostatních metalcore kapel. Nejblíže jsou Italům asi Protest The Hero případně Between The Buried and Me, ale spíše pro celkovou komplikovanost než songwriting. Rozdíl spočívá v tom, že kytary v Destrage nejsou tolik o sólech a vyhrávkách, více jde o rytmické změny a střídání rifů, které pak kapela míchá s popovými melodiemi či elektronikou. A v neposlední řadě jsou Destrage mnohem větší hitmakeři.

Frontman na albu střídá growl a scream, často ale i čistým hlasem zazpívá melodický refrén. Je cítit, že se snaží vybalancovat všechny možné vokální polohy a zároveň hlas neupřednostňovat tolik v celkovém zvuku. Je to docela těžký úkol, kupodivu se ale daří. Pomohlo mj. i to, že Paolo svůj vysoko položený hlas trochu zkrotil, neječí tolik a v těch melodických momentech zní příjemně.

Trochu ořech je ten elektro aspekt. Elektroniky je na novém albu docela dost a musím konstatovat, že nevím, jestli je to ku prospěchu věci. Dříve šlo spíše o drobné doplnění či outra, zde jsou však elektro beaty a zvuky často přímou součástí skladeb, až se začínám trochu děsit, jak bude vypadat živá prezentace. Kytary a zpěv jsou také modulované a celek, byť nezní špatně, je přeci jen trochu víc syntetický, než bych si představoval.

V úvodních třech peckách kapela ždíme doslova svoje možnosti. Zkuste třeba v Everything Sucks and I Think I Am a Big Part Of It spočítat počet riffů, motivů, změn. Je toho dost, drží to však pohromadě a neztrácí švih. Na začátku breakdowny, pak lehčí chaos, vzápětí fajn melodická pasáž a na konci groove jak prase. Říkám si, že takto nadupanou věc jsem v daném žánru dlouho neslyšel.

Druhá část alba je klidnější, zároveň ale hitovější. Počínaje baladou Sometimes I Forget What I Was kapela ubere plyn, ale řetěz nepadá. Zpěvná An Imposter naopak album nakopne stejně jako převzatá Vasoline. Parádní cover už jen tím, jak je nečekaný. Hitový výplach Unisex, Unibrow připomene, s kým máme tu čest, a závěrečné akustické rozloučení Everything Suck Less kolekci příjemně ukončí. Dramaturgie alba je výborná.

Na posledních albech si Italové možná trochu vybírali oddechový čas, až jsem si pomalu začínal myslet něco o nenaplněném potenciálu. Po poslechu novinky však beru tyto úvahy zpět. Destrage jsou zpět v plné síle. Jsou originální a nedostižní. Mají nápady, šlape jim to a hýří pozitivní energií, což na metalové scéně také nebývá časté. Borci z Milána jsou zkrátka v laufu a So Much. Too much. je neskutečně nabušená, barevná a multižánrová deska, jaká se moc často neslyší.

Slyšet však bude 13. října ve Vopici, budeme u toho!