Je to spíš jen náhoda, ale letos mi italský death metal připadá ze všech krajin nejplodnější. A to nemluvím jen o Ad Nauseam. Napadají mě z poslední doby Avtotheism a připomenu taky Cosmic Putrefaction.

Samotní Devoid of Thoughts svou muzikou neobjevují Ameriku, sci-fi tematika a obal možná svádí k hledání podobností s moderními americkými (sleduj once again ten oslí můstek!) death metaly, najmě Tomb Mold a Blood Incantation se pro srovnání nabízí. Hledání podobností je tady ale spíš zavádějící, protože Devoid of Thought se netlačí do technické části deathmetalového spektra. Vazbení a vrstvy kytar jsou dokonce i blíž nějakému post-metalu, nebo hodně deathovému shoegazu.

Když už jsem shora zmínil Ad Nauseam, připomenu rád jejich rozhovor, ve kterém se Andrea hodně bavil o zvuku. Tak právě Devoid of Thought prezentují ten jím zmiňovaný moderní deathmetalový zvuk postavený hodně na kompresi a nakladení mnoha vrstev kytar přes sebe, takže ať chceš nebo nechceš, bude tě výsledek tlačit na solar. Prolínání kytar, to musím přiznat, je v jejich případě docela efektní a maximalizuje i ne úplně nejoriginálnější riffy a melodie.

40 minut uběhne sice rychle, ale k úplné spokojenosti něco chybí. Nebo lépe řečeno přebývá. Riffy šlapou, songy jsou dobře napsané a zní to všechno vlastně dobře. Chtělo by to ale stopáž zkrátit a některé zbytečně natáhnuté pasáže pročesat. Nejvíc se to týká úvodů a závěrů skladeb, ale i počet repetic riffů mi připadá zbytečně velký.

Devoid of Thought míří spíš do té lepší poloviny letošního death metalu. Obávám se sice, že za půl roku si na jejich album horko těžko vzpomenu, ale když je chuť na řezající kytary, několik poslechů bez uzardění doporučím.