Není to poprvé, co se na stránkách Marastu setkáváme nad trochu šíleným pokojíčkáčem francouzského multiinstrumentalisty s přezdívkou Asthâghul. Eternity of Shaog jsem před dvěma lety hodnotil (možná až moc?) pozitivně, a dobře to dopadlo i na aktuálním albu Consecration of…. Ba dokonce přihodím i bodík navíc za alespoň částečné zkrocení chorobné touhy chrlit monstrózní porce hudby.

Známe maniakální blackové instrumentalisty a skladatele, kteří chrlí hodiny a hodiny stále stejné hudby. Jejich kvalita sahá od slovutných (Varg) přes kvalitní (Roman Saenko) až po úplné blázny (Kenny Vu). Asthâghul, který svůj projekt pojmenoval Esoctrilihum, je tak někde uprostřed. Jeho hudba je naprosto svébytná, originalitu a jasně rozpoznatelný zvuk jí nemůže nikdo upřít. Velký problém byl u předchozích nahrávek úplně jinde – v kvantitě naprosto neuměřené kvalitě. Vždyť od alba Inhüma, kterým se vyšvihl do žánrové špičky, uplynuly pouhé čtyři roky, a za tu dobu se nám dostalo, jestli dobře počítám, přes pět hodin hudby.

Nic než tato neúměra nebylo důvodem, proč jsem vloni přešel mlčením dvojalbum Dy'th Requiem for the Serpent Telepath. Šlo o plnohodnotné, další (a stejné) LP, které v zásadě přineslo přesně to samé, co předchůdce – zajímavé hudební myšlenky, dobře provedené, ale v naprosto neadekvátním rozsahu a se šíleným obalem. I na něm se dala najít řada nápadů uvězněná v nekonečnu dokola se opakujících motivů s charakteristickým zvukem. Rozumějte – nechci si stěžovat, protože i Telepata jsem si koupil a poctivě točil, ale pro člověka nehovícímu pokojíčkové obsesi opravdu nepřinesla tato deska nic zajímavého. To novinka je o znatelný kus dál.

Příjemnou změnou je v první řadě posun k rozumnější stopáži okolo 40 minut. A stejně příznivě hodnotím opravdu pořádné přitlačení na pilu. Novinka je oproti starší tvorbě tvrdší po všech stránkách. Je mnohem rychlejší, zlejší, natlačenější. Trošku si sice pomáhá více komprimovaným zvukem, ale i tak agresivita a (sebe?)nenávist z desky úplně tryská. V prvních třech válech album pomalu nabírá sílu, aby ve druhé půli udeřilo plnou silou na solar. Od Scaricide pak už album nemilosrdně drtí a velice zdařile propojuje dobré riffy, masivní tlak a nasypané bicí. Z žánru promyšleného pokojíčkového black metalu se dostáváme až někam k hranicím zvukových stěn, nebo alespoň poblíž spolků jako Gnaw Their Tongues. Velmi osvěžující.

Esoctrilihum tentokrát tedy jednoznačně doporučím. Ubylo možná malinko svébytnosti, ale takové té, co nepříjemně lechtá na šourku. Nenajdeme tu už trapné momenty, které bohužel byly taktéž charakteristické pro předchozí tvorbu Esoctrilihum. Dokonce i obal je o něco rozumnější. Dost možná se právě toto album stane dalším schůdkem na cestě za kvalitou, podobně jako vnímám jako předchozí předělové album Inhüma.

Tolik by asi stačilo. Ale sfouknout recenzi na Esoctrilihum na dvou normostranách by byla snad až urážka. Pročež si připomeňme, že grafomanie, také hypergrafie, je patologická touha psát. Jde o chorobný stav mysli, pro nějž je typické psaní nesmyslných, nesouvislých shluků slov, v obecnějším slova smyslu termín označuje chorobné nutkání psát díla literárního charakteru, většinou [! – („!“) („“!)] bez ohledu na jejich kvalitu, v oblastech, kterým daná osoba nerozumí, nebo postrádá tvůrčí schopnosti, s čímž úzce souvisí banální anebo nesmyslný obsah těchto textů. Pojem grafomanie do sebe zahrnuje taktéž touhu autora takové texty následně publikovat.

A s Asthagulem mě spojuje i následující: Tito lidé píší, ale to, co píší, bývá pouze shluk obecně uznávaných pravd, a to proto, že autor většinou ví to, co ví obyčejný čtenář. Pokud grafomani mají o něčem ponětí, tak se obvykle nedovedou řádně vyjádřit. Postižení používají slova k vyrovnání se se slovy a obrazy, které je obklopují. Následující řádky méně platí na mě, více již na Asthagula: mohou být nadaní a pak jsou schopni psát i autobiografie a lyrická či epická díla. Postižení píší kdekoliv, po papírech, po stěnách, atd., pokud kolem sebe nic takového nemají, uchýlí se i ke psaní po pažích či po nohách. Jedinec má chorobnou touhu po vyjádření svých fantazií pomocí psaní, ale ona touha je více méně touha po vyjádření vlastní existence. Svoje dílo si většinou velmi považují, ale kvalita je většinou pochybná. V případě nové desky Esoctrilihum nepochybná.