Facs jsou po dvou letech zpátky s novou deskou, se kterou se trefili do obzvlášť deštivýho a pošmournýho začátku belgickýho jara. Svým způsobem se dá mluvit o štěstí, protože ten jejich náladovej art rock lízlej industriálem je do podobnýho počasí jak dělanej. Už první poslech odhaluje očekávaný potěšení: nálada na pomezí nostalgie a deprese, silný melodie kontrastujou s odlidštěně industriální rytmikou, důležitý jsou mocný basový linky, který i při domácím poslechu obklopujou a vtahujou dovnitř (o basu se tu naposled stará Alianna Kalaba, ta mi do budoucna bude určitě chybět). Očekávání jsou ale ošemetná věc – na jednu stranu vrním blahem nad tím, co mám u Facs rád, na druhou stranu přemýšlím, jestli se kapela nezačíná zbytečně opakovat. Čtu si svojí recenzi na minulou desku a váhám, jestli mám vůbec co dodat, nebo si protentokrát vystačím s Ctrl + C, Ctrl + V.

Facs se na posledních deskách soustředili na pilování svýho stylu než na převratný změny. Pilování je samozřejmě důležitý, ale všechno má svůj konečnej stav. Po hodinách piplání a lazení detailů je na čase se zeptat, jestli už jsi přece jen drahokam nevybrousil do perfektního tvaru. S dalším opracováním se kámen zmenšuje, ale pořád můžeš obrousit tu zbytečně ostrou hranu, tam zaoblit přečnívající růžek. Nejsi spokojenej, ladíš, opravuješ, ale i po dalších hodinách práce oko stále něco uráží, vkus si pěkně během práce pěkně tříbíš, a tak je ho potřeba znovu a znovu naplňovat. Jak už kdysi napsal Thomas Bernhard, pilovat se dá donekonečna, kde absolutní spokojenost souzní s absolutní vyprázdněností.

Still Life in Decay se naštěstí vyprázdnění vyhýbá, i když tentokrát už je to jen o fous – příště budou pro potlačení bernhardovskejch pochybností potřeba větší změny. Spíš než na tříbení stylu se Facs soustředí na jemný posuny v náladě desky. Ubylo industriálu, když vejdeš do zpustlý fabriky, tak cejtíš náznaky lidský přítomnosti, takový ty poslední záchvěvy tepla, doznívající ozvěny lidskejch hlasů a matný obrysy šlépějí v prachu. Basa má masivní kovovej zvuk, ale v jádru cejtíš silnější stopu lidskejch pocitů. Kytarový melodie tahaj trochu víc za srdíčko, sem tam dokonce i oko trochu zvlhne. A i když je to znova poctivá dávka deprese, rozklad tentokrát nekončí ve zcela odlidštěný apatii, sklíčenost je blíž každodenním epizodám malomyslnosti.