Nová deska GéTéček má všechno, co ji vyčleňuje do nadprůměru z řady podobných - výtečný zvuk, skvělé nápady, příjemnou půlhodinovou variabilní stopáž s odpočinkovými místy, přesto prakticky neztrácející drive. Každá deska GT (o EP a splitkách nemluvě) byla jiná, překvapující, progresivní ve smyslu vývoje kapely. A novinka v tom pokračuje. Jenže je tu problém - jsou to totiž úplně jiní GT!

Comebackovka Švanyho a spol. má daleko více z moderních žánrů, které aktuálně „tlačí“, než do starého tech/BDM. Konec guturálů, žádný slam, hororová intra. Ale, stejně jako v minulosti, po stránce této „stylovosti“ se jedná o velmi kompaktní, až ortodoxní desku. Daleko více než kdy v minulosti jsou z desky slyšet Psycroptic. Ten příklon byl patrný už na Too Late…, nicméně obě skladby tohoto EP mají dohromady poloviční stopáž než tato novinka, jsou komplikovanější, strukturovanější. Zde má každá ze skladeb poměrně vyrovnanou, kratší stopáž okolo 4 minut. Skladby jsou tak daleko údernější, jednodušší.

Pro většinu kapel je klíčový post vokalisty. Co si budeme povídat, Zdeněk Šimeček to prostě měl v hrdle, a asi ne náhodou se tedy mohl v pozdějších letech představit živě třeba i za mikrofonem již zmiňovaných Tasmánců. Adam navazuje přesně tam, kam měl GT Boy nakročeno před 10 lety, s maličko větším posunem k thrash/corovějším, řvaným pasážím než k hlubším polohám. Nicméně i ty tady jsou zastoupeny aspoň trochu v každé skladbě (nejvíc mě baví v rychlopalbě Breathe Fire a mohutné závěrečné Wake Up To Obey), takže tedy vlastně taky perfektně sedí do aktuální tváře kapely.

V tomto bodě je třeba zmínit několik hostů, protože to je další úhel pohledu potřebný pro výsledný verdikt. Vokálem do posledního nářezu přispěl Matěj Kopecký aka Matt Delirious z bohužel již nefunkčních Soul Decoder, dále Petr Čuka, pro změnu ze Švanyho bokovky Dissolution, který spolunařval první singl Fortune Time. V nástrojové sekci to je v předposlední RIP Cage podkres na piáno z dílny Petera Gábora a pak především dvě světová jména. Sólo do dvojky The Decision nahrál famózní Rafael Trujillo (Obsidious, ex-Obscura) a v The Eyechain se obdobně realizoval Joe Haley, který nahrávku i mixoval a masteroval. A tím jsme zase u Psycroptic. Dá se říct, že GT (čti Švany) vždycky sledovali dění ve světě a snažili se, aby nahrávka byla poplatná době, resp. seděla v rámci stylu. A je tomu tak i tentokrát - zvuk je díky tomuto profesionálnímu ošetření prvotřídní, ostrý jak žiletka.

Za mne asi největší výtka nicméně nesměřuje k příliš velké inklinaci k tvorbě Psycroptic, ale k pořadí skladeb. Přijde mi trochu nešťastné, že instrumentálka Glory To Desperation je zařazená už jako třetí. Po půlminutovém intru a první skladbě čekáte, že deska povalí dál. Jenže takhle nastane takový… řekněme restart, po kterém už to ale sype. V úvodních vteřinách ze Scissors dýchnou Death a sóla jak od Morbid Angel, kombinace prosté deklamace a brutálních kopáků Petra Mikeše je slast sama! A kvapíkové tempo pokračuje i v dalších, již koncertně rovněž prověřených Breathe Fire a Fortune Time. O Švanyho talentu složit fakt chytlavé věci netřeba diskutovat. Ale nesporný talent má i na vhodné spoluhráče. Aktuálně mu na druhou kytaru sekunduje Ondřej Černobila. Zatímco v prvně jmenované maká kytarový tandem na plné obrátky, u Fortune Time mi jako u jediné skladby na desce přijde, že tomu zhruba od půlky dochází dech. U obou skladeb už se zároveň trochu víc dá mluvit i o base Jakuba Grunta, ale teprve s Bred in Greed se dostane do popředí trochu výrazněji. Ne že by do teď nebyla slyšet, třeba právě u předchozích dvou skladeb pěkně zabublá, ale třeba „cinkavé“ výraznosti jako je tomu na Arrogance nedosahuje. Nicméně Bred in Greed je především o dalším vzývání floridské Smrti, tentokrát i včetně odpovídajícího sóla. A nakonec to nejlepší. V posledních třech skladbách totiž výraznou stopu zanechávají výše zmínění tři hosté. The Eyechain je obscurovsky riffující se sólem, které mě baví víc, než jak to táhne Rafa. A je to hlavně tím, že v The Decision je rytmika taková až heavymetalová, zatímco tady se zvolnění nekoná. Zakomponováním diamondovsky hororového piana do další RIP Cage může skladba lehce upomenout na blahé začátky Born Of Osiris, ale křížených s kytarovou květnatostí Gorod. V závěru pak zaslechnete, odkud se vzalo intro Wheels of Entity. Takže se musím ptát - proč tahle skladba není poslední, logicky tedy pak vše vracející na začátek? Závěr tímto obstarává klasicky thrashově vystavěná Wake Up to Obey. Po rozvláčném začátku se rozjede express na všech úrovních, následuje lehké zpomalení do temně nervní atmosféry, ale jasně směřující k neúprosnému zatlučení kopáky a zahrnutí krutými kytarovými jízdami. Neskutečná skladba!

Je jasné, že GT se točí kolem Švanyho. Všechny dobré kapely musí mít nějakého tahouna, leadera. Proto třeba Dissolution můžou nakonec svou hrubozrnností vyznívat daleko víc jako GT, než je tomu s touhle novinkou. Ale, pokud bych přeskočil posledních 10 let, tak Godless Truth je vcelku logickým, navazujícím pokračováním TLSMH.

Není to určitě nejlepší deska GT, ale to nic nemění na faktu, že se jedná o naprosto profesionálně zprodukovanou desku, kterých se u nás do roka v pohodě dopočítá na prstech jedné ruky kdejaký zasloužilý dělník na pile. GT byli a stále jsou světovou kapelou. Hudba se sice změnila, ale je slyšet, že je stále dělaná srdcem. A přestože tady vlastně tak trochu neustále žehrám na zbytečné vzývání Protinožců, tak jedním dechem dodávám, že při živém hraní všechny skladby perfektně sedí vedle těch starých. Zůstává tak už jen jakási lehká pachuť z rezignace na větší komplikovanost skladeb. Ale celkově má deska neskutečný tah a věřím, že GT tímto ani zdaleka ještě neřekli poslední slovo.