Nedávno jsem napsal recenzi na black/thrash a teď „pokořím“ další metu – progresivní thrash. Čímž se pouštím na velmi tenký led a tudíž mě berte (ještě) s větší rezervou než obvykle (Prd tomu rozumím. Jebe mi? Nepochybně!).

Před dvěma lety se rozpadli Sabbath Assembly, jejichž poslední 3-4 desky z nich udělali mou nejoblíbenější heavy/doom metalovou (s psych/prog/occult rock/folk vlivy) kapelu. Hlavním důvodem, proč jsem je poslouchal, byl charismatický, „čarodějnický“ vokál Jamie Myers. Zpěv bývá u podobných kapel asi největším kamenem úrazu, proč je nevydržím poslouchat moc dlouho, u SA to byl naopak největší klad. A to (+ -) samé platí i pro novinku Hammers of Misfortune. Na ně jsem narazil už dříve, právě díky tomu, že v nich kdysi Jamie hrála na baskytaru a zpívala. Pokusy o poslech starší tvorby ale vždy vzaly rychle za své, v jejich progressive/heavy metal/rocku mě vždy mnohem více prvků iritovalo, než bavilo.

Na Overtakeru dochází ale k poměrně výraznému zrychlení a přitvrzení, riffáž je převážně thrashová, byť progressive/heavy metalové a psych-rockové prvky nechybí. Zakladatel a mozek kapely John Cobbett (mj. Ludicra) si chtěl prý (volně vzato) vyzkoušet, co by se stalo, kdyby došlo ke srážce rané tvorby Sadus s Genesis (+ zmiňuje vliv Cardiacs apod. viz. rozhovor). Dlouho ani nevěděl, jestli skládaný materiál vyjde pod hlavičkou HoM nebo Vhol (prog thrash/black/heavy/crust se členy Yob a Agalloch). Asi u žádné jiné desky z poslední doby jsem nezažíval(ám) tak silně schizoidní / ambivalentní pocity jako u poslechu Overtaker. Co se týče riffů, vokálů a rytmiky, tak ty mě převážně baví – jsou tu jak poměrně ostré, přímočaré drbačky a kvapíky, tak i promyšlenější, techničtější frázování a rytmy (Blake Anderson, ex-bubeník Vektor), párkrát dojde dokonce na sypačky a nablacklá tremola. Občas zaujme i nápaditá, zajímavě zefektovaná baskytara – většinu basových linek nahrál Cobbett, ve 2. a 6. skladbě další ex-Vektorák, Frank Chin (Daeva, Crypt Sermon).

Na druhou stranu mě už v první skladbě od dalšího poslechu téměř odradily klávesy jak z nějakého kinder „symfo“ blacku. Podobně ohavné (ve zlém) jsou naštěstí asi jen chvílemi v Don't Follow the Lights, jinak mi hammondky Sigrid Sheie a Cobbettův mellotron a solina asi nikde jinde tolik nevadí, v některých pasážích jsem si je i postupně oblíbil. Ve Vipers Cross přispěl příjemně vyjetým synth sólem Steve Blanco (Imperial Triumphant). Ještě větší problém mám ale s některými „guitar hero“ sóly/heavy/prog(/power?) „pidlikáním“ („forbesová“ arpeggia) atd. Hlavně zpočátku mě ta deska asi stejným dílem bavila i iritovala (resp. vyloženě srala). Velice pozvolna převážily ty kladné dojmy, mj. – i některé ty pidlikačky nejsou úplně špatné, někdy působí až trochu psychedelicky, vyjetě. Kdyby jich tu ale bylo méně (nebo byly trochu jiné?), tak by si desku užíval více.

Kytary i klávesové nástroje občas hrají a prolínají se v poměrně zvláštních harmoniích, někdy až disharmoniích, v kombinaci s rovněž svéráznými vokály to působí… ano, poněkud schizoidně. Některé atmosférické prvky, intra a aranže jsou též celkem fajn – třeba tympány a „orchestrace“ v úvodní skladbě připomenou TMT od Celtic Frost (resp. Gustava Holsta), začátek druhé mi evokuje nějaký mysteriózní (giallo?) film ze 60.-70. let, jinde jsou akustické brnkačky apod. Za nejpovedenější skladby bych označil asi Vipers Cross, Outside Our Minds a závěrečnou Aggressive Perfection s blues/doom/hardrockově zatěžkaným úvodem a závěrem. Ale bez zpěvu Myers bych ani tyhle skladby stejně (tolikrát) neposlouchal.

V jejím vokálním projevu se v různém poměru potkává magie „čarodějek“ jako Jinx z Coven, Alzbeth z The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud, nebo Agnete z Madder Mortem (mj. i ty moll/dis/divnoharmonie, dvojhlasy atd.) s agresivitou "Amazonek" á la Lynda ze Sacrilege, nebo Victoria z Damad. Chvílemi, zvláště ve výškách, to sice není úplně moje gusto, někdy vokál (i hudba) dostává až lehce "muzikálový/operetní" (?) nádech, v Sabbath Assembly mi seděla ještě o něco víc, ale i tak Jamie zůstává asi mojí nejoblíbenější metalovou zpěvačkou (a možná mi spíš nešmakují backing vokály Sigrid Sheie?). Ve 2. a 9. skladbě hostuje Mike Scalzi (The Lord Weird Slough Feg), který v HoM už dříve také zpíval a vyloženě mi nevadí, ale asi by to bez něj bylo lepší. Naopak efektem zkreslené „kvílení“ Brookse Wilsona (Crypt Sermon) v poslední skladbě je spíš +.

Zvuk (Cobbett, Sanford Parker, Justin Weis) celkem v pohodě, kytary by mohly být možná trošku „tučnější“, klávesy a sóla bych trochu stáhnul (a místy vyhodil), kopáky mlaskají i kopou, takže neutrál. Sci-fi / fantasy obal fajn (Saprophial), byť bych radši jiné barvy (ten bandcamp auu!), bizarnost kapely dovršuje vidlopromofotka.

Overtaker je deska primárně určená pro jiné posluchače, ale i já si jí dokážu částečně užít. Spíš jí tedy vnímám jako zábavnou kuriozitu, zajímavé osvěžení a (částečné) „guilty pleasure“. Každopádně bych po prvních posleších nečekal, že se některé kusy z téhle desky zařadí v rámci prosince k mým nejposlouchanějším. A kromě již výše zmíněných kapel bych tuhle desku (opatrně, bez záruky, na vlastní nebezpečí!) doporučil i fanouškům King Gizzard & the Lizard Wizard, Sigh, starších Mr. Bungle a Voivod.