Už první dvě desky italských Messa mě částečně zaujaly a i koncert před třemi lety ve Wrocławi potvrdil, že patří k tomu lepšímu a zajímavějšímu, co (sub)subžánr „doom metal/rock se zpěvačkou“ nabízí. Mimo jiné se mi v jejich tvorbě líbily různé stylové přesahy, kterých je na nové desce Close ještě více než v minulosti.

Základem pořád zůstávají (+-) „sabbaťácké“, doom/stoner metal riffy, někdy patřičně těžké, ale místy i hravější a nápaditější, co se frázování týče, je tu často znát vliv různého hard & heavy, psych i prog rocku 70. let. „Badalamenti-bohrenovské“, cinkavé Rhodes piano, kterým začíná úvodní Suspended, už bylo i na předchozí Feast on Water, stejně jako občasný blues/jazzy feeling (mj. to sólo v páté minutě) - ten se tu a tam projeví i v dalších skladbách. Od druhé Dark Horse Italové znovu předvádějí, že jim nejsou cizí ani svižnější tempa, dojde dokonce i na sypačky a blackmetalová tremola, ke konci desky pobaví i kraťoučký black/grind/punk Leffotrak.

Na novince dochází k většímu zapojení blízkovýchodní/středomořské, resp. severoafrické tradiční hudby/folku (nebo world music, jak chcete), což vlastně naznačila už závěrečná skladba z minulé desky. V klipu k Pilgrim a na obalu nahrávky se koneckonců můžeme přesvědčit, jak blízko má rituální tanec nakh tuniských/alžírských žen k metalovému headbangingu. V tomto duchu se nese hlavně prostřední část alba (od Orphalese), kde jsou slyšet nástroje jako loutna oud, flétna duduk, perkuse, mandolína, cimbál (dulcimer) a opět také saxofon. Na začátku Pilgrim se hudba přibližuje Om (nebo i starším Grails), riff ve třetí minutě a hlavně výtečně vygradovaný závěr skladby připomíná Dark Buddha Rising (a brnkání od 1:36 v 0=2 zase Popol Vuh – Mantra 1). A pro změnu třeba v Dark Horse (i jinde) zní kytara chvílemi až post-punk/gothic rockově.

Sara je technicky skvělá zpěvačka se značným rozsahem, která se do toho dokáže občas slušně opřít. Pokud se drží spíše ve středových/hlubších polohách, tak se mi její projev líbí, místy dost (ve čtvrté minutě Pilgrim připomíná i Geneviève z Menace Ruine), stejně jako v hudbě je i v jejím hlase znát vliv blues/jazzu, jindy zase orientu atd. V něžnějších pasážích, zvláště když zamíří do výšek a k nějakému dream popu (?) mi sedí už o něco méně, někdy je to na hraně, ale některá ta „úůůů“ mě i vyloženě vytáčí. Valnou většinu jejích linek ale poslouchám rád (i když Jamie Myers to holt není no).

Italové skládají celkem nápaditě, na poměry doom metalu je to vlastně docela pestrá muzika, Alberto i Marco co chvíli střídají různé kytary i efekty, ale utáhnout hodinu a pět minut je na ně přece jen trochu moc. V některých pasážích je tam nějaká ta repetice, či dvě, navíc - v ustřihnutém závěru 0=2 jakoby si to uvědomila i samotná kapela.

Nazvučení jednotlivých nástrojů, jejich mix i master mému uchu lahodí (Inside Outside Studio), tady naopak nemám na co si stěžovat. A je to (až příliš) častá mantra, nicméně zopakuju jí – alespoň v mém případě se vyplatilo dát Close čas. Při prvních posleších mě bavila tak nějak napůl, ale postupně se dojmy zlepšovaly. Pak jsem si dal týden pauzu a po ní si jí užívám ještě víc. Ani tak sice netvrdím, že jde o nějakou pecku, ale (převážně) dobrá, zábavná deska to je a jak už jsem napsal v první větě recenze…