Jediným autorem hudby Hic Sunt Dracones je Spyros Galarakis, a na to, že je mu 26, stihl nahrát už nahrávky s Shadowgrave, Diatrekhon Aster a vedle toho vést dva sólo projekty. Kromě recenzovaných Hic Sunt Dracones ještě Enelixi. Kvalita zejména posledně jmenovaného pokojíčkáče není úplně dechberoucí, ale poslední projekt Hic Sunt Dracones mě přece jenom zaujal dost na to, abych se pustil do recenze a snad ho někomu i doporučil.

Čím zaujal? Především tím, že funeralové projekty pracují většinou s hodně hlubokým laděním, zatímco Spyros se nebojí kytaru nechat hrát na metalové poměry poměrně „normálně“ a zároveň v pekelně pomalém tempu. V souzvuku s klávesami, třebaže nejsou nejkreativnější, a někdy doslovně kopírují melodickou linku kytary, má zvuk potřebnou sytost. Bicí obstarává pravděpodobně automat, ale v žádném případě neuráží. Svým zvukem se prostě Hic Sunt Dracones vymaňuje z klasické tradice podladěného doom metalu a sludge a zároveň z ní čerpá. Když se všechny melodické linky protnou, poprvé je to kolem třetí minuty, zapadne to do sebe a zní to velmi slušně. Když v nejlepším momentu skladby zazní zpomalená sypačka do kytarového sóla a growlingu, připadala mi ta kombinace svěží a zajímavá. Vše výše řečené je ale potřeba dát do kontextu funeral doomu, to znamená na každý zajímavý moment je potřeba si pořádně počkat.

‚Omega‘, jak se nahrávka jmenuje, je jedinou čtyřicetiminutovou skladbou, i když je - z nutnosti diktátu platformy bandcamp - rozříznutá na tři oddíly. Pekelně pomalu se plazící drak, který vás chce sežrat. Jasně, zpočátku se smějete, že tímhle tempem mu prostě odejdete z dohledu, jenže on se plazí pořád. Zatímco spíte, on se bahnem dere k vám. Jíte, plazí se dál. Postupně začnete myslet jen na to, že kdesi v hlubinách se pořád nemilosrdně blíží. I jednoduchá muzika, jakou Omega představuje, se umí pěkně dostat pod kůži.

Na nezávislé scéně se pravděpodobně pohybuje řada podobných projektů a skupin, a u Hic Sunt Dracones, tedy Spyrose, to bylo hlavně štěstí, že se mi trefil do té správné nálady. Musím ale uznat, že své bláto umíchal aspoň trochu originálně, příjemně nachrochtal a i instrumentálně odvedl dobrou práci. Za to mu patří dík a těch pár korun za digitální nahrávku (na fyzickém nosiči neexistuje) mu rád dám, pokud ho to popožene vytvořit další sugestivní dílo. Doufám, že bude mít o něco víc těch nejzajímavějších momentů, protože někdy je ta monotónnost a opakování některých, třebaže slušných, prvků, až přehnaná. Celek ale u mě obstál překvapivě dobře.