Po nedávno recenzovanejch Moop tu máme další hybrid hluku, rocku a jazzu z Francie, tentokrát se ale vyhnu počátečním spekulacím ohledně toho, kam deska směřuje. U Hippie Diktat je totiž od prvního tónu jasný, jakej je plán. Telegraficky: bicí, kytara, ságo - temná minimalistická riffáž - repetice, hypnóza - masivní stěny hluku - pohlcení, vytržení. Reichovský minimalistický smyčky lajnujou hřiště, na kterým se potkává šamanismus pozdních Swans s hlukovou prácí Fire!. Ponor je hlubokej, graduje to náramně, člověk se vynoří s vytřeštěnejma očima, tentokrát dech skoro nestačil. Tak to má bejt, recenze hotová, povedlo se.

Ale abych to úplně neodbyl, tak přece jen pár slov navíc. Nejdřív z historie, protože Hippie Diktat se změn nebojí. Na prvotině Fire On je hodně freejazzový improvizace, vážný je to tak napůl, ale najdou se místa, který slušně svíraj. Současná tvář kapely se rýsuje až na druhý desce Black Peplum, která už se naplno věnuje hutný směsi jazzu, industriálu a noise rocku – důraz se tu klade hlavně na hrubej nátlak a sílu, s uhrančivou kvalitou opakování se pracovat teprve začíná. Naplno jí rozvíjí právě novinka, kde nápady zrajou na delších plochách, postupně rostou skrze drobný obměny, a dávaj skladbám rozmáchlejší, příběhovější formu.

A ten hypnotickej tah je na Gran Sasso fakt silnej. Kytara lepí dohromady dróny, podmanivý a nebezpečný zároveň. Saxofon valí hluboký tóny uvězněný v opakovanejch smyčkách, který se utahujou kolem nohy. Bicí jsou průrazný, primitivní a akcentujou přesně ty doby, který člověka nutěj kejvat hlavou do rytmu. Celkově to funguje jako pozvolná, ale vysoce účinná past – jako když vosa lítá kolem petky s pivem na dně, kruhy se postupně zmenšujou, zájem se zvyšuje, najednou je vevnitř a už není cesta zpět.

Talent na hypnotický plochy doplňuje kompoziční zručnost. Hippie Diktat dokážou napsat skladbu, která graduje daleko za původní očekávání. Perfektní příklad je druhá půlka desky, kde nenápadný minimalistický dróny rostou až do hrubý riffáže, která primitivně mlátí na každou druhou dobu – a člověk se několikrát přistihne, jak očekává strop, jen aby si o pár minut později uvědomil, že tohle strop ještě určitě nebyl. Grand Sasso se ale nespoléhá jen na postupnou gradaci, třeba první část desky dává lekci, jak místo očekávaný repetice nečekaně přehodit výhybku. Člověk se tak nepřejí toho samýho skladatelskýho postupu.