Už jsme tu letos měli Negativa, Det Eviga Leendet a podíváme se blíže i na třetí desku, kterou vydali islandští Mystískaos. Jde o lehce záhadný projekt s českým názvem i texty od D. Lyonse z New Yorku, z jehož projektů (Voidbringer, Glass Shrine) je Kostnatění rozhodně nejzajímavější. Dokonce jsme se s ním na stránkách Marastu již v rámci článku o rozvrzané muzice setkali.

Nové mini-LP je propracovanější než debutové album, zní mnohem lépe, je osobitější a po všech stránkách dotaženější. Jakoby Hrůza zvítězí, byla oproti němu jen rozcvičkou, jak pracovat s „rozladěným“ čtvrttónovým zvukem kytary. Na Oheň hoří tam, kde padl se s tímto (snad se stále ještě dá říci originálním) zvukem opět potkáme, ale není již (samo)účelem, ale prostředkem, a dokonce se dá říct, že je jen jedním z prostředků, kterými tu Kostnatění dosahuje svého hudebního cíle.

Tím není nic menšího, než propojení orientálního hudební dědictví, konkrétně turecké tradiční písně s autentickým nasypaným black metalem. Nejde tedy o to, že by se mezi včelíny a sypačky položilo vybrnkávání orientálních stupnic jako mezihra. Na skrznaskrz tureckém EP se potkáme se třemi plnohodnotnými předělávkami. Na rozdíl od mnoha rádoby-orientálních inspirací, které spočívají v tremolo-pickingu exotických stupnic mi přístup Kostnatění připadá dospělý. Zejména bicí, které nahrál Jackson Blackburn (Gudveiki, Chaos Moon, Gardghastr, Skáphe) jsou opravdu parádně nasypané, ostatně jeho je v každém projektu radost poslouchat, a kytarová práce je i díky shora zmíněnému použití čtvrttónů zajímavá. Za nejlepší považuji poslední písničku Şu Dalma'dan geçtin mi se šlapavým rytmem a zajímavým vývojem, ale kvalita je tu hned od začátku.

I zpracování fyzického nosiče je, jak už je u Mystískaos zvykem, na patřičné úrovni, hlavně lept na nehrající straně desky je velmi povedený. Obal, pravda, zasloužil víc než obrázek z wikipedie, ale budiž to malou skvrnou na jinak hodně dobře odpracované desce.