Jasně, novinka od Meshuggah po šesti letech, jedna z těch očekávanějších hudebních událostí roku. První singl, The Abysmal Eye, prosákl už ke konci února a naznačil, že by se Immutable mohlo ubírat někam směrem k atmosferičtějšímu Kolossu. Trochu zchlazení hlavy, páč zrovna tenhle dusavější, rovnější přístup mi tolik nevyhovuje. Nicméně druhej singl Light The Shortening Fuse navnadil, rozházená pomalá drncačka namotává, má solidní houpavej groove, v prostředku se zlomí do překvapivě silný melodie, která připomene třeba Textures circa Drawing Circles, a pak se vrátí k utahování šroubů. Takže nakonec hlava otevřená, a tak trochu otazník, jakým směrem se bude celá deska bude ubírat.
První poslech, a obavy se rozplývaj. Immutable si z Koloss bere důraz na míchání hutnejch riffů a atmosférický melodiky, ale jinak se vrací spíš až někam k Nothing. Těžkotonážní, valivej zvuk, rytmy se lámou v až překvapivě pomalejch tempech (asi nejpomalejších v rámci celý diskografie), hraje se střídmě, hraje se houpavě, hraje se pod tlakem, bez zbytečnejch tónů nebo úderů navíc. Ne snad přímočaře, rytmicky je to zprasený až běda, jen jsou ty polyrytmy v pomalejších tempech a střídmějším podání přehlednější. A tak si člověk může pomalý, rozlámaný kila vychutnat bez zbytečnýho rozptylování, pěkně vypnout mozek a nechat si vypálit díru do hlavy. Tady si novinka s Nothing může směle podat ruku.
Nicméně kde v minulosti zůstávala díra do hlavy mrazivě chladná, Immutable zanechává hřejivější pocity. Jednak díky zvuku kytarovejch kil, který tentokrát nejsou čistokrevnou strojovou rubanicí, v mašině je cejtit i organickej, živej element. To jí na jednu stranu dělá míň předvídatelnou, na druhou stranu je pro obyčejnýho smrtelníka snadnější pochopit. A jednak Meshuggah víc než kdy předtím využívaj atmosferický melodiky, která tentokrát spíš polidšťuje, než aby přidávala vesmírnej chlad. Stačí si poslechnout desítiminutovou instrumentálku They Move Below a je to jasný, tentokrát je to víc o srdíčku, ten závěr je na Švédy úplný emo. Kyborg má žhnoucí jádro, jak už obal desky napovídá.
Jak už je u Meshuggah zvykem, i na Immutable jsou vrcholy a propady. Z tradičnějších kusů bych vypíchl Phantoms, nervnější matika Messhuggah par excellence, kytara krásně nepředvídatelně těká a závěr zařízne zatěžkaný kilo se všema poznávacíma značkama. Skvělá je taky Faultless, přesně ty Meshuggah kila, u kterejch skokově sílí gravitace. The Abysmal Eye zůstává asi nejslabším místem, který dolu táhne zbytečně těžkopádná rytmika. Z atmosferičtějších věcí potěší třeba už zmíněný emíčko v They Move Below, závěr Kaleidoscope, kterej zní jak nějaká mešuge alt rock hitovka, nebo Ligature Marks, kde Haake koketuje snad až s tribální rytmikou. Vnitřní hnidopich si ale neodpustí poznámku, že atmosférickejch kytar je na Immutable až příliš a občas jsou roubovaný trochu na sílu.
Celkově ale převládá nadšení, Immutable je kvalitní porce pomalejch, natlakovanejch polyrytmů, která má tentokrát trochu víc srdíčka, než jsme byli zvyklí. Ortodoxní uctívání Meshuggah může s klidem pokračovat.
Vložit komentář