Dark Buddha Rising jsem již měl tu možnost, stejně jako pár dalších členů MarastMusic, v minulosti vidět. Nebylo to však u nás, ale na festivalu v zahraničí. V České republice doposud nikdy nehráli a vzhledem k tomu, že naživo tato kapela působí neskutečně silným dojmem, bylo jasné, že příležitost vidět jejich první české klubové vystoupení nevynechám.

Jeho pořádání se ujali Metalgate a zařadili jej mezi plánovanou trojici spřízněných rituálů finských kapel pod názvem Suomi Weird Spring. Tomu prvnímu vévodili Oranssi Pazuzu, třetí měl patřit Mr. Peter Hayden a právě Dark Buddha Rising byli headlinerem toho druhého. Konal se prvního dubna.

Páteční večer v Modré Vopici zahájili Forgotten Silence. Ti měli hrát původně jako druzí, ale kvůli změně programu stanuli na pódiu jako první, což bylo z mého pohledu, byť se jedná o zkušenou kapelu se slušným jménem, nakonec dobře. Forgotten Silence totiž do konceptu, který byl spojován především doom metalem, se svým progresivním přístupem vůbec nezapadli. Forgotten Silence jsou skvělí muzikanti a i jejich živé provedení kultovního alba Kro Ni Ka (letos oslavilo 10 let od nahrání), bylo velmi precizní. Osobně mě na něm nejvíce bavily výrazné klávesové linky a bubeník, jehož hru byla radost pozorovat. Ale i od strunných nástrojů (z nichž jednu sedmistrunku obsluhoval hostující Stick) bylo možno zachytit několik zajímavých pasáží. Za normálních okolností bych řekl, že FS zahráli hodně fajn koncert, smůlou je, že v pátek jsem byl naladěn na naprosto odlišný styl hudby, což se jim nepodařilo prolomit.

bizzarova vsuvka: Že Forgotten Silence hráli první, mělo logický důvod. Musely by se pak nazpět vracet a přezvučit bicí, takže se kapely protočily. Hodili se, nehodili, ony tam doomové základy jsou, sklon ke dlouhým hudebním celkům také, ale kapela se rozhodla využít desetiletého výročí Kro Ni Ky a většinu z ní přehrát. Ale nezůstalo jen u pouhého přehrání, protože s první věcí Declaration (The Marble Halls V.) přišla drobná, no drobná!, změna. Píseň totiž byla odzpívána! Nevím, jak téměř devatenáctiminutovou kompozici měli návštěvníci naposlouchánu a jestli tak jako já milují instrumentální skladby, ale já byl opravdu nadšen! Nejen proto, že tím píseň dostala jiný rozměr a dost jí to nakoplo (byl bych i pro, aby zpívanou verzi FS udělali), ale i proto, že art/prog rock s growlem nebo řevem jen tak neuslyšíte. Ale Petr samozřejmě netlačil jen na pilu, dobře v ní využil i čistý zpěv a „mluvu“. A pak Forgotteni zahráli cover, žádný ze zlatého roku 93 a jejich EP Re:Retro '93, ale Shadows of Grief od Uriah Heep. Když už takto ke konceptu (h)art rocku, asi bych radši volil něco muzikálnějšího a svižnějšího jako třeba Deep Purple, protože tato ne zrovna krátká skladba má prakticky jeden základní motiv, ale následnou Mezzocaine (tentokrát již instrumentálně jako na albu), se FS zas vrátili ke K N K a set uzavřeli. Fajn vystoupení (za Medvěda „hostující“(?) Stick byl jistý v kramflecích) plné muzikálnosti a jiného pohledu na… sedmdesátky, čili řekněme psychedelii, byť hudebně dost odlišnou. Koncept, tedy určitou provázanost, ze strany pořadatelů tu s DBR vnímám. A teď už zas mIZZY…

To druzí Blues for the Redsun ovšem jako support před Dark Buddha Rising sedli výtečně. Když beru v úvahu jen metalové kapely, asi mě nikdo vhodnější, než Holešováci se svým ultra-pomalým, ale o to více zabijáckým sludgem, nenapadne. Jak jsem napsal v nedávné recenzi, této pětici se podařilo vytvořit si velmi mocný zvuk, kterého se jim daří dosáhnout i naživo. Každé hrábnutí do strun bylo nejen slyšet, ale i krásně fyzicky cítit. Dokonce i hluk produkující krabičky byly vytaženy poměrně nahlas, takže minimálně během intra a klidnějších pasáží si šlo skřípající ruchy dobře užít. Blues for the Redsun set začali jejich úvodní skladbou z loňského dema Waiting for Enlightenment. Stejně jako na nahrávce, výrazná linka z Left Hand Solution dobře svírala a cloumala mnou. Dokonce i kytarové sólo, vůči kterému mám jisté výhrady, mě díky lepšímu soundu vůbec neiritovalo. S následující skladbou a přibývajícími minutami sice začali BFTR znít o něco monotónněji (ono by možná „Levorukou volbu“, jakožto nejchytlavější song, bylo lepší zařadit spíše k závěru setu), ale jiná negativa se nicméně hledají těžko. Skálydrtící kytary, nenávistný vokál a ubíjející údery do bicích, o všem lze hovořit pouze kladně. Snad jen na heroinovou projekci mohlo být přes kouř o něco lépe vidět. Touto drobností se však netřeba zbytečně zaobírat. Nejlepší česká sludge/doom kapela?

Chvíli poté, co Blues for the Redsun dohráli, zhruba s úderem desáté hodiny, se ale konečně objevil na pódiu velmi očekávaný kostěný totem patřící Dark Buddha Rising. Když Finové vylezli na stage, zjistil jsem, že jejich sestava je jiná ještě o něco více, než jsem čekal. Že místo Jukky (který je momentálně na turné s Hexvessel) bude za bicími sedět bubeník z Mr. Peter Hayden, jsem věděl, trochu nemile mě však překvapilo, že jsou na pódiu pouze v pěti (kytara, basa, bicí, klávesy a vokál). Druhý kytarista Vesa Vatanen již prý v kapele není a nehraje už ani v MPH. Jeho absencí jsem se však nenechal rozhodit, protože jsem věděl, že to i bez něj bude opět parádní. Věděl?

V případě Dark Buddha Rising asi nelze nikdy s jistotou říct, že víte, jak bude koncert probíhat. O tom, jak DBR naživo rádi hrají úplně nové songy, něco víme. Víme ovšem také, jak takový set sestavený z doposud nenahraných skladeb dovede s nic nečekajícím posluchačem zacloumat, a podobně tomu bylo i tentokrát. Když pódium s kostmi zahalil kouř, začali s novým materiálem, ze kterého se skládala větší část první poloviny koncertu. A netrvalo moc dlouho, než mě hutný zvuk jejich repetitivních riffů začal opět pohlcovat. Panující atmosféru v tu chvíli rušil jen značně otravný fotograf, který byl natolik drzý, že klidně vlezl až za kapelou a asi mu ještě nikdo nestihl vysvětlit, že blesk se na podobných koncertech používat opravdu nemá. No, nechtěl jsem být rušen, proto zbytek koncertu až na pár vteřin stojím se zavřenýma očima a nechávám se o to více hudbou odnášet.

Řádný úlet začal ale nastávat až ve chvíli, kdy přišla na řadu druhá polovina songu K z jejich předposlední desky Dakhmandal, která je rozhodně jedním z nejsilnějších materiálů, které mají. V něm začal kromě hlavního vokalisty řvát i kytarista Vesa Ajomo, jehož řev mi přišel ještě o něco lepší než ten frontmanův. V nejvíce vygradovaných pasážích spustili oba dohromady ještě párkrát, a i když nedošlo na trojhlas jako v Rakousku, i tohle slušně nakládalo. Kromě dalších nových songů zazněl i jeden ještě starší (dost možná něco z Abyssolute Transfinite, ale nejsem si úplně jistý) a závěr setu patřil celé druhé půlce loňského alba Inversum. Zahráli tedy kompletní, více než dvacet minut dlouhý track E X O, ve kterém místy dobře vynikal bordel pouštěný „klávesákem“. Úplně nejvíce, byť mám Inversum dobře naposlouchané (a věděl jsem, že tento moment přijde), mě však nakopl závěrečný tříminutový riff, kterým Dark Buddha Rising celý koncert nejvíce vygradovali a naprosto odstřelili. Když po více než hodině skončili a začali se balit, stál jsem pod pódiem úplně vymletý a trvalo mi tak deset minut, než jsem byl schopný začít se s někým opět smysluplně bavit. Ano, temný Buddha opět povstal!

Dark Buddha Rising, byť hráli pouze v pěti, opět potvrdili, že jsou ve svém subžánru jednou z nejlepších kapel. Jejich psychedelický doom metal naživo funguje opravdu výborně a jejich koncerty jsou zárukou kvality. Stejně tak mě i Blues for the Redsun znovu nadchli. V případě Forgotten Silence, bez ohledu na jejich kvality, žel musím konstatovat, že se mezi ostatní kapely vůbec nehodili. Lidí však na ně přišlo hodně, tipuji, že z nějakých 80 návštěvníků dorazila kvůli FS zhruba třetina. Nebylo by ale lepší zapřemýšlet nad vhodnějším supportem a pozvat je na jinou akci, když se jejich fanouškovská základna se zbylými dvěma třetinami doomařů prakticky minula?

Mimochodem, jednalo se o první koncert letošního turné Dark Buddha Rising a zároveň o jeden z posledních, jelikož, ze zatím neznámého důvodu (ví se pouze o finančních ztrátách), museli DBR své turné ukončit a ze stejného důvodu zrušili turné i Mr. Peter Hayden, kteří měli v Praze zahrát 28. dubna jako headliner třetího „finského rituálu“. Škoda, třeba pouze doufat, že se kapelám podaří z problémů dostat a do ČR brzo zavítat.

Fotky © Aleš "Enochian" Komárek