S Moaan Exis jsem se seznámil naživo, konkrétně na Audiotrauma festivalu v roce 2017. Tehdy se pro mě neznámé francouzské duo stalo nejlepší kapelou dvoudenní akce. A když do Prahy přijeli na stejnou akci o rok později, zničili mě úplně stejně, i když jsem už moc dobře věděl, co od nich čekat. Musím ale říct, že i přes naprosto likvidační koncerty jsem nikdy nepropadl jejich studiové tvorbě.

Co vlastně Francouzi hrají? Jejich hudba je poměrně primitivní, ovšem velice úderný mix tvrdého techna, industrialu a rytmického noisu. To ale platí primárně pro jejich živáky. Na albech působí poněkud klidněji, i kvůli zvuku, který logicky při domácím poslechu není tak mohutný a nabasovaný, jsou některé jejich pasáže až lehce ambientní. Jasně, pořádně ohulit bedny a přidat basy si sice můžete i doma, ale stejně to není úplně ono. A jelikož se nejedná o kdovíjak zvukově bohatou rychtu, k jejich dřívějším nahrávkám jsem se nikdy moc nevracel.

Na jejich druhé řadovce Postmodern Therapy ‎z předloňského roku, která jako poslední vyšla u labelu Audiotrauma, se to ale postupně začalo měnit. K synťákům a bicím se přidal poprvé i vokál a začaly se objevovat digital hardcore prvky. Upřímně ale říkám, že já z této desky stále nejsem moc nadšený.

Na loňské nahrávce Necessary Violences, kterou Moaan Exis zatím vydali jen digitálně, však přitvrdili ještě více. Víceméně všechny prvky z prvních alb zůstávají zachovány, ale podstatně více se zde řve, zvuk je rovněž mohutnější a celkově má novinka větší koule. První song Everyday is a Simulation je sice celkem rozvážný a funguje jako takové intro, ale už od druhého tracku Alone Together jedou na plný plyn a nezpomalí až do konce. A i když si nepamatuji, že bych na jejich koncertech kdykoliv slyšel vokál (kterého je zde místy až moc a trochu ruší), celkově na mě Necessary Violences konečně působí podobně jako jejich živáky. Sice poněkud přímočaře, ovšem dostatečně úderně, dokonce i trochu násilně. Rytmus je dostatečně výrazný, tempo nakopnuté a šlape zkrátka skvěle (má přítelkyně novinku párkrát přirovnala i k ruskému hardbassu).

Celá nahrávka má něco málo přes půl hodiny a závěrečný track je vlastně remix songu Divine Automation, který se na Necessary Violences rovněž nachází. Vzhledem k živelnosti produkce Moaan Exis je ale tato stopáž úplně dostačující a album během ní splní svůj účel. Kvůli jisté předvídatelnosti a repetitivnosti se fakt nejedná o hudbu, kterou byste poslouchali několik hodin v kuse. Když ale potřebujete elektronickou jednohubku na probrání nebo naopak energickou tancovačku na párty, určitě splní svůj účel.