Mortiferum zní jako technický death doom od finských imigrantů v New Yorku. Jinými slovy jde o prolnutí neblahého starého finského soundu, jak ho prezentovali mí oblíbení Mythos nebo Adramelech, přidalo se víc riffů a víc deathmetalové klasiky od Morbid Immolation. Takhle nějak znělo už debutové Disgorged from Psychotic Depths a nemůžu říct, že by se na novince něco zásadního změnilo. Což je samo o sobě pochvala, protože na první desce nebylo vůbec nic špatně.

Na aktuální albu opět nalezneme nádherný zvuk pomalu lámaných stehenních kostí, překvapivě technické údery kladiv do lebek. Atmosférický death doom té nejvyšší kvality, který disponuje i nadstavbou výborně udělaných bicích Alexe Modyho (ride se zvukem zvonu je jeho parádním trademarkem), a že to často při pomalém tempu muselo být docela obtížné (Exhumed from Mortal Spheres).

Materiál si mě získal v první řadě obrovskou spoustou dobrých, ba co dím, výborných riffů, a pak také kytarovými sóly, která jsou mnohdy hlavní melodickou složkou skladeb; vždy jsou technicky perfektní a procítěná, aniž se pouští do samoúčelných onanií. Celé té nádheře samozřejmě pomáhá vynikající zvuk, kdy (oproti mnohým souputníkům/následovníkům v trendu OSDM) nepřeřvává všechno vokál a i bicí drží rozumnou hlasitost. Celek je nejen vyvážený, ale i krásně dynamický, i když připouštím, že to chce k vychutnání a docenění o něco více poslechů.

Preserved in Torment nabízí 6 skladeb víceméně po šesti minutách (6x6=666!) a všechny skladby jsou si docela podobné. Připadá mi, že hnilobné květy zla nejvíce rozkvetou kolem třetí Seraphic Extinction, kde se asi nejvíc sype, ale v podstatě je celé album prodchnuté nemocnou atmosférou rozkladu. Není moc o čem mudrovat, Preserved in Torment se staví po bok Hyperdontie do čela letošního deathmetalových masírek.