Tuzemští Neurotic Machinery se vždy snažili k drsné deathmetalové rubanici přidat trochu moderních, progresivně laděných not a nutno dodat, že se jim zatím dařilo. Na domácí scéně je tak lze řadit mezi ty pokrokově smýšlející tvrděmetalové party. Novinka A Loathsome Aberration, která vyšla u BLP, tento trend jen potvrzuje.

Znovu jde o žánrově ne úplně jednoznačný mix, jež lze napasovat do vícero metalových škatulek. Základem je tradičně death metal, některé riffy jsou však na tento styl docela groovy, atmosférické táhlé tóny občas podsouvají přídomek post- a ostrý, sytý zvuk nemá daleko k deathcoru nebo djentu. Kapela z těchto ingrediencí pak hněte tvrdou, hutnou směs, jež zastřešují hned dva ostré vokály. Rytmicky nejde o nic kostrbatého či rozlámaného. Do macatých siláckých riffů občas vstoupí melodická figura, sem tam proběhne nějaká ta zasekávačka anebo naopak rychlejší náklep, celkový flow ovšem plyne příjemně bez komplikací.

Hudbu sem tam okoření nějaký ten sampl, v jedné skladbě se objeví ženský melodický zpěv a dojde dokonce i na saxofon. V globálu však kapela z drsné linie nastavené v minulosti nijak neuhýbá. Album sice nepůsobí tolik tvrdé a sevřené jako předchozí Nocturnal Misery, ale není to o tom, že by kapela ubrala na tvrdosti. Spíše přehrává výraznější a snáze zapamatovatelné motivy, které nejsou primárně tolik o nářezu či rychlosti a hudbu činí více přehlednou. Podle mě je to takto v pořádku, protože čitelné střední tempo v kombinaci s masivním zvukem Neurotic Machinery sluší a hrají jej s přesvědčivou jistotou.

Jisté omezení vnímám v tom, že byť je deska žánrově variabilní, neslyšíme nic, co bychom neslyšeli už dříve někde jinde. Kapela si bere inspiraci porůznu, ve finále však její vlastní originalita v kontextu se světovou špičkou závratných výšek nedosahuje. Trochu bych to hodil na vrub i vokálům, které, ač jsou dva, nepůsobí příliš variabilním či výrazným dojmem. Nicméně je třeba uznat, že na „domácí poměry“ jde stále o nadstandardní záležitost, kdy formálně je po instrumentální, zvukové i energetické stránce všechno v pořádku.

Nejvíc mě baví ty songy, kde se potkává atmosféra, melodie a tvrdost. V tomto ohledu bych vyzdvihl třeba Delusion, kde deathmetalový válec šikovně přechází v melodii, dojde i na rytmické sekačky, a přitom vše probíhá plynule bez ztráty tlaku. Nejvýraznější na albu je ale určitě položka Self Supressed, kde mám však trochu pocit, že onen ženský zpěv hází celkový dojem dost jinam. Ale jako osvěžení či odbočka ve smyslu, jak by Machinery zněli, kdyby… funguje song dobře. Baví ale i úvodní Aberreation nebo závěrečná Transcendental, a to zejména díky výrazným riffům a valivému středním tempu.

Neurotic Machinery se na albu A Loathsome Aberration prezentují jako pevně usazená, sebejistá kapela, která má jasno v tom, co chce hrát a jak to má znít. Zvuk a styl jsou z minulosti již pevně dané a ladí se jen detaily. V kontextu předchozích nahrávek novinka nepřináší nic zásadně jiného, nicméně stále ji lze považovat za kvalitní a status moderní deathmetalové party, která nechce jen obehrávat stará metalová klišé, jí zůstává zachován.