Když se řekne chorvatský metal, nebo rock, napadnou mě jako první dvě kapely – Pogavranjen a Hesperian Death Horse. Obě spojuje hlavní město Záhřeb a také to, že dost připomínají, či vyloženě zní/ěli jako norští Virus a Ved Buens Ende, v případě prvně jmenovaných i třeba Oranssi Pazuzu atd. Na aktuální desce CIAO! však blackmetalové výrazivo Pogavranjen opouští – až tedy na asi 2 vteřinovou, symbolickou sypačku v Sunshine_shithole (6:54) a některé ty disonantní rozklady by se v black metalu asi použít daly, ale jde o převážně disharmonický, psychedelický, alternative/noise(/avant-?) rock.

I teatrálně přepjatý vokál Czrala dříve dost připomínal a na CIAO! mu je v pár místech stále blízko, ale tentokrát desku nazpíval Američan Joe Ferrara (z Mr. Bungle worshipu The Andretti), který nejen stylem zpěvu/ů, ale i barvou hlasu zní většinou jako Mike Patton. Někdy je ta podoba až neuvěřitelná a vlastně mi to až trošku vadí, protože tohle je (místy) fakt dokonalá (až moc) imitace. Nejde jen o zpěvy, ale občasné, efekty zkreslené řevy (přes vysílačku?), různá halekání, rap, scat drmolení až zaříkávání, zní extrémně pattonovsky. Ale musím uznat, že hlasový potenciál má solidní a umí ho využít. A postupně jsem se doposlouchal k dojmu, že mě tahle nahrávka baví víc než asi cokoliv, v čem Patton zpíval v posledních minimálně 13 letech (od Mondo Cane, možná i od Anonymous?).

Instrumentálně kapela stále připomíná Virus, ale i The Jesus Lizard nebo Tomahawk, rockovější polohy Voivod, pozdnější Beyond Dawn (ESM), Slint, v pár místech i poslední Daughters. A možná i disonantnější Faith No More (např. Jizzlobber)? Mísí se tu poměrně (!) chytlavé pasáže a až vzletně hitové refrény s riffy, akordovými rozklady a táhlými sóly, z kterých je cítit spíš divná psychedelie, místy i nervozita, úzkost, pocity deziluze, dystopie, bloudění, závrati až tíživosti, vokál místy přidává i vztek a šílenství. Jak sami s nadsázkou na bandcampu píšou, jde o jejich „extremely poor attempt on radio friendly pop music“. Neposedné bicí a kovově drnčivá basa drží groove, spolu s kytarami hypnoticky namotávají, ale i zamotávají a rozhazují - občas jsou až (< >) jazzy mathrockové. Kytary občas doplňují klávesy/synthy, někdy se zvukem piana, smyčců, zvonů/ků apod. (klasika/filmová hudba feeling).

Zaujalo mě, že CIAO! vzniklo v jakési převážně sezónní sestavě. Z původních členů desku nahrával jen kytarista Matej Pećar (původem z Bosny/Srb?), druhou kytaru Niko Potočnjak (mj. ex-Der Blutharsch at ICHotLH, v Pogavranjen 2014-2021), baskytaru Vedran Brlečić, synthy/programming v intru Igor Mihovilović (Chorvati), bicí, klávesy, mix a master Jeremy White (Američan) + výše zmíněný Ferrara. Potočnjak, Brlečić a White hrají i v celkem známých Seven That Spells a také Jastreb. Všichni evidentně dobří, zkušení muzikanti, po technické stránce si nemám nač stěžovat – to samé platí i pro zvuk/produkci. Obal (od Mihoviloviće) je… svérázný. Bez, nebo s mnohem menším růžovým nápisem by se mi i docela líbil, ale takhle spíš ne.

Nahrávka mi přijde poměrně vyrovnaná a soudržná, jasného favorita nemám, i po snad už 20 posleších mě pořád baví celá (< >), někdy si říkám, že bych krátil o nějakou repetici, jindy ani ne. Dílky skládačky jsou jasně rozpoznatelné, originalita spíš ve spojení vlivů, zvláště po vokální stránce malá, ale když se nad to zkusím povznést (což se mi částečně daří), tak mám i pocit, že se Pogavranjen podařilo vytvořit i něco svým způsobem zajímavějšího (neříkám, že po všech stránkách lepšího) a v dobrém divnějšího, než co by z (ne?)reálné spolupráce zmíněných v současnosti vzniklo.