Italská deathmetalová scéna je v současnosti jednou z nejsilnějších nejen v Evropě, ale dost možná i na světě. Vznikají tu další a další bandy, některé se zálibou v sirnatějším odéru pekelné větve smrt kovu, jiné zase v nekompromisním nasypaném brutal pojetí. Pro zasvěcené, Posthuman Abomination čítá členy Devangelic, Xenomorphic Contamination a Vomit The Soul a patří k druhé skupině fanatiků adorující odlidštěnou verzi tohoto extrémního žánru.

Jejich jednička Transcending Embodiment razila vyhrocenější verzi strojově přesného antihumánního BDM provedení á la starší Deeds od Flesh (období Reduced to Ashes). Při poslechu debutu si taky nešlo nevzpomenout na majstrštyky žánru ...and Time Begins (Decrepit Birth) nebo Brutality is Law (Severed Saviour). Potíž byla v tom, že Italiáni až moc koukali přes oceán, a vedle osvědčených postupů typu sypačka-stopka a omletého tématu dystopické budoucnosti lidstva nabídli málo svojského pohledu.

Utekly čtyři roky a druhý díl vyhlazovací terapie jménem Mankind Recall spatřil světlo světa. Co se změnilo? Je to poslouchatelnější. Ne že by Italové otočili kormidlo někam směrem ke Cannibal Corpse, to vůbec. Pořád se na vás valí lavina neurvalých riffů hraná v top sprinterské formě Usaina Bolta. Kvartet hnaný bicákem Marcem Coghem a kytarákem Maxem Santarellim ovšem songy zpřehlednil, ubylo zbytečných přetechnizovaných fines z debutu, čímž docílil většího tlaku. Ten v rubanicích dosahuje až agonických kvalit - viz poslední věc Shutdown, kdy mám fakt pocit, že se death metal zhmotnil v obludné mechanické monstrum požírající lidstvo a následuje jeho zánik. Ta drtivá odlidštěná kanonáda evokuje Origin, ovšem Posthuman Abomination operují v brutálnějším rybníčku, v němž stále dominují praotcové Deeds of Flesh. Také přibylo rovnějších, pomalejších, groovy, někdy až hardcorových momentů, které krásně ředí superrychlou nehumánní kakofonii prostou jakýchkoli melodií nebo sól.

Nelidská extrémnost provedení je nejsilnější stránka a největší slabina kapely zároveň. Je jasné, že jde o záměr – před nemilosrdným bombardováním sluchovodů s nehumánním murmurem Lorenza Orrúa není úniku, není se kam schovat, po 32 minutách vás album totálně vyšťavené vyplivne. Je to takový náhul, že většinou při páté věci (celkem jich má deska osm) už mám dost s tím, že deska už dál nemá co nabídnout. Zkrátka a dobře, dosáhlo to takového extrému, že v tomhle ranku stačí vydávat čtyřskladbová épečka, aby posluchač udržel pozornost. Posthuman Abomination ale rozhodně stojí za poslech. Sice to není nejlepší BDM kapela, ale její účinek je devastující a budete si ji pamatovat. Milovníci extrémů si musí rochňat.