Přiznávám se, že jako recenzent nedávám vždycky materiálu tolik šancí, kolik jsem dal Qrixkuor. Než jsem se do jejich čtyřicetiosmi minut zlé hudby vposlouchal, trvalo to celých devět docela dost pozorných poslechů. Teprve pak vydal materiál své skrz naskrz prohnilé ovoce a já pošilhávám v hodnocení po nejvyšších hodnotách.

Trpělivost se tentokrát opravdu vyplatí. Qrixkuor totiž vydali jednu z žánrově nejzajímavějších desek letošního roku, snad spolu s Avow od Portal, novinkami Inferno a Palus Somni z temného metalu nejlepší.

Jde sice o první dlouhohrající desku po několika nahrávkách kratšího formátu, ale velké vzpomínání na předešlou tvorbu smysl nemá, i když nebyla vůbec špatná. Ze staré sestavy totiž zůstal pouze S neboli Steven Grant a pro kvalitu materiálu a jeho zaměření je naprosto klíčový přínos nových členů: nám už velice dobře známého Phila Kussabse (tady jsme ho propírali v Temple Nightside a Vassafor) a Dani Ben Haima, bubeníka z Grave Miasma. Tohle složení už samo o sobě dává tušit, že s žádnou voňavou pidlikačkou se dnes neseznámíme. A vskutku, Qrixkuor hrají po čertech temný death metal. Milovníci pomalého valivého old schoolu by měli být spokojeni takřka automaticky.

Tak jednoduché to ale s Qrixkuor není. Je potřeba vypíchnout, že jejich atmosféra je ještě o krůček zlovolnější, než jsme zvyklí, a naopak intenzita, to, čemu říkáme „tlak“, není u Qrixkuor velký a dokonce si ani nemyslím, že je tím hlavním, byť některé dílčí pasáže umí posluchače slušně podusit. Víc než o intenzitu jde o propracovanou kompozici nepříjemných riffů, disonantní tremola a do toho citlivě zapouštěné další prvky, jako jsou jedovatá sóla anebo sypačky, které materiál znamenitě gradují. Nejblíž zvukově je asi vynikající první deska Saltas, a mně osobně Poison Palinopsia připomněla i poslední desku Teitanblood, a to náladou danou propojením vysoce kvalitního ambientního death metalu a old school zvuku.

Ovšem pozor. To vše se děje na ploše pouhých dvou gargantuovských songů, oba mají přes 24 minut. Takhle rozmáchlé kompozice jsou vždycky riskantní. Dávají prostor rozehrát death metal zcela mimo strukturu slok a refrénů, ale posluchači mohou mít problém s udržením pozornosti. A tak se vracím k začátku recenze, neboť právě to je důvod, proč mi trvalo naposlouchání nezvykle dlouho. Sedla mezi pomyslnými vrcholy obou skladeb mě zpočátku zoufale nebavila. Teprve když jsem dokázal i mělčí pasáže zasadit do kontextu celého díla, vyjevila se kvalita LP.

Jednoduše se dá říct, že tohle je náročná deska pro náročné posluchače, kteří se nadto umí popasovat s nenávistnou atmosférou. Já osobně ji hodnotím nakonec vysoko a určitě se k ní budu průběžně rád vracet.