Schyluje se k nejkratší recenzi, kterou jsem zde napsal. Temple Nightside nahráli čtvrtou desku, je to staro-školský výlet do jeskyně deathmetalového pravěku a parádně dává. Konec.

Ale přece jen pár dalších slov se hodí utrousit. Předně, tvorba Temple Nightside se skládá ze dvou docela rozdílných částí. Jednou jsou desky Condemnation a Recondemnation (2013 a 2018), které jsou opravdu chlív až za hranicí hudby (a dokonce i antihudby). Hloupoučký bordel a bumčvacht, který se na nich odehrává, jsem nikdy nedokázal doposlouchat ani do poloviny. A pak je tu Hecatomb (2016), které naopak vrchovatě dostojí nárokům milovníků death metalu starého střihu a silné atmosféry. Neumím rozlousknout, proč po takhle dobré desce – upozorňuji, že se bavíme o kvalitě striktně v rámci úzkého žánru, nějaká velká absolutní srovnání tady vůbec nemají smysl – vydali opět hrůzu, jakou bylo Recondemnation. Snad plivnutí do tváře „kritikům“, kteří Hecatomb vychválili oproti Condemnation? Snad otevřené přihlášení k pitomé hudbě? Nevím. V každém případě aktuální deska Pillars of Damnation se hudebně hlásí jednoznačně k odkazu Hecatomb, tedy pocitová temnota udělaná na technicky dobré úrovni. Metaforicky bych řekl, že Temple Nightside jsou ve své tvorbě rozkročení mezi bestialitu (ale v jejich podání bych až spíš řekl stupiditu) a atmosféru, ale lichá noha kulhá až běda.

Druhou poznámku, kterou bych rád několika větami rozvedl, je mělnění nápadů, jmenovitě Phila Kussabse do spousty projektů. Dává to smysl, když všechny jeho kapely hrnou velmi podobný styl? Ano, my „znalci“ jistě dokážeme nuancovat a dokonce rozlišit i žánrově Vassafor, Irkallian Oracle, Diocletian a Temple Nightside (mimochodem, Kussabs se dokonce mihl na demech Ulcerate, ale stopu v pozdější tvorbě nezanechal). Ale objektivně vzato, pořád se drhne po čertech hutné hrubé svinstvo a útok na podvědomí probíhá po linii pomalé otravy dušením. Takže proč rozvíjet stejnou věc v pěti kapelách? Není to mělnění nápadů? V tomto ohledu si Temple Nightside místo na slunci obhájí. Jejich death metal je tak přísně vyhraněný a tak dokonale respektuje žánrové mantinely, že je na poměry novozélandské/australské deathové scény paradoxně výjimečný svou neoriginalitou. Zmínky o zvuku a jednotlivých nástrojích, jakož i o obalu si strčím za klobouk. Snad jen tip na písničku, předposlední výrazně doporučuju poslední tři kousky: Blood Cathedral, parádní bicí, stopka, ze který vyjede kytara, Slayer škola. In Absentia mě nehorázně baví v sólech, a poslední Damnation je prostě epickej deathmetalovej monolit, který v citlivém srdíčku zadusí poslední jiskřičku naděje. Smrt.

Máte rádi death metal? Tohle by se vám určitě mělo líbit. Jedna z nejvíc pure a trve DM věcí, které jsem za poslední léta slyšel, a po třech posleších už nebylo léku. Tohle je potřeba poslouchat na vinylu a kreslit si u toho čerty do sešitu.