Hned zkraje musím přiznat barvu, že náš bratrský národ ohledně metalu příliš nesleduji. Na Metal Archives sice naši východní sousedé disponují velkým počtem kapel, žel – jak se zdá – jejich věhlas hranice jejich domoviny nepřekročil. S Realms of Chaos by byla velká škoda, kdyby se to nepodařilo. Jejich debut The Seed totiž snese nejpřísnější srovnání se současnou světovou deathmetalovou špičkou.

Kapela sice existuje jen pár let, její mozek – kytarista Martinus – ovšem není žádným nováčkem na scéně. Můžeme ho slyšet na poslední nahrávce death/grinderů Gazdasgrind nazvané jednoduše Zlo a stojí zejména za jedinou deskou The Infinite Within, které by šlo stručně charakterizovat jako slovenskou odpověď na Origin. Po jejich rozpadu dává dohromady Realms of Chaos (pozor, od názvu desky legendárních Bolt Thrower je dělí množné číslo), přičemž prvotina The Seed spatřilo světlo světa loni na podzim skrze švédský label Downfall Records.

Proč to faktografické pozadí? Vypisuji ho zde proto, aby bylo jasné, že The Seed není žádný rychlokvaškový produkt, ale Martinus se k němu dopracovával postupně a k jeho vzniku byla delší cesta, než se zprvu může zdát. Kam Realms of Chaos ve smrt kovu konkrétně zařadit? Určitě bude jednou z kapel inspirovanou nehynoucím odkazem Treye Azagthotha, leč o rigidní „peklo death“ se nejedná. Žádné přehrávání Covenant, soubor inklinuje spíš k modernímu pojetí vlny italských spolků, které si Morbid Angel převzaly po svém. Nejblíže mají Realms of Chaos asi k Hour of Penance, a i když Slováci rádi hrají pekelně rychle, nejde od začátku do konce o takovou sypací palbu, jako tomu je v případě italských veteránů. Když se po intru Depths spustí úvodní kanonáda Pain Eternal, je jasné, že inspirativní vichr vane z břehů Floridy, možná přímo ze studia Mana. Ano, tušíte správně, sekerník Erik Rutan a jeho skvadra Hate Eternal jsou další skupinou, která vám při poslechu Realms of Chaos naskočí. Ale opět, Slováci volí pestřejší výrazový slovník, díky čemuž jsou skladby variabilnější, a to nejen tempem, ale i náladou. Je to slyšet hned ve trojce To Consume, která v pomalejších riffech dává vzpomenout na legendární morbidí pecky jako Where the Slime Live nebo Nothing is Not. Ten azagthothský flažolet!

Hate Eternal jsou na první dobrou poměrně výrazově nečitelní, Martinus volí jasnější melodie a struktury, možná i díky širším inspiracím jsou songy tak záživné. Realms of Chaos totiž nikdy dlouho nevydrží v jedné vyšlapané žánrové cestičce, ale často mění jednotlivé směry. Ve Forces Of Oppression sice hned zkraje můžeme slyšet thrashing á la staří Morbid Angel, ale dál se ve skladbě objeví valivý temný groovy riff, jaké kdysi dávno uměla i Gojira. Realms of Chaos jsou prostě zajímaví tím, že nejdou ani cestou přetechnizované moderny s plastovým zvukem, ani nevalí dnes módní old school s tunou lebek. Volí zlatou střední cestou, kde se všechny vlivy potkávají a koketují spolu, aniž by se navzájem nevraživě vylučovaly. Propracovaný a originální Martinusův rukopis navíc dává zapomenout na jmenované inspirační zdroje, tady jsou jen odrazovým můstkem pro vlastní tvorbu.

Musím ještě zmínit povedenou produkci ze studia SPK Audio a angažování špičkového bicmena ze Států Gabea Seebera (The Kennedy Veil, Alterbeast, Decrepit Birth), který nahrávku neuvěřitelně nakopl, a tak doufám, že kapela s vlastním bijcem koncertně nepůjde kvalitativní dolů. Buď jak buď, Realms of Chaos jsou obrovským překvapením a příslibem do budoucna. Snad si Martinus nevystřílel všechny ostré hned na prvotině.