V promomateriálech je aktuální deska skupiny Ringarë avizovaná jako pocta zimě, takže už jsem byl nachystanej si u ohýnku rozehřívat omrzliny na prstu od tlačítka play, jako když spouštím  Paysage d’Hivre, Nordgeist, Hate Forest, anebo z jiného ranku třeb Frozen Soul aka Cold Thrower. Navíc členové Ringarë nejsou nikdo jiný než Alex Pool (Chaos Moon, Gudveiki, Martrod, Skáphe) a Likpredikaren (z jeho projektů vypíchnu Musmahhu, ostuda, že na Marastmusic ještě nemáme recenzi). Takže to vypadalo na parádní black metal, zima, ostřílení borci, pořádný zlo? Chyba lávky. Post-black metal na mě nečekaně udeřil, když jsem to čekal nejméně.

Tahle zima, to není třicet pod nulou a Sibiř. To jsou tři pod nulou, krajina zachumlaná v peřince a malebné výhledy na sluky u rybníka. Útěšný a relaxační black metal, to už není black metal, ale sprostý post-black. Abych byl přesnější, black metal v té nejmelodičtější symfonické poloze blízké starým Dimmu Borgir a instrumentální vyklidněný ambient jsou tu namíchány zhruba půl na půl. Dvě písně z celkových čtyř (všechny stopáž nad 10 minut) jsou ještě s kytarami a dá se o nich mluvit jako o metalu. Zbylé dvě jsou už jen akustické vybrnkávání, oddechová a relaxační hudba vhodná tak ke cvičení jógy.

Ještě pořád jsem neodradil úplně všechny? To je dobře, protože Ringarë představují vlastně hodně solidní hranice blacku. Abych to podpořil, dokonce si dovolím říct, že první skladba Witness to Winter's Lament je asi to nejlepší, co deska nabízí, má bicí part jak od Bizze (a to je prosím toliko naklikáno, pokud informační kanály nelžou). Tisíc činelů, rozklepání až k pořádnému fofru, přesnost, pestrost, jako úvodní vichřice je otvírák excelentní. Kdyby taková byla celá deska, byl by to atmosférický black metal výtečné úrovně. Shora zmiňované odpočinkové instrumentálně-ambientní pasáže přichází posléze a je už na každém posluchači, jestli se nechá ukolébat, bude pozorně poslouchat, nebo se dokáže pro takovou hudbu dokonce nadchnout. Od Ringarë se každopádně dočká špičkové technické kvality a náladových melodií, ve kterých cesta výtahem do padesátého patra náramně utíká.

A že to vlastně spíš uspává, než by budilo nějaké emoce, to asi není chyba, ale záměr. Co se mě týče, nebylo nutné oprašovat nápady z doby před patnácti lety, kdy skladby vznikly a radši se budu těšit na nový materiál ostatních Alexových kapel. K Ringarë se jistojistě vracet nebudu.