Je libo mapovat úctyhodné portfolio Wraatha, jedné z hlavních figur norského spolku, který svůj specifický pohled na black metal častuje přízviskem „Nidrosian“? Můžete! Máme recenze na desky Beyond Man či Darvaza, rovněž lze dohledat reporty hodnotící vystoupení kapel, na jejichž tvorbě se dnes už dostatečně etablovaná persona podílela.

Už i o Ritual Death nějaká zmínka padla, na materiál samotný se ale řada ještě nedostala. Wraathův další projekt se totiž v minulých letech dostal zejména k těm, kteří mu šli napřed. Dvě obskurní EPka a pár splitů však poskytlo dostatek materiálu k utvoření obrázku o zvuku kapely. Ritual Death je v rámci hudebního výraziva nejdále od Wraathových ostatních projektů: černý kov je zde přítomen zejména duchem, zbytek je budován na deathmetalových fundamentech, které si úmyslně zanechávají nejvyšší stupeň primitivity. Výstup je tak spíše srovnatelný s kapelami typu 13th Moon, Irkallian Oracle a Void Meditation Cult než s kultem Mare nebo zaniklou klasikou Celestial Bloodshed.

Avšak i v rámci metalu smrti nejobskurnějšího stupně mají Ritual Death co nabídnout, odlišují se totiž v mnohém – překvapí nebývalá ostrost zvuku, doprovodné elektronické varhany a nejrůznější cinkrlátka neznámého druhu. V neposlední řadě se hlásí o slovo zmíněná přímočarost projektu, která jde na dřeň, navíc ji utvrzuje záměrně zanedbaná hráčská technika, které přidává i Nosophoros, nově za bicíma (díky Mizzymu za dodatek). Není tak překvapením, když se skladba drží prasáckého drhnutí dvou riffů a střednětempého hammer blastu, který je prokládán deklamacemi typu „Hail Satan“ či „Total Death“.

Eponymní debut ze základních stavebních kamenů těží, na delší ploše však na stejný aspekt zároveň dojíždí. Hned úvodní skladba působí jako recyklace materiálu z krátkých nahrávek: drhnou se zde podobné riffy, pokřiky mají takřka stejnou dikci, klávesové podklady jsou rovněž zaměnitelné. Postupně se naštěstí dostává na momenty, kdy limitovaný mustr projektu sepne, nejlépe asi na úplném konci desky, kde se kytary, varhany a rytmika spojí do zlého a promyšleného celku. Ritual Death se rovněž musí vyseknout poklona za práci s melodičtějšími aspekty: klávesy a občasné syntetické chorály nikdy nepůsobí pateticky nebo kýčovitě, ale utužují chorou atmosféru alba.

Výtek lze nadhodit více: občas skladby zbytečně zvolňují, jindy sahají v rámci hudební absurdity tak daleko, že se nabízí dotaz, jestli si Wraath nedělá z posluchače trochu prdel. Momentů, které evokují ryze záhrobní zlo je zde pořád dost, přesto během poslechu dochází k pocitu, že je nadhozený hudební template skoro vyčerpán. Jisté však je, že hudba Ritual Death bude za doprovodu kostýmu z lebky, svíček a smradu z kadidelnice makat moc dobře – zdá se, že právě z toho důvodu je primárně tvořena.