středa

čtvrtek

pátek

V poslední den festivalu před závěrečnou náloží kapel jsme v relativně blízkém okolí klubu navštívili baziliku Sacré-Coeur. Jedná se o největší budovu postavenou ve stylu art deco a jeden z největších kostelů na světě. Kromě úchvatné velikosti sice není zvenku až tak zajímavá jako různé katedrály, což však kompenzuje vnitřní výzdobou. Dají se zde najít docela atypické vitráže, ale také výstava, kde jsou i díla jako negativní Ježíš. Z vrcholu baziliky je rovněž docela dobrý výhled na velkou část Bruselu, takže odtud lze vidět třeba Atomium a justiční palác. Část odpoledne samozřejmě opět trávíme ochutnávkou místních piv, tentokrát v pivovaru Brussels Beer Project. Zde si sice nehrají na spontánně kvašená piva, ale mají hromadu super stoutů, double IPA a dalších silných nakládaček. Pokud jste fanouškem různých svrchně kvašených stylů piv, tak si zde určitě pochutnáte.

Kvůli trochu komplikovanější cestě do klubu nestíháme začátek Mongolito, což je sólový projekt kytaristy z Wolvennest. Marc De Backer hraje s pomocí pár krabiček kytarový ambient, který ale různě smyčkuje, až několikrát vyústí v post-rockové gradace. Ten kousek, co jsem měl šanci poslechnout, byl hodně příjemný a opět se jednalo o hudbu, která by třeba na Hradby Samoty padla jak vyšitá. Mimochodem, ten tah s ambientními interprety na úvod každého dne hodnotím velmi kladně. Čtvrteční T.O.M.B. byli teda spíše noisový nářez, ale jak Hekte Zaren, tak The Dead Creed a Mongolito hezky otevřeli festival před metalovými kapelami, a některé z nich dokonce kvalitou svého vystoupení překonali.

Jako další nastoupili Urfaust, kteří sice dostali jen 45 minut jako druhá sobotní kapela, na což se hodně fanoušků netvářilo moc příznivě, ale na druhou stranu zahráli tak silný koncert, že si na jejich set nemohl nikdo stěžovat. Nedošlo sice k žádnému překvapení, zaznělo pouze pět nebo šest skladeb z debutu Geist ist Teufel a z kompilace Ritual Music for the True Clochard. Takže vlastně songy, co hrají vždycky, a sázka na jistotu. Díky dobrému zvuku a vzhledem k tomu, že jsme na Urfaust dorazili účelně poněkud upravení, ale vše skvěle klaplo. Jak by řekli samotní členové kapely: praise intoxication and hail possession! Svůj set na pódiu plném svící v lahvích od piv a vín odstartovali tradičně peckou Die kalte Teufelsfaust, na kterou navázali skladbami Auszug aller tödlich seinen Krafte, Dämmert, gelähmt und mit scheinbar erloschenem Geist, Vom Geist der Schwere a Unter Töchtern der Wüste (ne nutně v tomto pořadí). Na Der halbtoten Dichters Schein-Existenz nebo novější skladby jako ve Vídni tentokrát žel nedošlo, byla to čistě old school lo-fi black magick. Díky celkovému setupu bych ale řekl, že tohle byl nejlepší koncert Urfaust, co jsem zatím viděl.

Následovali Ritual Death. Nový Luctusův projekt, na kterém se podílí i další dva členové Dark Sonority. Nejedná se však o okultní black, ale o násilný black/death. Spolu s novým baskytaristou vystoupili ve čtyřech. Nosophoros, známý hlavně jako kytarista Mare, překvapivě za bicími, H. Tvedt s klávesami, no a v popředí Björn s lebkou na obličeji, který se postaral o vokály s kytarou. Já se na Ritual Death hodně těšil, protože obě EP považuji za skvělý výplach, z jejich koncertu jsem ale trochu zklamaný. Kapela sice hned s úvodní Goat. Altar. Sacrifice rozjela slušný nářez a Wraath, i když měl mikrofon přidělaný přímo pod maskou, řval ohavně jako vždy, ale vše bylo strašně potichu. Možná by kapele prospěla i druhá kytara, ale takhle měly jejich rubanice malý tlak. To šlo poznat vlastně na kotli, který se ve srovnání s Darvazou nebo BHL prakticky nehýbal. Jinak Ritual Death odehráli téměř všechny songy z obou EPček s tím, že asi nejlepší byl Luciferian Pyre. Nezaznamenal jsem pouze Ritual Murder, u kterého je pochopitelné, že jej nechtějí hrát bez Marka z Cultes des Ghoules a Death Like Mass, jelikož by stejně nevyzněl tak dobře jako s jeho vokálem. Ze strany všech hudebníků byl koncert sice dobrý, ale věřím, že s mocnějším zvukem to bude někdy v budoucnu ještě lepší.

Poté přišla řada na Pseudogod, kteří tempo nastolené předchozí kapelou posunuli ještě dál. Jejich death metal je řádně nasypaný a pro fandy kapel jako Lvcifyre nebo Grave Miasma jak dělaný. Téměř celé kapele, včetně hostujícího Nosophorose, který tentokrát uchopil do rukou baskytaru, nemám co vytknout a většina songů byla vražedná. Jediný problém jsem měl se zpěvákem, jehož nevýrazný vokál mi do hudby moc nesedl a mnohem lépe bych si zde představil nějaký brutálnější řev.

Účast Possession na každém druhém festivalu, kde se objevím, mě už postupně začíná štvát. Sice jejich pozvání jakožto domácí kapely, o které se poslední dobou dost mluví, chápu, ale většinu jejich setu jsme strávili kecáním venku. Do sálu se vracím jako na zavolanou zrovna ve chvíli, kdy hráli mou nejoblíbenější skladbu Take the Oath z debutu Exorkizein, kterou zrovna v Berlíně, kde jsem je viděl naposled, vynechali. A zrovna tu bych označil za vrchol setu, který mě jinak úplně nedostal. Dokonce i vokalistův hlas mi přišel poněkud unavený. Minimálně při srovnání se středečními Goat Torment, kde hrával jeden z kytaristů, vychází Possession jako chudší příbuzný.

Když jsem viděl Volahn loni v Praze spolu s Arizmenda, Blue Hummingbird on the Left a Dolorvotre, byl to jeden z koncertů roku. V Bruselu mi ale přišli, hlavně kvůli zvuku, strašně nesrozumitelní. Možná za to taky může chlast, únava a neochota stát v sálu po čtyřech dnech, když jsem už viděl pětadvacet dalších kapel. A dnes bych si za to, že jsem odešel v průběhu setu Volahn, asi trochu naliskal. V danou chvíli jsem si ale nechtěl moc kazit vzpomínky na výborně zběsilý pražský gig, když jsem se v hudbě s propracovanými kytarami nebyl schopný vůbec zorientovat. Z Black Twilight Circle to u mě tentokrát vyhrál Modrý Kolibřík.

A teď už konečně to, kvůli čemu jsme do Bruselu letěli. U Darkspace byly asi největší obavy z toho, jak je zvládnou v Magasinu 4 nazvučit, zvlášť poté, co zde částečně pohřbili pár kapel. Navíc bych nebyl prvním, kdo v Marastím reportu nadával na jejich zvuk. Švýcaři si ale dali na čas jak se zvučením, tak s přípravou světelné show. Za sebou měli místo bubeníka jakousi kosmickou disko-kouli vyzařující, stejně jako zbytek osvětlení, ledově chladné modré paprsky. Možná je škoda, že hned na začátek zvolili Dark 4.19, kde samply s kalkulačkovými zvuky nevynikly tak, jak bych si přál. Zbytku setu už ale nemohu nic vytknout, a dokonce bych řekl, že to znělo lépe, než jsem doufal. Vokály vylézaly tak akorát, automat diktoval a kytary naživo řezaly ještě více než na albech. Místo ambientních poloh odehráli Darkspace především krutý metal, čemuž také přizpůsobili set. Do hodiny a půl natřískali songy ze všech alb s tím, že dominovaly pecky z III a III I. Koncertní podobu skladeb občas zkrátili, takže jich zvládli zahrát poměrně dost a ne jen tři nebo čtyři jako na mnoha akcích, což také pomohlo k udržení pozornosti lépe než dvacetiminutové kusy. Jinak mohu s čistým svědomím říct, že to byl nejvíce nelidský diktát, co jsem kdy viděl. Tempo, které nasadili během Dark 2.8 a Dark 3.12 se téměř nedalo vydržet. V momentech, kdy automat jede tak rychlou palbu, že samou euforií už místo mlácení hlavou zvládáte jen řvát, a oni ještě přidají, to prostě už nešlo zvládat. A když podobná pasáž začne, tak se kulometní palba drží klidně pět minut, což je za hranicí lidských sil, a vůbec si nechci představit, jak suše by Darkspace zněli s živým bubeníkem. Ony ale i veškeré pochodovací kusy byly super, a když v úplném závěru spustili Dark 4.20, bylo to opravdu jako průlet černou dírou. Megahustá hodina a půl totálního náklepu, která strčila do kapsy veškeré industrialy, co jsem kdy viděl. Ano, tentokrát opět vyšlo pořekadlo s tím nejlepším na závěr.

Totálně vymletí a neschopní ze sebe vytlačit pomalu žádné slovo se těžce problematickou chůzí plazíme zpátky na hotel s vědomím, že už jen kvůli Darkspace se do Bruselu letět opravdu oplatilo. Urfaust ale v sobotu také odehráli výtečný set a vlastně jsem rád, že jsem viděl i Ritual Death, i když jsem z jejich koncertu lehce rozpačitý. A Thousand Lost Civilizations festival ale přinesl každým dnem několik skvělých zážitků, které si jistě budu pamatovat jako jedny z nejlepších koncertů letošního roku. Vlastně i Brusel jako město, když odhlédneme od všemožného bordelu v ulicích a veřejných místech jako nádraží, stojí za to. A nelze samozřejmě zapomínat na kyselá piva. Další ze skvělých gueuze zvládáme i v neděli v A la Mort Subite a v místním BrewDogu zrovna měli kromě fajn burgeru také lambik od Alvinne, kterým jsme zkrátili čas během čekání na letadlo. V neděli byla jinak sranda cestovat, kvůli povětrnostním podmínkám nejezdily vlaky, takže jsme museli brát na letiště Uber, a samotné přistání v Praze byl teprve pořádný metal.

Když to ale celé zhodnotím, vyrazit do Bruselu byl super nápad. Sice jsme za šest dní nachodili přes 90 kilometrů, ale zase jsme ochutnali minimálně 50 unikátních piv, viděli spoustu zajímavých památek, a hlavně jsme slyšeli 27 koncertů od zajímavých kapel. Vezmu-li v úvahu lákavost celého line-upu, nevěřím, že bych letos navštívil další akci, kde by se poskládal seznam ještě zajímavějších jmen. Jak jsem již napsal, vyhráli to Darkspace, ale ze zbytku musím zmínit určitě také Urfaust, Adaestuo, Mgłu, The Ruins of Beverast, LVTHN, Hagzissa, Hekte Zaren a T.O.M.B. Ze sypačekpředevším Blue Hummingbird on the Left, Darvazu, Goat Torment, Nexul, ale také Ritual Death a Vortex of End. Další kapely už na mě v minulosti udělaly silnější dojem, nebo to nebylo úplně stoprocentní, což ovšem z A Thousand Lost Civilizations nedělá špatnou akci ani částečně. Atelier 210 poskytl festivalu dobré zázemí a nakonec to i v Magasinu 4 šlo přežít. Pokud se tedy Lesliemu a spol. v budoucnu podaří znovu poskládat podobně silnou sestavu, rozhodně nevylučuji, že se do Belgie nevrátím. Krom toho, stále zde zbývá k navštívení spoustu dalších měst, ne jen Bruxhell.