Irské Scáth na Déithe jsem zaznamenal někdy kolem jejich druhé desky The Dirge of Endless Mourning, to znamená roku 2020. Přitáhl mě tehdy mnohem více zajímavý obal, než hudba. Tehdy Cathal Hughes, jediný to člen kapely vydal až příliš zaměnitelnou variaci začerněného smrtikovu, jak jej posledních deset let prezentují. U dnes recenzovaného díla se ale poměr otočil a příznivec zvrhlých smrti- a černo- kovových melodií může být s Virulent Providence výsostně spokojen.

Kapela/projekt se na aktuální desce prezentuje pouze dvěma skladbami, které obě přesahují dvacet minut. Jak dobře všichni víme, dlouhé skladby jsou základ úspěchu, ale ušmrdlaný pošťácký rozklad akordů dnes už opravdu nikoho nevytrhne. Naštěstí se tady jde mnohem hloub a dál. Samotným rozsahem nemohla deska (v rámci žánrových mantinelů) nepřipomenout kardinální počin roku 2021 Poison Palinopsia od Qrixkuor. Rád se této berličky chytím, protože ambice rozsáhlých skladeb je stejně jako v případě Qrixkuor naplněna. Dokonce je v případě Scáth na Deithe mnohem snazší se do materiálu „vposlouchat“ a naladit se na vlnu nenávisti. Zároveň nejde o nijak prvoplánový počin, byť se nesází na psychedelické nálady.

Ostré a klidnější pasáže jsou v rovnováze a deska v podstatě dostojí svým nemalým ambicím, neboť má potřebný vývoj a hlavně gradaci. Příjemné je, že se začíná ihned zostra, bez serepetiček a inter, takzvaně „na Inferno,“ aby přes několik dílčích peripetií finále první skladby končilo mohutným sludgovým riffingem. Kde první skladba skončí, druhá naváže – k pozvolnému budování napětí v pomalém riffu se připojí burzumovské krápníkové klávesy a postupně se kolem desáté minuty dostaneme až do crescendo allegro. Právě zde nahrávka vrcholí a na citlivou povahu jakoby skrz hudbu promlouvalo cosi temného v hlubinách (mimo prostor a čas).

Stručně a střídmě si ještě dovolím pro méně poetické duše probrat technickou stránku nahrávky. Vokál střídá dvě polohy skřehotání a zaslechnout se nechá i nějaké to medvědí zamručení. Bicí se hlásí spíš k ritualismu než k technické škole, ale tady prosím s rezervou, pořád je zachována kvalita, nic ve stylu nazvat šamanismem „z nouzi ctnost“. Kytarové riffy sice netvoří páteř nahrávky, ale jejich variabilita je značná, protože se přizpůsobují tempu v patřičných částech obou skladeb. Stejně tak sóla na sebe nestrhávají pozornost, ale jejich linky propojují segmenty rozsáhlejších celků obou skladeb. Fakt, že všechny nástroje (včetně mandolíny a houslí) jsou dílem samojediného Cathala Hughese, je obdivuhodný.

Zvuk po mém soudu dokonale vyvážil surovou přímočarost a zadušenou promyšlenou nenávist. Bez kvalitního zvuku by hlavně rozmáchlé pasáže těžko fungovaly. Tam, kde Tchornobog je až příliš zahuhlaný a Vorga až příliš uječená, stojí Scáth na Deithe správně uprostřed. Zvuk patří nepochybně k silným stránkám nahrávky. Naopak vizuální obsah k tomu silnějšímu nepatří. Jak se rád nechám poučit, má jej na svědomí Luciana Nedelea Artwork Transylvania. S ostrým odsudkem ale spolu se mnou posečkejte, než uvidíte některé obrazy celé. Vymyšlené je to opravdu znamenitě, bohužel, fyzické provedení obalu se úplně dokonale nepovedlo. Rozhodně však nejde o něco, co by posluchače trápilo, zlobilo, nebo mohlo vyvést z míry. V konfrontaci s přímočarými vlkodlaky Satanic Warmaster je to pořád takřka vysoké umění.

Nejsem příznivcem ani ezo, ani mystiky, ba naopak. Snaha o nějaký channeling černej mágie pomocí hudebních nosičů mi připadá většinou trapný. Musím ale přiznat, že se mi dlouho nestalo, abych měl při poslechu desky tak silný pocit, že nesvaté síly jsou v pohybu jako u dnes recenzovaného díla, byť není vždy nálada a prostor pro potřebné soustředění a procítění celých skladeb. Pokud jim ale čas a pozornost dáte, Scáth na Deithe navzdory miliontému převaření dokážou smrtičernou esenci pozdvihnout do výšin a proklát do hlubin. Za to jim vřele děkuji a jako letos první ukládám Virulent Providence do (nikoli pomyslné) složky album roku. Pokud tedy Loomis šestnáctého března vyhlásí, že je čas uzávěrky, kdo pracoval průběžně, bude připraven.