Devin Townsend platí za hyperaktivního muzikanta neustále chrlícího nové desky. Chtě nechtě se v tomto ohledu i tak Maxi Cavalerovi musí poklonit. Ten od roku 1998, tedy za 17 let, vydal třináct studiových desek a od roku 2008 je to v podstatě co rok, to nová deska. Je pravdou, že tři kusy z toho vyšly pod hlavičkou Cavalera Conspiracy, ale tady mě Max musí omluvit, protože vzhledem k tomu, jakou stejnorodou muziku posledních pět let vydává, jedná se jenom o jiný název na obalu s jiným rodinným členem.

Přitom tomu tak vždy nebylo. První tři desky Soulfly byly rozmanité, zajímavé a i dnes věřím, že mají co nabídnout. I když jsem to tak kdysi neviděl, velkým pozitivem na těchto deskách byla velká fluktuace jednotlivých hráčů. Každý, a hlavně kytaristé, kteří v daném období přišli, zanechali v kapele, nebo na oné desce, stopu. Cavalera byl také aktivní a do hudby v té době přinášel jakési „tribe“ nebo chcete-li „etno“ prvky. Jednoduše to fungovalo. Na (čtvrté) Prophecy se objevuje Marc Rizzo, pro Maxův spolek je to pozitivum i negativum zároveň. Je to velmi talentovaný hráč, na kytaru umí a vlastně celý ten cirkus drží nad vodou. Jenže Max si na něj až extrémně zvykl, protože ví, že zahraje všechno, co mu předloží a sám zakrněl. Nejen hrou, kytaru už má snad jen na ozdobu, ale nápady. Cavalera se utvrdil v myšlence jít zpět ke kořenům, zpět k tomu thrash/death metalu, se kterým u Sepultury začínal. Po x marných pokusech se mu to přece jen daří na desce Enslaved, která je majákem se skomírajícím světlem v druhé pětici vydaných alb. Paradoxně za to mohla v té době opět obměna personálu (basa/bicí).

Archangel je tedy jubilejní desátou deskou Soulfly. Co přináší? Nic a pro své fanoušky vlastně vše, co slyšeli na předchozích pěti. Hudebně absolutně nic zajímavého, co by jakkoli vybočovalo. Za zmínku snad stojí jen to, že nálada pár skladeb je na poměry Soulfly „temnější“ a v jedné z nich - Bethlemes Blood - uslyšíme trumpety, ale jinak může posluchač poslepu sahnout na jakoukoliv z předchozích (pěti) desek a nemine. Případným kverulantům musím říct, že nevyžaduji bůhvíjaký posun, nepotřebuji na každé další desce interpreta extrémní změny. Naopak je v pořádku, že se kapela drží svého kopyta, ale to kopyto musí být aspoň něčím zajímavé a jediné, co je zajímavé na Soulfly, je Marc Rizzo, ale ten se prostě ohraje.

Kapele zoufale chybí nějaký koncept, nějaký příběh, nějaká myšlenka. S tímhle vším Sepultura po jeho odchodu pracuje, a proto je také diametrálně někde jinde. Max jenom každý rok ušije 10-12 skladeb a nazdar. Dříve byla na deskách aspoň přítomna skladby Soulfly (naposledy na Omen), věčný opus pro jeho tragicky zesnulého nevlastního syna. Leč tato píseň se poslední tři alba objevuje vždy až na rozšířené deluxe verzi. Fanoušci si musí připlatit, ale Soulfly to vyhovuje a evidentně stačí. Každopádně, jak nedávno prokázal Brutal Assault, je tu stále početná družina, která se od Maxe i tak dožaduje věcí od Sepultury, což je paradox, protože Max má deset desek a třetinu setu hraje něco jiného, proč to pak vydává? Peníze? Kalkul?

Resumé? Krom drobného hostování, zejména Matta Younga z Nails (kde ten se tady vzal?), a od dob Dark Ages působivého obalu, nepřináší kolekce Archangel nic, po čem by většinový metalový svět prahl. Max pouze rozšířil svůj svět, svůj tribe. Možná za další tři desky se něčeho dočkáme, pro rok 2015 jsou (opět) Soulfly zklamáním.