Trailer k filmovému Menu láká na kulinářský thriller se špetkou humoru a samozřejmě na křupavou Anyu Taylor-Joy. Jak už to s upoutávkami ale často bývá, film samotný má trochu jinou příchuť. Máme co do činění s velice dobrou černou komedií. Napětí s prvky společenské satiry nechybí, ale servíruje se především zábava v četných menších chodech.

Mladý „foody“ Tyler (Nicholas Hoult) vyráží se svou půvabnou partnerkou Margot (Anya Taylor-Joy) do vyhlášené restaurace na opuštěném ostrově Hawthorne, kterou poněkud vojenským způsobem vede šéfkuchař Julian Slawik (Ralph Fiennes). Každý minimalistický chod je doprovázen jeho obsáhlým proslovem, ale kdesi nad třetím talířem se ukáže, že celý večer má mnohem komplexnější koncept, který se má završit smrtí všech zámožných hostů i personálu. Od prvního krvavého chodu už nejde o příjemný gastronomický zážitek.

V první polovině filmu tvůrci vcelku obratně budují napětí nejen prostřednictvím smyčcového hudebního doprovodu a do temna filtrovaných záběrů na plážovou vegetaci. Na rozdíl od nedávného Bledě modrého oka to funguje docela dobře, ačkoli to ve výsledku vlastně nemá žádný účel. Tvůrci postupně rozpracovávají Slawikův záměr odhalovat a trestat hříchy zámožných hostí v kontrastu s pracující silou nejen v jeho kuchyni. Potenciál pro říznou společenskou satiru prostřednictvím hlouposti nazývané fine dining tu jistě je, ale tvůrci se ho vědomě vzdávají. Ve výběru hostů, obětí a trestů není žádný systém, neumírá se žádným šokujícím ani propracovaným způsobem. Tohle není Fincherových Sedm ani Buñuelův Anděl zkázy. A stejně tak, jak se Blawikovi kvůli přítomnosti Margot, která nepatří mezi horních deset tisíc, rozpadá jeho striktně naplánovaný večer, tak se přibližně v polovině i film rozpadá na sled jednotlivých scén (včetně jednoho boje žena proti ženě) propojených jen snahou Margot dostat se z ostrova živá.

Nicméně! Všechno je to až nečekaně zábavné! Humor filmu je v zásadě chytrý a vtipných momentů je tu bohatě (třeba postupně se opíjející šéfkuchařova matka je fungující komediální motiv prolínající se na pozadí celým filmem). Hodně napoví třeba to, že režisér Mark Mylod kdysi dávno režíroval Ali D Indahouse. Nebo že film vznikal pod produkčním dohledem Adama McKaye a Willa Ferrela ještě předtím, než si tito dva pánové vjeli do vlasů a ukončili činnost své společnosti Gary Sanchez (která kromě McKayových režijních počinů vyprodukovala například Booksmart Olivie Wild nebo skvělý seriál Netflixu Dead To Me). Pro jejich filmy, i pro filmy v McKayově režii, je tohle spojení výborně fungujícího humoru a polovičaté, nedotažené a v podstatě povrchní společenské kritiky naprosto typické. Přesně tohle zaznívalo na adresu K zemi hleď!, o kterém ale opravdu nelze říct, že by nebylo vtipné. Kde se vše povedlo vyvážit na jedničku je samozřejmě Sázka na nejistotu, kterou mám dodnes ve své osobní top pětce.

Herecky není co řešit. Raplh Fiennes už je dávno v kategorii herců, kde se klopýtnutí oprávněně nepředpokládá, a s monstry a psychopaty má bohaté zkušenosti. Anye Taylor-Joy se nedá upřít ani talent, ani dobrá volba rolí (a že jich nebylo v posledních letech málo), jediné upírání se u ní možná týká jídla. Což je samozřejmě vtip, ale ten cheeseburger na konci filmu doufám dojedla i s hranolkama… vlastně ne, neb nejí maso. Hong Chau je jako vedoucí restaurace téměř lahůdková.

Otázka je, zda to v dnešní době, kdy je opravdu vtipných mainstreamových komedií jako šafránu, vlastně není dobře, že film je ve výsledku „jen“ dobrou černou komedií. Já říkám ano. Smějme se hodně, smějme se nahlas a smějme se rádi. Dokud můžeme.