Vassafor je kapela, na kterou jste nejspíš narazili, pokud to myslíte s death/black metalem vážně. Když říkám vážně, myslím tím smrtelně, pekelně vážně. Vassafor jsou bubáci, žádnej nadhled, žádný ironický mrkání, už vůbec ne retro a hihi, na takové věci si zaskočte k Waltari. Vassafor uctívá SMRT, nekompromisně a fanaticky.

Kapelu tvoří Phil Kussabs (z jeho tvorby vypíchnu Diocletian, Temple Nightside a Irkallian Oracle, zatímco jeho přínos Ulcerate je nulový) a Ben Parker – bicí (jinak také v Malevolence, nic co byste potřebovali slyšet). Přestože je skupina aktivní už od roku 1994, prvních deset let bylo ve znamení hledání té správné sestavy, a přestože eponymní EP z roku 2007 je dost slušný, definitivní podobu, zvuk a směřování získali až v roce 2012 s prvotinou Obsidian Codex. Předpokládám, že většina z vás už měla tu čest, za sebe dodám, že Obsidian Codex je jedna z nejlepších deathmetalových desek po roce 2000 a po mnoha stránkách je to mimořádné peklo. Kdo neměl tu čest, je potřeba honem napravit. Následovalo album Malediction (2017) a s odstupem musím přiznat, že tolik nerozbouřilo metalové vody a oproti mamutímu Obsidian Codexu to bylo zklamání. I tak šlo podle mě o velice kvalitní materiál, který dobrý týden neopustil můj vinylový oltář smrti.

Dnes se blíž seznámíme s třetím dlouhým albem poeticky pojmenovaným To the Death. Nic pozitivního ani příjemného se za hodinku, kterou trvá, neodehraje. Nepřijde žádné odlehčení ani prostor k nadechnutí. Atmosféra bude dusit od první do poslední minuty. Riffostroj je nastavený oproti předchozímu albu na vyšší rychlost a objevuje se v něm víc thrashové násilnosti. Ke srovnání se mi v tomto ohledu nabízí Teitanblood – Baneful Choir, ne snad přímo stylově, i když i tady jsou důležité thrashové prvky, dotažená zvuková práce a zlo kované z černého a smrtícího kovu. Proč jsem si ale na Teitanblood vzpomněl: podstatný a společný je jim hlavně stoprocentní zápal. Bez kompromisů, bez nadhledu.

Vícekrát jsem tu psal o vzájemné podobnosti deathmetalových desek poslední doby. Tak vězte, že To the Death se to netýká a rozhodně si ji s žádnou jinou špínou nespletete. Jedinečně nazvučené a především hudbou po okraje naplněné kompozice. Ostatně, poslechněte si alespoň úvodní To the Death a dýchne na Vás odér staré smrti umotané ze dvou kytarových linek, brutálních perkusí a nelidského skřehotání a šepotů obou vokalistů (jejich duet je vážně lahůdka). A především: zhruba sto riffů a hypnotická atmosféra.

Podladěné tremolo a nekončící devítiminutová riffáž možná není to, co by od metalové písničky v roce 2020 někdo čekal, a já říkám, že právě to je super. To the Death totiž vůbec nezní moderně. Moc pěkná práce se zvukem nás vede zpět do roků, kdy pro metal nebylo důležité naklást 9 kytarových vrstev a stlačit zvuk, aby všechno znělo brutálně. Podstatné jsou melodie, nápady a zvuk jim slouží, ne naopak. Nemyslím si, že by Vassafor byli nějací „old school“ staromilci, ale vliv osmdesátkového zvuku je na aktuální desce jednoduše patrný.

V této souvislosti mi připomněli podhodnocenou desku Dodsengel Interequinox, která se před pár lety taky pokusila blackmetalový zvuk vrátit do osmdesátek. Řekl bych, že Vassafor v tom jsou úspěšnější.

Je legitimní otázka, jestli úmyslný návrat k zahuhlanému zvuku je něco žádoucího a jestli emoce, které dokázaly zahuhlané nahrávky tvořit v minulosti, není dnes lepší vyvolat jinak a zvuk udělat maximální, čistý a konkrétní. Je možné, že nejmladší posluchače, kteří jsou zvyklí na standard zvukových špiček, Vassafor neosloví. Je ale taky možné, že je osloví právě tenhle temný nepříjemný zvuk z pekel. Nepodceňoval bych mladé posluchače a netvrdím proto, že To the Death je jen pro 40+ pravověrné pupkáče. Z mého pohledu jde o prozatím nejlepší letošní nahrávku v žánru death/black metalu, a rád její poslech doporučím všem. Je to kurva kult smrti!